Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Akčný
  • Dráma
  • Horor
  • Krátkometrážny

Recenzie (6 059)

plagát

Scream (2015) (seriál) 

Na MTV se křičí! Křičí se hororovou hrůzou, křičí se nadšením z toho, že se vrátil hororový fenomén "Vřískot". Sice už jen v seriálové podobě, ale přesto je zpět. Nový koncept, nová maska, je toho jen poskrovnu, co má seriál společného s původní tetralogií. Snad kromě tvůrců - NIC, jak jsem tak zjistil při bedlivém sledování pilotního dílu. Pilot se postaral o nějaké to vzrušení, zklamání a navnadění na další díly. Zklamání přišlo z masky. Původní Ghostface nahradil jakýsi plagiát masek druhořadých horůrků z osmdesátých let. Nic děsivého na této masce neshledávám. Druhé zklamání přišlo z toho, že větší prostor dostala jistá lesbička (strašně ošklivá), jejíž video, ve kterém se vášnivě na parkovišti líbá s jinou dívkou, kdosi tajně natočil a postnul na net. Do třetice všech menších zklamání je nízký počet vražd. Když nepočítám nějakou tu vraždu z minulosti, tak v současnosti exla jen Bella Thorne a její nápadník, s níž si užijeme hodně žhavých i hustých předtitulkových osm minut. Úvod nemá chybu! Poté následuje seznámení se s novými postavami. A že je v Lakewood zalidněno! Ze staré gardy nikoho nehledejte, ani cameo není nikomu z původní sestavy věnováno. Příběh rozplétá záhadu kolem úmrtí jistého Brandona Jamese, mladíka se znetvořeným ksichtem, který byl svého času, před dvaceti lety, posedlý středoškolačkou Daisy, které poslal dárek. Ta, jak ho uviděla, lekla se a prchla. Chudák kluk si to vzal nějak osobně a co hůř, místní na něj uspořádali hon a u jezera do něj pustili trochu olova. Na kluka se dávno zapomnělo, i na celou tu hrůzu s ním spojenou, jenže minulost je kurva a jistá koronerka najde jednoho hodně blbého večera u dveří svého domu jeden ne zrovna moc obvyklý dáreček v krabici. Později vyjde najevo, že ta obrýlená koronerka je onou Daisy, A to není všechno. Její dcera a parta středoškoláků kolem ní se postupně ocitá ve smrtelném ohrožení života, když se maskovaný zabiják rafinovaně a mílovými kroky přibližuje ke svým vyhlídnutým obětem. Maskovaného zabijáka bylo zatím pomálu. Celý příběh se teprve rozjíždí a poměrně zdárně. Když budou další vraždy tak dobře krvavě p(r)ovedené, a já jsem přesvědčený, že ano, bude to skvělé pokoukáníčko. Hororovým nadšencům krmi chystají esa, jako jsou bratři Weinstenovi, tátové původní série Wes Craven a Kevin Williamson, ale také nadějná trojka nových scenáristů na čele s konzultantem Johnem Shibanem. Zabít hned na začátku slečnu s vysoustruhovanou postavou, už tolik nemrzí, když je dál z čeho vybírat. V popředí stojí Willa Fitzgerald, o sexy divácký komfort se bude starat sexice Carlson Young a i další. To byla řeč o těch méně známých hereckých akvizicích. Z těch známějších se představí Bobby Campo v roli středoškolského profesora nebo dnes už málem zapomenutý Jason Wiles v roli šerifa. Určitě si toho tvůrci na diváky připravili dostatek. Proto je moje hodnocení nutné brát za velmi předběžné. A hybaj učit anglinu, české titulky nejsou a nebudou. 90%

plagát

Dost tě cítím (1996) 

