Malpertuis

...už vím, kde viděl Herz louče pro svou Krásku a zvíře. Film je velmi pěkně a zajímavě natočený, u Kummela už podruhé vidím tak pěkný vizuál. Příběh sám nese rysy pořádného výmazu a vlastně drží pohromadě, byť je to brak; přemítám, proč to pro mě vlastně není za víc hvězd - new age zpatlanina vší možné mytologie by mi nevadila, vlastně mi ani nevadilo, že ta herečka vypadala ve svých druhých dvou podobách jak přeoperované Barbie; asi mi ale vadila ta uchichotaná groteskní skurilnost - je to v takových chvílích trochu Mrazík. Přidej trošku satanismu, zamíchej s Andersenem, až se to ohřeje středověkem, okořeň germánskou nechutností a máš to. (02.04.2023)

K Rayově formálně i obsahově originálnímu goticko-surrealistickému románu mám podobně nostalgicky vřelý vztah jako Vishnar a stejně vysoko hodnotím i filmovou adaptaci, k níž jsem hrdě udělal první české titulky. Harry Kümel zjevně ovládá svoje řemeslo, žánr i knižní předlohu. Nejenže věrně přenesl její děj i atmosféru, ale za každou obětovanou gotickou rekvizitu z knihy (vlkodlak) dodal tři nové (dvojčatovskou podobu, oko v obraze a kostlivce, který sice není živý, ale aspoň nás pozdraví pokýváním hlavy), nezapomněl mezi vší tou snovostí, teleportováním a křiklavými interiéry připomínající Argenta odkázat na Buňuela (oko) a navrch si úspěšně lajznul i takové vychytávky jako ani jednou neukázat titulní dům zvenčí nebo obsadit hlavní tři různé ženské role stejnou herečkou, okouzlující Susan Hampshire. Ta je v trojroli nevinné Nancy, nymfomanické Alice a mimózní Euryale (plus ještě dva štěky na konci, tedy v pětiroli) dokonalá a scéna, kde Jan přechází od jedné ke druhé a s každou prohodí pár slov, zatímco zbylé dvě ho pozorují, je skvostná. Nebo ten sled scén, kdy postavy nezávisle plánují co bude „až Cassave zemře“, propojených právě touto všemi opakovanou větou a zakončený Euryaliným "...pokud zemře". A když Alice přejíždí nehty po Janových zádech a ony na chvíli zmizí ve stínu a vy čekáte, že se místo nich vynoří drápy... I obsazení ostatních postav je typově přesné a vede ho Michel Bouquet jako komický slizoun Dideloo a na lesku mu dodává Orson Welles coby strýc Cassave. Pro každého hororového fandu je zhlédnutí tohoto dlouhá léta ztraceného klenotu povinností. Mimochodem ve stejném roce vznikl i můj jiný oblíbený gotický horor, hammerovská upířina DCERY ZLA. (10.11.2009)

Nesympatický árijec v hlavní roli mi pil krev od první scény. Ale jinak jsem byl spokojenej. Atmosféra vynikající, panoptikum hodně divných postav tvoří v kombinaci se strašidelným barákem vskutku zajímavé kombo, které na diváka útočí celou dobu se sílícím úspěchem (zpočátku mě Malpertuis příliš nebavil, ale co minutu se to zlepšovalo), až na konci drtivě udeří zajímavým vypointováním. Skoro až mám chuť si přečíst knižní předlohu. Horror movie of the year (04.03.2010)

Roztodivná změť divadelních gest, masek, symbolů, účelově tajuplných zákoutí všeho druhu, vášnivých obětí, výkřiků, patetického lomení rukama, vyšinutých umouněných podivínů, chichotající bezzubé chátry, všemožných vizí utrousených kdesi v setmělé uličce a jiných rádobysofistikovaných píčovin. Už chyběli snad jen skřítci s lucernami cupitající v mlžném oparu a cameo Davida Lynche s aligátorem na vodítku. Strašidelně únavný horror v první půli iritující pravidelnými dávkami moralistní agrese. A ten závěr... na svoji dobu možná originální, dnes už tuctový. (20.05.2011)

Fantasmagorická záležitost na hraně snu a skutečnosti s prolínáním do dalších časových rovin. Očekávání bizarně surreálné cesty se nenaplnilo. Snímek je značně utahaný, což by nevadilo, pokud by měl odpovídající tajemnou atmosféru. Působivá schodiště, labyrint chodeb s plynovými loučemi a dekadentní postavy tajemného sídla nestačí. Hlavní hrdina pátrá po tajemství domu zla, což semu stále nedaří. Gotickým horrorům italsko-španělsko-anglické scény nesahá Malpertuis ani po kotníky. On to vlastně není žádný horror, ale jedna velká halucinace poněkud obtížněji stravitelná. Dobrá kamera, zajímavé využití barev, zahrada s mlhou, laboratoř plná prapodivných tvorů. Chybí tomu však šťáva a napětí. A ten závěr! Hlavní myšlenka je okopírována z jednoho dílu StarTreku 60.let! Ten byl ovšem mnohonásobně napínavější. Ke konci jsem si vzpomněl na daleko vydařenější poetický horror těžící ze snů - českou Valerii a týden divů. Ta, na rozdíl od Malpertuis, za podívání rozhodně stojí. (07.03.2012)