RUSSELL

Ostuda a naprosté nepochopení podstaty Kingovo knižní předlohy. První adaptace z roku 1989 od Mary Lambert je sice značně béčková, ale ve svém zpracování zcela úchvatná. Mám rád Johna Lithgowa, ale jako Judd byl příšerný. Poslední hřebíček do rakve tomu zatloukla nechutná dívčí cover verze „Pet Sematary“ od Ramones. Úroveň filmu 0/10, nasrání z filmu 10/10. A to jsem myslel, že nic horšího než Pet Sematary II už z této látky nelze vyprodukovat.

Zatím nejslabší Haneke, co jsem viděl. Nesympatické postavy v nezajímavém postapo světě řeší nezáživné životní strasti a do toho se občas nudně filozofuje. Nejde mi do hlavy, proč měl Haneke potřebu tohle natočit. Od tvůrce jeho formátu bych čekal, že když už se pustí do žánrového filmu tohoto ražení, tak má v rukávu něco, co jeho záměr opodstatní. Pokud měl v plánu natočit anti scifi, jak jsem někde slyšel, tak se mu to rozhodně nepovedlo. Když bych to srovnal například se Solarisem, ve kterém Tarkovskij využívá vesmírnou sci-fi k rozehrání motivů jemu vlastních, tak jde o hrubý nepoměr. Tarkovskému se povedlo vymanit se z žánrových mantinelů – i když on sám tvrdil, že nedostatečně – a vytvořil něco výjimečného. To samé se mu pak později – dokonce ještě lépe – povedlo ve Stalkerovi. O Hanekeho Čase vlků se podobná superlativa říct nedají. Najdete tu některé jemu typické prvky, ale ve své podstatě film ze žánru postapokalyptických filmů ničím nevybočuje a stal se jeho součástí jako další z mnoha obyčejný příspěvků, což je prostě v případě Hanekeho obrovsky promarněný potenciál. „Postapokalyptický film Michaela Hanekeho“ zní na papíře opravdu lahodně, ale výsledný pokrm je značně nedovařený polotovar. Viděl jsem mnohem lepší postapa od mnohem horších režisérů. Ale tak co, i mistr tesař se někdy utne a já tohle klopýtnutí mistrovi odpouštím.

Dechberoucí film, který nevypráví ani tak o samotné Vietnamské válce, jako spíš o válce, kterou mezi sebou vedou členové jedné čety bojující pod stejnou vlajkou. Oliver Stone není žádný přisluhovač Hollywoodu, takže nečekejte žádnou oslavu hrdinných Američanů bojujících proti zlým komunistům ve Vietnamu, právě naopak. Stone do filmu zapojil své osobní zkušenosti, které na vlastní kůži ve Vietnamu sám okusil a ukazuje veškerý hnus války v celé své odpornosti. Všudypřítomná beznaděj, strach a šílenství z filmu přímo sálá a naprosto si vás podmaní. Zejména pasáž, ve které četa zpustoší vietnamskou vesnici vás určitě zasáhne a emocionálně vyždíme. Celou problematiku této války pak dokonale vystihne Chris, když ve svém vnitřním monologu pronese: „Day by day, I struggle to maintain not only my strength but my sanity. It's all a blur. I don't know what's right and what's wrong anymore...“ Film nabízí opravdu kvalitní plejádu herců, ze spousty z nich se poté stali velké hvězdy a zařadili se mezi hereckou elitu – Charlie Sheen, Willem Dafoe, Johnny Depp či Forest Whitaker. Především postava Sgt. Eliase, kterou ztvárnil Willem Dafoe, ve mně zanechala asi nejsilnější dojem. Má nejoblíbenější scéna je ta, v níž několikrát postřelený Sgt. Elias beznadějně utíká před haldou Vietnamců a ne a ne to vzdát a padnout, opravdu silný moment. Platoon řadím na druhé místo mého osobního žebříčku nejoblíbenějších válečných filmů hned za Apocalypse Now.