Jak se dělala hardcore erotika před dvaceti lety, bylo docela "poučné" ohlédnutí. V popředí příběhu, představte si jde o péčko s příběhem, je tehdejší sex symbol xxx filmů Dyanna Lauren. Kupodivu ji ještě nesklátil nějaký podezřelý moribundus, a tak natáčí i režíruje dodnes. Tehdy měla mladistvou vizáž, tehdy se po kalifornských plážích proháněla i její budoucí "konkurence" Pamela Anderson, s níž jí ve filmu pojí vnějšková i silikonová podoba. Není na sex akci ve filmu tak úplně sama. Casting je navršen ještě o Anne Male, také tehdy mladou a pružnou a harcovnici Jill Kelly, která ve filmech jednu dobu pořád píchala jen s jedním maníkem, až na stará otlačená kolena z doggy style, si vrzla i s jinými pornoherci. Ve filmu dostal větší prostor i porno veterán s hereckými sklony Steven St.Croix, který film i režíruje. Ten se ujme vnadné sexice, své tam sehraje i striptýzový club, a odvede si ji k sobě domů, kde jí poskytne přístřeší i kládu. Zběsilé sexuální scény, jak jsou dnes k vidění, úplně absentují. Film se pokouší i emoční příběh a jemnou a vkusnou erotiku. Na svoji dobu poměrně zdařilý porno kousek, který je však překonán dnešní hardcore produkcí. Tehdy platilo pomalu a pěkně, dneska je to rychle a zběsile. Mně nezbývá než účastnicím a účastníkům pogratulovat, že jsou někteří z nich i po dvaceti letech v porno byznysu a stále mezi živými. Bylo to dobré připomenutí retro erotiky, která už je z dnešního pohledu překonaná, a to i technickou kvalitou (obrazu), i když pro někoho může být šukačka pořád jen na jedno brdo, pro mě rozhodně ne. V péčku už vůbec ne. Nicméně, některé scény stále mají svoji sex kvalitu a obsazení bylo ve své době hvězdné, ale rajc z toho tak nějak vyprchal. 60%

plagát

Tongue Tied (2014) (hudobný videoklip) 

S písničkou to nemá nic společného, do porna tomu schází hardcore krok, ale pokus o hudební postmodernu je patrný. Miley už je natolik v piči, že v příštím klipu by mě ani nepřekvapilo, kdyby si hodila sex s krtkem, ale ne s tím od Millera. Ztracená soudnost je u Miley její mo(mentální) image. Nechce být hezká, nechce mít ženskou postavu, nechce být oblečená. Dělá reklamu na anorexii, lentilková prsa a účes, který ji hyzdí. K tomu se odhodlala konečně do svého klipu protlačit svůj jazyk, který s oblibou na veřejnosti ráda vyplazuje, ale v klipech s tím šetří. Režisér Quentin Jones v ní vidí sex symbol, přelepil ji prsa páskou, pomazal ji sajrajtem a asi na dvě minuty ji fanouškům zhnusil ještě víc, než je u ní obvyklé. Klip si svým kontroverzním pojetím samozřejmě vysloužil celou řadu zákazů. Miley do současné videoklipové tvorby protlačila (rádoby) provokativní sexuální fetišismus, který v jejím podání působí obscénně, nikoliv jako forma umění, ale je evidentní, že prudce přidává na obrátkách. Mám-li chápat tento její klip jako formu její umělecké seberealizace, můžu jí pogratulovat. Ale dobrý klip by měl mít i nějaký ten hudební nápad. Ten mně chyběl. Co nestihla Madonna, v tom je její pokračovatelkou Miley. Akorát se ty dvě kariéry nedají moc srovnávat. Co takhle být zase jednou za hezkou holku a ne za šeredku s vyplazeným jazykem, co slečno? 50%

plagát

Mezi námi kluky (1981) 

