garmon

Spousta z toho je dobová - stavění sochy, vojáci. To jsou drobné Iljenkovy úlitby, i když by se dalo oponovat, že i to je důležité, a navíc - že to tak opravdu bylo. Zbytek je ale čirá poezie - především přeexponovaný obraz (aha?! - Kristové roky - mohl to Igor Luther někde vidět) - stává se z něj grafika, je plošný jak asijské kresby, nutí nás pohled soustředit na kompozici, kontemplovat, co na něm ve skutečnosti je - mlýn a studna. Turínský kůň z tohoto bral nejvíc. A pak - samozřejmě - metafory a metafory a k nim fantaskní scény včetně zvukové stopy. Výsledek je dodnes autentický, snad těch pár desetiletí staroby mu ubírají od plného počtu.

Film byl zjevně skoro hotový, Clouzot si během natáčení patrně procházel krizí - a to s největší pravděpodobností takovou, která mu ukazovala mantinely jeho způsobu tvorby a tím i mantinely talentu. Přemýšlím, o čem by takovýto film býval musel být, aby to nebylo jalové brilantní stříhání a blikání - Costa-Gavras v dokumentu svědčí o Clouzotově tehdejší totální fascinaci Felliniho 8 1/2 - ten byl taky z hlediska prostředků nové vlny už poněkud fousatý a generačně nečasový. 8 1/2 je ale pod povrchem velmi osobní, komplexní film. To Clouzot neuměl, nebyl to introspektivní autor. L'Enfer je z dochovaných materiálů prostě kalendářová historka s trendy vizuálem (a podobná je i La Prisonnière). Z hlediska stylu je pro mě ještě zajímavé to, že i Fellini šel po 8 1/2 velmi brzy směrem estetiky studiově kašírované postmoderny, ke které se ti lepší z nouvelle vague dopracovali až v 80. letech - ejhle obkročmé pohyby k aktuálnosti - staří jsou náhle novější, než mladí, kteří si pevně frčí discopříběh svého trendu. Co se týče Romy, nejvíc se mi líbily záběry z kamerových zkoušek - pokud chcete vidět, co byla ta mrška za rasu, tady to trochu prosvítá, je to jak home video. Tenhle dokument je velmi slušný, není moc co vytknout, vtipné jsou znovu předehrávané scény ze scénáře. Jednu dolů dávám asi prostě z toho pitomého důvodu, že to je jen dokument - že to není nic dechberoucího. L'Enfer by na plný počet zjevně taky nedosáhnul.

Strašlivě to zestárlo.

Dekorativně-konverzační fantasy na ruský způsob digitální doby: velký omyl. Litvinovu ráda obsazovala Muratova - zajímalo mě co po Muratové smrti dělá. Pořád totéž. Přenesla si textová ostinata a oběšence na jevišti a zůstala afektovaná. Toto je vlastně divadlo. Dlouhá štědrovečerní večeře jako od Wildera, jen o týden později - jde o Silvestr. Je to perfektně vypravené - ehm, je to strašný kašírovaný kýč a to včetně vizuálních odkazů na Lempickou - . Harry-potterovský kašírovaný vizuál se tu snoubí s atmosférou nějaké podivné počítačové adventury situované do kryptolesbického matriarchátu. To, že tu adventurního není nic, vadí nejmíň. Fantaskno občas odkazuje na Andersena - Louskáček, Sněhová královna, vím já... K tomu se ale připlétá quasi-retro nějaké velkoruské aristokratičnosti, a z té mi bylo hned hnědě, hned ekl. I ten plastový pop tu je velkorusky patetický a temný - nas nedogoňa hadr. A bohužel za tím vším není nic, nic, nic - je to navíc nanicované okatě; libuje si to v té dekadenci; divím se vlastně, že toto v protofašistickém putinovském Rusku ještě prošlo (a jsem rád, že Renata projevila se svou přítelkyní tolik duchapřítomnosti, aby obě včas unikly do Švýcarska - třeba tam budou nadále pít šampaňské). Snímek má velkolepou produkci; třeba časem vyjde najevo, co tímto chtěla autorka říci; třeba to rozvine k něčemu se smyslem.

...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti?

Jak kdyby režisér dokonale věděl jak, ale už ne tak úplně co. Forma je chvílemi virtuózní, montáže jsou neuvěřitelné - je to vlastně Vertov v barvě a druhé generace k tomu. Úvahy mi šly i tím směrem, proč je to na svou dobu tak starobní - opart i Xenakis je velmi up to date. Možná, že Clouzot tak nějak překračuje fázi nouvelle vague - mířilo to chvílemi tak nějak k Mazací hlavě, tématem tedy až někam k Modrému sametu, ale to už jen náznakem - tíží to bída buržoazie - tolik se tu o ní namluví! A nakonec je to vlastně spíš svět Peeping Toma - technologicky dokonalá mělkost. Trier v Nymfomance si z toho určitě bral a taky mu to nevyšlo - ono mindfuck je těžké zachytit a rozhodně se k tomu nehodí žádné dekórum.

