RUSSELL

Michael Fontaine je zkušený a extrémně talentovaný tvůrce speciálních make-up efektů, což ostatně dokazuje i v tomto svém kraťasu. Ovšem na režijním poli mě ani trochu nepřesvědčil a nevidím jediný důvod, proč si přát, aby natočil celovečerák. Krátký film zkraje navnadí zajímavou premisou o křehkém citovém poutu mezi člověkem a monstrem, ale žádný silný dojem na konci nezanechá a celé své momentum rychle spláchne roztřesenou kamerou motající se v tmavých zákoutích bezdomoveckých brlohů.

Skvěle sestříhaný, svižný a vysoce zábavný dokument o nechvalně proslulé černé kaňce na štítu velebené historie Star Wars franšízy. Vůbec nevadí, že zásadní SW jména (Mark Hamill, George Lucas, Harrison Ford a další) zde vystupují jen v rámci archivních záběrů – i to bohatě stačí, abychom se z nich dověděli vše potřebné. Fokus je převážně na tvůrce v pozadí samotného Holiday Specialu a pak na SW fanoušky, protože se dokument primárně snaží o to, aby Holiday Special i přes špatnou pověst a bizarnost celého projektu, patřil aspoň jako takové nevlastní dítě do kánonu a byl plně přijat takový, jaký je. Není třeba jej mazat z historie, nemusíte ho cenit a mít rádi, ale stačí akceptovat jeho existenci a skrze tento dokument znát pozadí jeho vzniku, impakt a roli, jakou v rámci SW hraje.

Velmi sympatické malé romantické drama s kapkou hororu, které je citlivé, vtipné a zcela přirozené. V podstatě se jedná o monster movie, které je zároveň naprostým opakem všech těchto filmů, jelikož ústřední monstrum používá jako metaforu. After Midnight je tedy spíš pro fanoušky Chasing Amy než pro striktně hororové fanatiky, jejichž hlavním kritériem je objem prolité krve. Vrcholem filmu totiž není žádná působivá gore scéna, nýbrž geniálně napsaná dlouhá dialogová pasáž mezi otevřenými dveřmi natočená na jeden záběr. Třešničkou na dortu je pak parádní závěrečná scéna, která už potěší i jedince lačnící po krvi. Je zcela očividné, že jde o film, na kterém se podíleli Justin Benson a Aaron Moorehead – sám Jeremy Gardner jej připodobnil k jejich filmu Spring, což je trefné.

‌Příjemně nenáročná heist komedie s okouzlující Audrey Hepburn a charismatickým Peterem O'Toolem – chemie mezi nimi fungovala na výbornou a značnou část stopáže si vystačili na plátně sami. Skvěle je doplňoval v roli padělatele uměleckých děl famózní Hugh Griffith, který si ukradl pro sebe takřka každou scénu, ve které se vyskytl. William Wyler byl zručný řemeslník, který měl geniální čich na výběr látky ke zfilmování a How to Steal a Million to jen potvrzuje. Tímto dílem sice nevytvořil pro Paříž tak ikonický filmový monument jako je Roman Holiday pro Řím, avšak do zlatého fondu hollywoodských klasik bezesporu patří.

Sympatická a neprávem opomíjená teenage komedie z prostředí střediska pro převýchovu homosexuálů, která do určité míry převyšuje spoustu tématicky podobných „výtvorů“ své doby, jelikož dokáže s lehkostí a nadhledem prezentovat v jádru tíživou problematiku, se kterou se gayové a lesby potýkají. Natasha Lyonne v hlavní roli byla roztomile nevinná a pasovala mi tam jak prdel na hrnec. Film obsahuje plno homosexuálních vtipů a narážek, ale vše je podáno se silnou satirickou příchutí, takže rozhodně nečekejte, že by šlo o nějakou oslavu homofobie. Inspirace filmy Johna Waterse je zde jasně patrná, rozhodně ale nedosahuje stejných výšin bizáru, jako je tomu u Waterse – But I'm a Cheerleader je bizarní tak akorát, aby si udržela nějakou výpovědní hodnotu. V první půlce mě to bavilo víc, v té druhé se to více zaměří na romantickou stránku filmu a tam mě to malinko ztratilo. Závěr už je klasické hollywoodské klišé, což nijak výrazně nehejtím, ale ani nemohu říct, že by mě uspokojil. Rozhodně mě to ale bavilo a tvůrcům posílám palec nahoru – už jen proto, že tento film má co nabídnout i po dvaceti letech od svého vzniku. Navíc si myslím, že podobně laděné filmy udělají pro queer komunitu větší službu než úmorná plačtivá dramata typu The Danish Girl. Silnější 3*.

American Hero působí jako debutový počin začínajícího režiséra a ne jako film od někoho, kdo už má s točením bohaté zkušenosti a dokázal zplodit i kvalitní fláky jako třeba The Football Factory. Trailer ukazuje prakticky vše zajímavé, co je ve filmu k vidění, ostatní je jen nudná vata, kde se většinu času fetuje a remcá o hovnech. Po trikové stránce je to rovněž velmi podprůměrné a samotný Stephen Dorff a hláškující černoch na vozejku to nevytrhnou.