Na (socialistickém) internátu vládne parta hic, která nemá potřebný rozlet, když jim v něm brání přísný vychovatel. Pět spolužáků vyvádí kravinu za kravinou, ale všechno se změní s příchodem mladé vychovatelky, na níž žertíky moc neplatí. A humor má i svoji odvrácenou tvář. Mladí a v té době relativně neznámí herci si zablbli. A jen dva z té pětice mladíků se výrazněji prosadili - Jan Šťastný a Mojmír Maděrič. Režisér Radim Cvrček vycvrkal do režijních kalhot něco, co udělalo "mapu", kterou ani nemá cenu prát. Film se orientuje na socialistickou mládež, která nepije, nekouří, nefetuje a nemluví sprostě. A realizovat se v podstatě může jen na učilišti, respektive v prostorách internátu. Co jiného jí taky zbývá. Zapět si nějaký ten suše optimistický song, sem tam vyvést autority z míry a brát ten učňovský život s humorem. Hlavně se od filmu chce, aby si zachoval optimistický ráz. Jenže měl film vůbec nějaký dramaturgický dohled?! Do filmu je nacpáno mnoho prvků z různých žánrů, aniž by to vytvářelo kompaktní celek. Chvíli se zpívá, chvíli se tropí žertíky, chvíli se hloubá nad životem. Scénář je vůbec "zajímavý" slepenec, který třeba neváhá spojit vzájemně si nepodobné herce jako otce a syna, to je případ Svatopluka Matyáše a Mojmíra Maděriče. Nemáš podle scénáře potřebně dlouhé háro, spraví to paruka. A tak tam jeden z pětice učňů neustále pobíhá v paruce. Slušný bizár zakončuje výchovný řád na internátě, který funguje jen málokdy. Pevná pravidla nemá ani film. Kluci nejsou žádní sígři, Arabela Jana Nagyová je na vychovatelku moc mladá a nevýrazná a zesnulý Jiří Tomek svým autoritativním postojem vytahuje film z bídy. Jeho nevraživé, odměřené střety s učni patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Herci, co hrají učně, byli ve skutečnosti služebně starší. Scénář Milana Šimka si chce hrát na rozměr humoru, který nemá v české kinematografii moc velké zastoupení, ale kde hledat humor, když ho ve filmu nikdo ani pořádně neobstaral. Film se ani nedá úspěšně žánrově zařadit a režijně i scenáristicky je úplně devastujícím způsobem rozklížený. Zážitek z filmu a jeho kvalita dosahuje sotva 20% .

plagát

Pumpaři od Zlaté podkovy (1978) 

"Slečno, stojíte mu na hadici. Ne nohou, autem." Není to určitě jediná smrtící replika, která touhle normalizační krimi prosviští. Paradoxně film samotný nesviští tempem a vleče se. Rozkrádat majetek v socialistickém vlastnictví by se mělo neustále. Koumák Vávra na to má vlastní glejt. S partou pumpařů, které šéfuje, rozjel na benzínce šmelení ve valutách. Tohle místo je teď pro ně zlatý důl. A zapíjet to chodí ke Zlaté podkově. Kšefty se daří do doby, než na pumpu přijmou mladíka, který nepřišel kšeftovat, ale zjednat spravedlnost. A spadla klec. Klec i deka spadla na sérii normalizačně tendenčních kriminálek zesnulého režiséra Otakara Fuky, jehož režijní řemeslnost nikdy neplnila vysoké nároky. I tahle krimi řemeslnost postrádá. A nejen to. Je i nechtěně směšná. Vinklář hraje kšeftaře, který ovládá půl tucet světových jazyků. Jeho zdůvodnění, jak toho dosáhl, hlava nebere, ale huronský smích si neodpustíte. Vinklář podal přiměřeně slizký výkon, věčně nabručený, ale vlastně jsem s ním byl spokojený. Jeho dva parťáci, Krampol a Moravec, byli už trochu parodie, hlavně Krampol to zabíjel svými hláškami. Ke konci dostal akční scénu. Sepral se s Bartoškem o kufřík s penězi. Kopy naznačené, teatrální pády, jeden přes zábradlí, druhý do přistavených popelnic. Vše završené příšerně fušerskou automobilovou honičkou obou protagonistů. Zbývá dodat, že "závod" si dal na tu dobu luxusní meďour s oprýskaným fiatem. Mercedes uvízl v hroudě písku a Krampol byl dopaden. Scéna z technického hlediska směšná, to ano, ale byl jsem za ni vděčný, neboť utahaný film se na závěrečnou čtvrthodinku trochu rozjel. Do té doby to bylo poměrně tragické. Blbé dialogy, katastrofální režie i scénář. Prostředí benzínové pumpy za socialismu bylo vskutku neotřelé a dostalo značný prostor, ale stejně se z toho nic nevytěžilo. Scénář si dovolil i vlažné pokusy o erotiku, kterou prezentovala rádoby svůdná dvojčata(!). Přijít s takovou blbostí, to chce odvahu. Ženské úlohy měly snad jen jednu jedinou výhodu, a sice tu, že až na Slunéčkovou, je nehrály příliš známé herečky. Socialistický luxus v podobě tehdy nedostupného zboží, které představovaly cigarety a whisky, to pro tento film byla symbolika. A hrozba Vény a Bédi za každým rohem asi dnes už nikomu napětí do žil nenahrne. Za téměř adrenalinově akční závěr a hereckou squadru se dá nějaká ta hvězdička pustit. Ve výsledku to svým blbým pojetím utvořilo jakousi vzájemně nesouvisející krimi trilogii, do níž spadají "Mravenci nesou smrt" a Zlaté rybky". 40%

