Prerušený krok bociana

To Meteoro vima tou pelargou - Přerušený krok čápa: nejprve upozorním na zcela chybný údaj v obsahu filmu oficiálního textu distributora - nejedná se tu v žádném případě o uprchlíky balkánského válečného konfliktu, nemá s tím nic společné, ten se odehrál až poté. Theodoros Angelopoulos se částečně inspiroval závěrem svého posledního filmu Krajina v mlze, počátkem příchodu utečenců z Dálného východu a především (o to tu jde) mohutnou imigrační vlnou z Albánie (šlo zaprvé o samotné Albánce, ale také o Řeky, žijící v Albánii velmi dávno i ty příchozí tam po občanské řecké válce). V tehdejší době šlo v Řecku o žhavé téma, přinášelo to také konflikty (Řekové versus Albánci), nevraživost a nedůvěru. Stalo se dokonce tehdy: florinský metropolita Augustinos Kantiotis (jakýmsi způsobem se mu dostal scénář do ruky) zastrašoval režiséra, štáb a herce, dělal vše možné, aby se nedokončil film, pořádal protestní manifestace svých věrných oveček. Což vyvolalo po Evropě nevoli a film se dokončil. Angelopoulos si uvědomoval chyby, zrnka nedůvěru na obou stranách, proto je pojem "hranice" hraniční čárou, ale také tou vnitřní překážkou i omezením národů a jednotlivců. Theodoros Angelopoulos k svému humanistickému poselství přidává poezii, sarkasmus, symbolismus atakující absurditu, mytologii a mystickou hříčku (vědom si politické bezradnosti a bezcharakternosti řešení problémů, byť si politici vždy nárokují právo na řešení všeho). Hlavní postavou filmu jest Alexandros (Grigoris Patrikareas jako Gregory Karr), televizní reportér na stopě nepochopitelné záhady minulosti. Sarkastická hříčka ovšem zasáhne jeho nitro a způsob práce přes intimitu a ty nejkrásnější pocity člověka. Hvězdou filmu je před deseti lety zmizelý řecký politik (Marcello Mastroianni), kdy v sobě identifikoval zásadní životní rozpor, který vyřešil radikální změnou životního prostředí. Niterné štěstí člověka je to, oč tu běží. Hlavní ženskou postavou filmu je bývalá manželka politika (Jeanne Moreau). A po letech se připomněla bolest, ozvala se naděje, avšak zvítězila vzájemná láska. K výraznějším postavám patří také mladá imigrantka a nevěsta přes šíři hraniční řeky (Dora Chrisikou), a svérázný řecký plukovník (Ilias Logothetis), Alexandrův průvodce po skrytých zákoutích uprchlické reality. Z dalších rolí: všichni členové Alexandrova reportérského týmu - vedoucí výroby (Vasilis Bouyiouklakis), kameraman (Dimitris Poulikakos) zvukaři (Akis Sakellariou a Benjamin Ritter), reportér (Freddy Vianellis) a řidič (Dominique Ducos), moudrého starce obdivující menší chlapec (Konstantinos Lagkos), nebo Alexandrova družka (Nadia Mourouzi). Jorgos Arvanitis (a tentokrát také Andreas Sinanos) opět nabízí půvabné poetické obrazy. Poezie, symbolismus, filozofie, sarkastická hříčka, to byl charakteristický styl řeckého filmového mága. (25.07.2021)

Tento recky film ma daleko od te recke letni idylky, kterou zna drtiva vetsina ceskych turistu a dovolenkaru. Jen to recke tempo zustalo, ktere da asi nejednomu divakovi zabrat. Vcetne me malickosti. Diky nametu jsem se na film tesil, cekal jsem sice neco trochu jineho, ale vylozene zklamany byt nemohu. Uzasna kamera, dlouhe zabery, pekna hudba a ta ponura filmova atmosfera me snad nikdy neprestane bavit. (09.06.2021)

...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti? (15.04.2023)

Studie mikroskopického řezu, kterým se lze odetnout od všech polarit, včetně nadechnutí a výdechu. Jako u Včelaře, jehož ctím - a po léta se snažím sjednotit svůj dech s jeho pozvedáním křehkých včelích bydlišť, se i zde zadrhávám o spolehlivě výmluvné a poutající mucholapky nepostižitelných světů. Vše je tak jasně prázdné, že se sem vejdeme všichni - a bohužel stranou nezůstanou ani ti, kteří do toho ticha budou klást nálože nepatřičného smíchu. I zde mi chyběla vůle to poutavé, lepké ticho umlčet a umožnit lidskému hlasu, aby se rozezněl tím bytostně jiným zněním, pod nímž se vše zobrazené sesype a nedovolí si vybavit se ani v tom nejhlubším rozpomínání. (23.02.2018)

Let It Be... Opet velike diky, mistre. Jedna se o dilo silne, existencialni, v rok sveho vzniku mimoradne aktualni, smutne az depresivni, plne druhoplanovych emoci, ktere jsou vyjadrovany implicitne pomoci situace a deni kolem postav, ktere dava jejich zamerne neutralnim vyrazum silny citovy podtext. Na scenu svatby pres demarkacni reku nebo "oslavu" vanoc za zpevu Let It Be jen tak nezapomenu. Jako vzdy u tohoto autora se cely snimek sestava z dlouhych pomalu plynoucich zaberu s vyraznou hloubkou pole, tentokrate ladenych do studenych az mrazivych barev, kdy kazdy objekt v ramu ma svuj nezpochybnitelny smysl. Vsudypritomna diegeticka i nediegeticka tahla balkanska hudba podtrhuje veskery smutek, ktery reziser do sveho filmu vlozil. (16.06.2009)