RUSSELL

Humphrey Bogart skončil na vrcholu. Jeho poslední filmová role sice nepatří mezi ty nejikoničtější, ale rozhodně si zaslouží pozornost. Je vcelku symbolické, že završil svou kariéru takovouto rolí – Bogart v mnoha ohledech ztělesňuje archetyp svých klasických postav a dává tím sentimentální tečku za svou kariérou, která bohužel skončila dříve, než bychom si všichni přáli. Bogie byl srdcař a makal do posledního dechu, i s vědomím brzkého skonu dal svému herectví maximum a za to před ním navěky smekám. Boxerská dramata mám v oblibě, tohle však řeší spíš zákulisní machinace než úskalí zápasníků, i když i to je zde silně zastoupené v postavě Tora Morena. Jeho vztah se sportovním novinářem Eddiem Willisem, který se nejprve podílí na jeho vykořisťování, aby posléze svedl boj se svým svědomím a učinil zásadní rozhodnutí, které bude morálně správné, avšak k němu samému nepřívětivé, je stěžejním prvkem celého filmu. Závěrečná scéna je pak krásným epilogem skvostné kariéry jednoho z největších filmových velikánů všech dob.

Eternals rozhodně přináší i něco nového, co jsme v MCU ještě neviděli, avšak ta přemrštěná stopáž je neobhajitelná. Díky za Kumaila Nanjianiho, který rozvířil ty strašně vážné vody a vdechl tomu trochu odlehčené energie. Richard Madden má celý film jeden a ten samý výraz – marvelovský Superman v jeho podání u mě teda neobstál. Eternals si ukousli příliš velké sousto a svou přehnanou ambicióznost utápí v digi bordelu bez pamětihodných akčních scén. Závěrečná pasáž je sice vizuálně působivá, ale postrádá tempo, které by podtrhlo, že opravdu o něco jde. Chtělo by to smrsknout do dvou hodin, aby to bylo stravitelnější.

Úmorně nudná depresivní óda na kolektivismus zahalená do dystopického hávu, jehož podstata zůstala skryta ve stínech dělnické revoluce.