plagát

Madonna: Bitch I'm Madonna (2015) (hudobný videoklip) 

Jako rajcovní kurvičku mám Madonnu nejradši. Stále má v hudební branži respekt, i když hudebně kritiku nenadchne. Tahle písnička je v podstatě sračka. Není o nic lepší, ani o nic horší, než to, co Madonna poslední dobou produkuje. Jenže velevážení, jí je to fuk, hlavně, že si připadá na dvacet. Zase líbá o generaci mladší maníky, asertivně zavolá Nicki Minaj, aby jí v písničce rapovala a nebojí se ani konkurence. S tou se naopak kamarádí. V klipu jsou k vidění Katy Perry, Miley Cyrus. Beyoncé Knowles i Kanye West. Označil jsem tento song za nevalný, ale má dobrou provázanost s klipem. Jelo se na minimum střihu, zpěvačka přechází z jedné párty do druhé, a tak pořád dokola. Důležité je v takto pojatém klipu všímat si detailů. A v tomhle ohledu je pořád co objevovat. Určitě to není písnička na zbourání hitparád, ale párty song je to přímo typický. Madonna se u něj bavila perfektně. Vždycky se mně líbí, jak ve svých klipech rozkvete. Jasně, realita je jedna věc, ale kdo by jí hádal pozvolna blížících se šest křížků. Po dvou předchozích vzájemně odlišných singlech, vrhla zase do hudebního světa něco jiného, něco, co má standardní dance kreativitu, avšak zachovávající si nezaměnitelný punc interpretky. Do třetice všeho hudebně dobrého se tentokrát dá napsat, záleží ovšem na tom, jestli to Madonně v jejích letech ještě žerete. Když chce být holka mladá, tak proč ne, že. 80%

plagát

Mama (2013) (seriál) 

Vyléčená alkoholička, servírka v nóbl restauraci a hlavně MÁMA od dvou dětí. To je Christy. Nečekejte žádný složitý psychologický profil pro filmové drama. Jsme opravdu v sitcomu. Christy by nedělala z ničeho tak velkou vědu, kdyby jí život nepřipravil pár podpásovek. Řeklo by se, že mámu si nevyberete. Christy se s tou svojí nijak nechlubí. Její máma preferuje výrazně mladší ročníky, necítí se na svůj věk a Christy si řekla, že bude ke svým dětem jiná. Je to ale vůbec možné? Její pubertální dcera má už svoji hlavu a její malý syn má za tátu povaleče, co dluží na alimentech. Je tedy nutné hořkost života brát s humorem. Sitcom je velkou hereckou příležitostí pro skomírající kariéru Anny Faris. Pod taktovkou různých druhořadých režisérů a režisérek se pokouší uplatnit svůj komediální talent. Anna je poměrně nesympatická a nehraje nijak úchvatně. Ani osazenstvo kolem ní nepředstavuje nic extra. Námět neshledávám tragickým. Jde hodně proti proudu tradičních rodinných sitcomů. Nechybí vulgarity, ironické repliky, netradiční vyústění situací. Nějaký ten originální rozměr je určitě k mání, ale nic objevného za tím nelze hledat. Přece jen si mohli tvůrci dát práci s interiérem bytu Christy. Vypadá to jako by se nastěhovala po Dva a půl chlapech, akorát chybí terasa. Naštěstí se neoctneme jen v bytě. Střídání restaurace, kde samoživitelka pracuje, psychoterapeutických sezení i školy, dávají rozměr, se kterým se neupadá tolik do stereotypu. Jak se budou osudy Christy a jejích blízkých dál odvíjet, není ani tak podstatné. Syžet sitcomů si tvůrci jistě ohlídají. Jen je otázkou, jestli s málo sympatickou blondýnkou Annou Faris divák setrvá déle, než je nezbytně nutné. Gagů tenhle sitcom nemá moc na rozdávání. Celé to působí tak nějak nuceně a málo chytlavě. Slavní scenáristé přes sitcomy, Chuck Lorre a Adam Chase, silně zůstali za svým očekáváním. 40%