Pokud přimhouříte oči nad tím, že Robert Taylor (bílý jako sníh) ztvárňuje roli Indiána, a necháte se pohltit úžasnou kamerou Johna Altona, měl by vás tento western uhranout. Nejde jen o krásnou vizuální stránku a noirovou atmosféru – Devil's Doorway má sílu i ve své výpovědní hodnotě. Film řeší palčivá sociální témata jako rasismus, vykořisťování, genocida či emancipace žen, a je na něm krásně vidět, jak se spousta problémů lidského pokolení stále opakuje – podstata problémů se nemění, jen přichází v odlišných obalech. Tento film z roku 1950, jehož děj se odehrává po Americké občanské válce, dokáže i po 70 letech tnout do živého. Většinu času spíše komorní a sevřený snímek nabízí i pár epických válečných sekvencí, které jsou řemeslně a gradačně skvěle zpracované. Škoda jen, že jde o poslední tvůrčí spolupráci autorského dua Mann/Alton – rozhodně ale zakončili své partnerství hlubokým zářezem na pažbách vlastních skvostných kariér.

Carl Strathie se hrozně moc snaží o jakýsi přesah a ke konci by i rád viděl v rukou diváků kapesníky – jenže pokud někdo ten kapesník vytáhne, tak určitě ne, aby si utřel slzy dojetí, ale spíš smíchu, jelikož tuhle groteskní slátaninu nemůže nikdo brát vážně a lze se jí jen vysmát. Nevybavuji si, zda jsem někdy viděl naivnější sci-fi, které by zároveň mělo velké ambice být něco víc. To snad ani kdybych chtěl parodovat The X-Files, tak by mě nenapadlo přijít s takhle dementním námětem. Vrchol neumětelství je pak závěrečná snad půl hodina kompletně ve slow motion za doprovodu děsně smutné hudby, která se snaží diváka emočně vyždímat, ale naprosto se míjí účinkem. Dark Encounter zasluhuje slow motion výsměch.

Jason Eisener přišel po dlouhých letech konečně s novým zářezem a jsem moc rád, že jsem jej mohl díky Otrlci vidět na plátně. Eisener oproti Hobo with a Shotgun ubral na gore řezničině a přidal na slizu (mňam!). Nejvíc cením zdařilý výběr neokoukaných děcek, které se opravdu chovají a mluví úměrně svému věku, díky čemuž působí přirozeně a živelně. Kids vs. Aliens doručí přesně to, co název slibuje a ještě navíc v příjemném 75minutovém balení, které svou přímočarostí nabízí možnou protilátku pro ty, kteří byli otráveni zpatlaně rozvleklou čtvrtou sérií Stranger Things. BTW: Na úplném konci je dost možná nejlepší potitulková scéna, jakou jsem kdy viděl. Dal bych oba palce nahoru už jen za to pomrknutí na Shyamalanovo Signs, ale je to ještě dohrané a skvěle se to vrací ke dvěma vedlejším postavám z první třetiny filmu.

Pomatený kněz, vyfetovaný metalák a šarlatánský moderátor španělské ezo.tv se snaží zabránit příchodu antikrista. To zní tak debilně, že to prostě musí fungovat, ne? Bohužel tomu tak není. Nebavilo mě to a to mám tenhle typ šílených komedií hodně rád. Přitom první třetina filmu je velmi zábavná. Pomatený kněz se snaží páchat zlé skutky, aby se spojil se Satanem a vyfetovaný metalák, u jehož bizarní rodinky je dočasně ubytovaný, mu v tom usilovně pomáhá. Poté však jdou navštívit šarlatánského moderátora, od kterého chtějí, aby jim pomohl odvrátit blížící se konec světa a právě tady film nabere rychlost a padá strmě dolů. Ústřední trojice se sjede LSDéčkem a v té chvíli se to zvrhne v prapodivnou zhovadilost, která mě vůbec nebavila. Korunu tomu všemu nasadil dosti groteskní závěr, při kterém jsem se modlil, aby už všichni pochcípali a byl konec. Jsem docela zklamaný, jelikož po slibném začátku jsem opravdu čekal zábavnější a drsnější podívanou. Takhle to na mě ve výsledku působí jen jako obyčejná bláznivá komedie s originálním, avšak trestuhodně nevyužitým námětem. Trochu mi to svým pojetím připomnělo Vampire's Kiss s Cagem, ale to je o dost ujetější a zábavnější podívaná. Škoda no, potenciál to fakticky mělo.