Pozůstatek evropského uměleckého filmu 60. let jako esence mužského slabošství. Béatrice je tu ovšem nádherná. Patrně nejvíc ze všech vůbec. Herečka tedy nic moc, leckterá čarodějka ji předčila, ale ta fyzická krása laně kombinovaná s malou ukřičenou pankáčkou z předměstí je tu neuvěřitelná. Bohužel hlavní Jeníček Daniel Ezralow mě i přes své neodiskutovatelné fyzické i herecké kvality iritoval celou dobu svým feminním výrazem půjčeným od Gotta při "Odnauč se říkat ne". Jinak je film překrásně prokomponovaný a díkybohu už zde nejde o politiku. I ta etika ovšem pokulhává směrem k machismu a jeho protiváze, mužskému přizdisráčství. Jádra "vizí" mi připomínala v lepších číslech podobné výjevy z Rubleva anebo Zabriskie Point, v těch slabších z Valérie a týdnu divů. Co z toho taky vytlouct. Béatričinu čelist. Je to řiďounké, ale s Béatrice snad ani to neva. Muzika překrásná!

Čtvrtá hvězda vlastně hlavně kvůli Detmers, která měla v téhle době potenciál nové Jeanne Moreau. A krom toho, že nebyla tuctovka ve tváři, byla fyzicky překrásná a krom toho všeho byla před kamerou neskutečně spontánní a uměla zahrát i věci značně temné. Jestli u Godarda hrála trochu vulgární cigaňu, tady je spíš rozvrácená holčina, která neví kudy kam. A má to ráda. U sledování mě napadlo, jak by asi hrála pod Żuławskim. Jinak mě zarazila poněkud děravá struktura filmu, kde vysloveně expresionistické scény s neskutečným tahem střídají takové až jak kdyby animírky, na nichž je zjevné, že by režisér rád vyprávěl obrazem, ale tak nějak úplně nemá co anebo důvod proč. Ten důvod se objevuje ve chvílích, kdy v takových obrazech hraje Detmers zblízka. Jinak to trochu cajdá. V Pěstech v kapsách ještě takové trhliny nebyly - možná to nějak souvisí s tím, co píše Dionysos - režisérovo poznání, že i ideologicky inertní mladá generace, kterou zajímá opravdu jen okamžik, že i ona je ospravedlnitelná. Jako by se tímhle "zmoudřením" film ocital v ideově tak nějak unaveném bezčasí pozdních osmdesátek, kdy už byla dostatečně hutná míchanina levice a pravice, ale ještě se neobjevily politické přelomy a hrozby nového uspořádání světa, na které by mohli umělci páně režisérova ladění najet jako na nouvelle vague. Historka o Leninovi nad schlíplým penisem je vtipná. Mj. Bellocchio je možná o patro spirály výš nad Maem, ale genderově je to pořád prase: Maruschka ukazuje panímandu horem dolem, ale chlapec má pro jistotu na kameru i po promilovaném večeru běloskvoucí, leč ideově nahnědlé slipy...

...už vím, kde viděl Herz louče pro svou Krásku a zvíře. Film je velmi pěkně a zajímavě natočený, u Kummela už podruhé vidím tak pěkný vizuál. Příběh sám nese rysy pořádného výmazu a vlastně drží pohromadě, byť je to brak; přemítám, proč to pro mě vlastně není za víc hvězd - new age zpatlanina vší možné mytologie by mi nevadila, vlastně mi ani nevadilo, že ta herečka vypadala ve svých druhých dvou podobách jak přeoperované Barbie; asi mi ale vadila ta uchichotaná groteskní skurilnost - je to v takových chvílích trochu Mrazík. Přidej trošku satanismu, zamíchej s Andersenem, až se to ohřeje středověkem, okořeň germánskou nechutností a máš to.

Film by byl na pět hvězd, kdyby se vše nemuselo stát "Kým sa skončí táto noc” - Radektejkal tu určuje lepší místo konce filmu přesně. Na druhou stranu, my to poměřujeme decentností československé nové vlny a tohle je blízký východ. Překvapivě otevřeně je tu zobrazena společnost - sice různorodá, problematická, ale Dayan zobrazuje rodinné vazby, sex i drogy sympaticky pozitivně a věcně. Pro mě byla v Agfě přeci jen trochu vyčpělá hudba - ne ta Cohenova - ale ta originální tlačila na pilu jak slovenské rockové osmdesátky - tady jsem cítil trapnost a chtěl být už už za tím hraním. Celek je ale výživný, působivý kus, jiný, silný svět, občas neskutečné obrazy - dívka na okně..