plagát

Stepujúca stonožka (1977) 

Výskyt humoru není zaručen a divák bude dost stepovat, aby se ho vůbec dočkal. Je-li divák stonožkou, čekání unaví jeho končetiny. Vlastně jsou zde jen dvě humorné scény. První přijde asi po hodině, když dva odbojáři v převleku za gestapáky vysekají z maléru svého třetího kamaráda, který byl v převlečení za ženu dopaden při razii v nevěstinci. Mimochodem, na tu dobu pěkné kněžky lásky. Od této povedené scény se tempo filmu výrazně zvýšilo a bylo doplněno groteskním finále, v němž se nalézala druhá humorem načichlá scéna. Německý generál divoce souloží se svojí podřízenou a jeden z odbojářů jim při tom "asistuje" schovaný pod velkou postelí. Pelest pod přírazy naráží do jeho hlavy. Poměrně vděčný a nikterak nápaditý humor v chaotickém rozložení zápletky se jako stonožka vine celým filmem. Na zápletce se dalo zapracovat. Tahat se celý film o jednu sochu, mně přišlo poměrně stereotypní. Posléze už napětí kolem osudu sochy opadávalo. Herecké obsazení hodně neokoukané. Určitě existuje spousta diváků, kteří si herecký trojlístek Perrin-Mirremont-Moreau vybaví v souvislosti snad jen s tímto filmem. U mě tomu tak rozhodně je. Dabing ok, patřil k těm kvalitním. Kudrnáče Francise Perrina daboval Mirek Středa, ale k němu by se hodil Pavel Trávníček, který daboval Rogera Miramonta. Jean-Jaques Moreau mně typově připomínal německého komika Mike Krugera (maník z komedií o nosáčích). Neznámějším v hereckém ansámblu byl vždy skvělý Michel Galabru geniálně nadabovaný jeho dvorním dabérem Soběslavem Sejkem, který se i ve vedlejší roli nikterak neztratil. Z německých oficírů číšil respekt, ale samozřejmě jejich postavy musely být ty méně prozřetelné, aby svojí chytrostí nepřevyšovaly mazané francouzské odbojáře. Film nevyužil potenciál jejich postav naplno. I u komedie, která si dělá legraci z války, by se měl divák strachovat o svoje hrdiny. Tady, až na pár nevýrazných náznaků, k ničemu takovému nedochází. Vlivem řídkého děje se po půl hodině filmu stalo, že mně to připadalo, že mám za sebou nejméně o hodinu delší projekci. Bohužel, ještě víc jak hodina filmu byla přede mnou. Zpočátku pořád to samé omílání jednoho, do toho se přidal zrychlený pohyb postav v rámci groteskního rázu. Film spasila závěrečná půlhodina v dynamičtějším ražení. Ale ani ta nebyla nic tak extra. Ve výsledku je tahle letitá a proslulá komedie chaotickou kravinkou, která je zbytečně přechválená. O nic nepřijdete, když ji nikdy neuvidíte. Tenhle galský kohout by potřeboval víc zrní. Málo ho odbojáři krmili stonožkami. 40%

plagát

ABBA: One of Us (1981) (hudobný videoklip) 