Vidět to na plátně v 35mm kopii se samotným Neillem Blomkampem v sále je prostě zážitek – District 9 by však obstálo za jakýchkoliv podmínek. Takhle umně skloubit nařachanou akční sci-fi jízdu se silným sociálním přesahem a kritikou společnosti je unikátní. Film překypuje neotřelými nápady a i přes všechna palčivá témata, kterých se dotýká, nikdy nepřestane být v prvé řadě zábavnou laskominou pro žánrové nadšence. Málokterý film má podobně strhující tempo, které mi dovolilo pořádně vydechnout až během závěrečných titulků. Instantní klasika!

Redneck art jak vyšitý. Pomalý, mrazivý film, ve kterém sledujeme každodenní nudu jedné podivínské mladé holky, která tráví čas tím, že škodí lidem a ničí vše, co jí přijde pod ruku. Její nedostatek empatie vyústí v neposkytnutí pomoci nebohé starší paní uvízlé ve studni. Psychologická studie mladistvé psychopatky za bodem nápravy – film na ní nahlíží bez špetky naděje či náznaku směrem k nápravě. Nesnaží se tedy prezentovat příběh přerodu, naopak zobrazuje krutou realitu v souvislostech. Ve filmu se objeví několik momentů, kdy si člověk říká, že přece jen má v sobě špetku lidskosti – tyto momenty jsou ale záhy vždy rozdrceny na prach. To vše vyústí v zajímavé finále, kde se může zdát, že dochází k určité katarzi, i když ve skutečnosti jde pouze o rezignaci. Jsem rád, že nejde o další z řady filmů, kde je mladý psychopat součástí relativně fungující rodiny. Tahle dívka má tak akorát střechu nad hlavou – nic víc. To, že je taková, jaká je, nemůže nikoho moc překvapit.

Velmi zajímavý a originální přírůstek do vlkodlačího žánru. Hororem bych to nazval jen kvůli té tématice – film totiž na nějakou snahu děsit diváka prakticky rezignoval a zaměřil se především na příběh, což v tomto případě nehodnotím nikterak negativně. Několik vyloženě hororových momentů zde sice je, ale jde pouze o lehké koření jinak převážně dramatického příběhu o rodinných, milostných a sousedských vztazích. Dobré mravy jsou především krásně natočené – film snoubí snovou atmosféru se zasazením do moderního, místy až futuristicky působícího, Sao Paula – a v neposlední řadě i výborně zahrané. Ačkoli jsou vizuální efekty z valné většiny tvořeny pomocí CGI, tak dosahují vysokých kvalit – zejména vlkodlačí mladě vypadalo úžasně působivě a reálně. Příběh je rozdělen na dvě části – více mě bavila ta první, při které si vás film pomalu omotává kolem prstu postupnou gradací napětí a hrou s očekáváním diváka, který dumá nad tím, kam se příběh vyvine. Většina filmů by možná rovnou po vyústění této příběhové linie skončila, tady se tak ale nestalo a přišlo na řadu nečekaně doslovné dovyprávění příběhu, který v první půlce započal. Tón se prakticky kompletně obměnil – z minimalistického hororového dramatu se to vyvinulo v sociální fantasy. Druhá půlka mě už nebavila tolik, jako ta první, ale výrazné momenty v ní také nalezneme. Dobré mravy mají opravdu brutální stopáž a rozhodně by to šlo osekat, ale s finálním cutem problém nemám. Tomuto ambiciózního a ojedinělému filmu jsem ten čas rád věnoval a mou pozornost dokázal udržet i ve své vleklejší druhé polovině. Americký vlkodlak v Londýně to sice není, ale svůj otisk ve vlkodlačím žánru Dobré mravy určitě zanechají. BTW: Film rozhodně nedoporučuji těhotným ženám se slabší povahou – některé scény by pro ně mohly být dost drastické a nepochybně by jim uvízly v paměti na delší dobu, což by pro období jejich těhotenství mohlo mít neblahé následky.