Poté, co jsem dočetl knižní předlohu Breta Eastona Ellise, jsem si po delší době pustil i filmové zpracování, které jsem díky znalostem z knihy patřičně docenil. Po přečtení knihy jsem si film vychutnal ještě více, je opravdu skvěle poskládaný a dočkáme se v něm spousty dialogů, které jsou doslova totožné s těmi knižními. Kniha je psána jakoby formou deníku a díky tomu také působí tak chladně a zobrazuje postavu Patricka Batemana jako naprostého sebestředného psychopata, kterým také je. Na filmu cením to, že se zaměřil převážně na psychologii hlavní postavy, kterou dle mého názoru vystihl dokonale. Kniha je kontroverzní zejména podrobným popisováním vražd, sexuálních hrátek, kanibalismu a dalších různých zvrhlostí. To ovšem ve filmu nehledejte, v tom je kouzlo knihy, a proto jsem rád, že ve filmu moc násilných scén není, protože bych nechtěl vidět jak by to dopadlo, kdyby se tvůrci snažili filmem šokovat a pokusili by se vyobrazit brutální násilí. Zde se více hodí tato sonda do mysli psychopata a lépe tady vyzní jen určité náznaky, jako například hraní si s pramínkem vlasů oběti, kterou den předtím pozval do svého bytu, než kdyby to bylo postavené na brutálních scénách. Takhle se jedná o one man show v podání Christiana Balea, který se do role Pata Batemana náramně hodí a jeho herecký výkon je úctyhodný. Kniha je napsána velmi chytře, střídají se v ní vražedné pasáže s kapitolami, kde se prakticky nic neděje a řeší se jen jaká vázanka se hodí k tomu a tomu obleku a kdo spravuje čí účet, ovšem jako celek to vše do sebe krásně zapadá a opravdu vám to přijde, jako když čtete deník psychopata. Jeho vnitřní pocity, představy, nálady a nakonec i samotné činy, které jsou v knize popisovány, může plno lidí považovat za pouhou snahu šokovat anebo jim to může připadat jen jako nechutný a ubohý román pro zvrhlíky od zvrhlíka, ale tak to není. Kniha odráží realitu a skvěle vykresluje chování určitých lidí a ukazuje, že mezi námi žijí i takováto individua. Ellis uhodil hřebík na hlavičku a jeho dílo považuju za masterpiece a to samé si myslím i o filmovém zpracování.

Glee meets Scouts Guide to Zombie Apocalypse. Nenáročná hororová komedie zmixovaná s muzikálem obsahující všechny klišé, které se dají čekat. Nejoriginálnější na tomhle filmu je jeho námět, vše ostatní jste už stoprocentně viděli někde jinde. I přes to všechno s tím nemám vůbec žádný problém, skvěle jsem se bavil a klidně si to dám někdy znovu. Postavy mě neiritovaly, písničky byly solidní a děj měl spád. Možná bych přitlačil na goru, ale na poměry krotší zombie komedie pro teenagery tam toho bylo asi tak akorát. Rozhodně o parník sympatičtější moderní variace na zombie žánr než twilightovsky dementní Warm Bodies.

První půlka naprosto úchvatná a strhující, pak tomu trochu spadne řetěz, ale finální pasáž už je opět skvostná. Takto svérázný muzikál tu dlouho nebyl – navíc s naprosto božsky vypiplaným vizuálem a strhujícím Adamem Driverem. Pro mnohé to bude až příliš nekonvenční a úmorné, ale zas tak drsný art to není. Byl to pro mě tak trochu zajíc v pytli, ale nakonec jsem moc rád, že právě Annette jsem zvolil jako svůj návratový film po takřka 10 měsíců dlouhé kino absenci.

Připravte si kapesníky a čistý trenky! Poslední kapitola první mega vlny jménem Marvel Cinematic Universe je tady a historie komiksových filmů se opět přepisuje. Marvelu se povedlo něco neuvěřitelného a tenhle jejich kolos, který má k dnešku už i svůj epilog, bude dlouhá léta ukázkovým vzorem pečlivě budovaného movie franchisingu – v tomhle ohledu je MCU naprosto bezprecedentní záležitostí – a to Marvel ani zdaleka nekončí. Něco tak obřího a zároveň takhle vypiplaného během 11 let tu ještě nebylo, a i kdyby další fáze zklamala, tenhle úspěch už jim nikdo neodpáře. Velký příběh se uzavírá a je v něm takřka vše, co jsem si přál plus mnoho dalšího, co mě ani nenapadlo. Jde vidět, že za tím stojí opravdu chytří tvůrci, kteří moc dobře vědí, co dělají, a proto Avengers: Endgame nejsou klasický konvenční komiksový film, nýbrž v rámci žánru nevídaná, podvratná a do určité míry i originální podívaná. Už jen ta hra s převracováním diváckých očekávání je u něčeho takhle obřího skoro až nečekaná a naprosto skvostná. Nedumal jsem nad tím, co vše by se tam mohlo dít a jak to celé dopadne, to jsem nechal spekulantům. Já jsem věděl, že to bude super a s bezmeznou důvěrou, jakou vůči Marvelu chovám, jsem trpělivě čekal, co na mě vypustí – a dopadlo to dle očekávání skvěle. Za svou důvěru jsem byl odměněn 3 hodinami dechberoucí podívané, které mi utekly jako voda a kdyby to šlo, dal bych si klidně další hodinu. Epické vyvrcholení celé MCU ságy přišlo již v Infinity War, Endgame je spíše o vyrovnávání se s tím, co Thanos způsobil a o snaze zvrátit zdánlivě nezvratitelné. Jde rozhodně o nejvíc dramatický a emocionální díl ze všech 22 z kánonu. Tady ale skončím, co se popisu děje týče – přijde mi, že cokoliv, co k tomu napíšu, by byl spoiler a nerad bych někoho připravil o krásný zážitek, který mi čtvrtý díl Avengers poskytl. Takže bych jen rád konstatoval, že lepší zakončení nám tvůrci snad ani na talíř nandat nemohli. Drtivá většina fanoušků bude spokojeně mlsat a půjde na to do kina vícekrát, stejně jako já. DC může jen tiše závidět. Hail Hydra!