Rozpadnout se ABBA předevčírem, uvažoval bych i o vyšším hodnocení. Jenže je to už pár desítek let, co dala hudební scéně vale. A vlastně nějakým způsobem je zde dodnes. Co já už utratil peněz za revival koncerty a cédéčka s jejich cover verzemi! Vždy koupím lístky, ale hned je zahodím. Cédéčka končí nerozbalená v krabici. Je to z jednoho prostého důvodu. Nikde se totiž neobjevuje tenhle dojemný rozlučkový song. Což o to, písnička je to hezká, ale nejde z ní žádné pozitivum. A nikdo přece nechce, aby byl sklíčený rozpadem oblíbené kapely, že. Na tuhle písničku je uvalené asi nějaké embargo. Už samotná obrazová podoba písně příliš klokotavé pocity nevyvolá, kokotavé ano, ale klokotavé ani omylem. Dávné národnostní tajemství bylo mnou objeveno. Za rozpad mohla Anni-Frid Lyngstad. To se tak nějak ví, jenže ji sralo hlavně to, že se o skupině vždy psalo, že je to švédská grupa. A ona ta bruneta byla z Norska. Takže zde je ta příčina konce dobře rozjetého fenoménu. Nikdy se nenapsalo švédsko-norská kapela, ale vždy jen švédská. Koho by taky věčně bavilo být přiřazován k zemi, ze které ani nepochází. Norsko má svou hrdost, Anni - Frid ji měla taky. ABBA po sobě zanechala spoustu nadčasových songů i nevkusných klipů. Tenhle song na rozloučenou se už neveze na takové invenční vlně. Podle toho vypadá i doprovodný klip, k němuž se kapela zřejmě už ani nechtěla znát. Emočně chladný a nekompromisně odtažitý od předchozí tvorby. Skupina už nefungovala jako dřív. Jednou za ABBA rok se poslechu nevyhýbám. 60%

plagát

O hloupé havířce (1990) (TV film) 

Kdyby hloupost nadnášela, havířka by létala v jednom kuse v povětří. Pravda, bez její vzorové hlouposti by Jan Drda nenapsal legrační (skoro) pohádku, která čerpá i z určitého reálného půdorysu. V době vzniku téhle pohádkové komedie už měla zkušená režijní specialistka na televizní pohádkovou tvorbu Vlasta Janečková to nejlepší za sebou. Na téhle televizní taškařici je slabší vyvození situací docela znát. Někdy jsou situace, do kterých havířka spadne, docela křečovitě nastavené. Výsledkem je nucený humor. Nejdříve je testována divákova trpělivost. Barbora je zhusta blbá, naivně každému sedne na lep a jejího prchlivého manžela to příšerně vytáčí. Řekne si dost. Po další eskapádě jeho manželky už to déle nevydrží, balí ranec a vyráží do světa, aby v něm nalezl ponaučení i přesvědčení v tom, zda je lidská blbost opravdu tak neporazitelná a věčná. A fakt narazí na solidní dementy. Tahle pohádka staví na dobrých hereckých výkonech. Režijně je poměrně proměnlivá se značnou tendencí střídat i upřednostňovat nápadité scény a humorné etudy. O extra příběh se tenhle počin moc nemůže opírat. Většinou se cílí na humorné scénky, ve kterých prim hraje lidská blbost a neprozřetelnost. Mezi ty zapamatovatelné scény patří určitě vajíčková lázeň, nad jejíž postupnou vzestupnou tendencí se dá dobře pobavit. Levná realizace i na televizní poměry moc neoslní a příběh má určité rezervy, pokud jde o nějaký výraznější tmel. Tahle pohádka má hlavně výhodu v tom, že většina humorných scének může docela dobře fungovat i samostatně. Herecká sestava plná známých tváří je adekvátní a umí si poradit i s režií s rutinními prvky a scénářem nižších kvalit. 50%