Cintorín domácich zvierat

Adaptace knihy Řbitov zviřátek velikána literárního hororu Stephena Kinga, ke které autor jako k jedné z mála sám napsal scénář, představuje osobitou variaci na některé ze základních motivů a konceptů zombie žánru. A to ačkoli ve filmu samotném nikdy slovo zombie nezazní. Poté, co se Louis Creed s manželkou a dvěma dětmi nastěhuje do domku vedle rušné silnice, dozví se od starého souseda, že v nedalekém lese se nachází hřbitov, kam malé děti z okolí po desetiletí pohřbívaly své mazlíčky, které o život připravila projíždějící auta. Když rodina stejným způsobem přijde o milovaného kocoura, jehož ztrátu by obzvláště těžce nesla malá Ellie, odhalí soused Louisovi tajemství o tom, co leží za zlověstnou přírodní bariérou na odlehlém konci hřbitova. Staré indiánské pohřebiště je údajně místem, odkud se pohřbení mrtví navrací zpět k životu. Přejetý kocour ovšem nebude posledním, koho takto zoufalý otec připraví o věčný spánek. Již historicky první zombie film Bílá zombie (White Zombie, 1932) využíval motiv oživování mrtvých coby zrcadlo pro nezvladatelně iracionální tužby svých postav. Ačkoli tam se jednalo o touhu podmanit si osobu svého srdce a Hřbitov domácích zvířátek přináší hororově varovnou úvahu nad touhou přemoci smrt, pro obě vyprávění je klíčové, že mrtví, jež se navrátili mezi živé, postrádají svou původní osobnost. Stephen King svůj příběh zabydlel ještě dalšími nadpřirozenými fenomény, které spolu s centrálním tématem utvářejí zahuštěný hororový konglomerát, jenž z různých stran dramatizuje téma traumatizující konfrontace se smrtí. V souladu s tím, jak se hlavní hrdina pod tíhou ztráty dává všanc světu mimo racionální chápání, také vyprávění opouští úvodní rámec uchopitelné reality a propadá se do přízračných vizí a nočních můr. Vše pak kulminuje prostoupením těchto světů během blouznivého a děsivého finále. Film se svého času setkal s pozitivním přijetím především na straně příznivců Stephena Kinga, kteří oceňovali relativně věrnou adaptaci jeho předlohy. O tři roky později vzniklo volné pokračování, které bolestně ukázalo, že kvality prvního filmu spočívaly výhradně ve scenáristickém vkladu Stephena Kinga. Režisérka a producenti tentokrát bez jeho účasti vytvořili hystericky vypjatý kýč, kde vypořádávání se s úmrtí blízkých je pojaté s povrchní afektovaností a významovou prostou, jež jako by předznamenávaly módní životní styl emo nového tisíciletí. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Film jsem si pustil hned asi dvě hodiny po dočtení knihy. Film, který jsem si v hlavě promítal během četby, byl úžasný psychologický horor s atmosférou Kubrickova Osvícení. Skutečná adaptace ja místo toho pouze příjemné béčko, na němž musím vyloženě vypíchnout jedno negativum - strašně špatně hrající hlavní postavu Louise, který nemá s tím knižním snad nic společného. Ona ta kniha věnuje představení postav opravdu hodně prostoru, což ve filmu logicky nejde (při zachování stopáže) a už jenom proto nemůže mít takový dopad. Když se stala ta klíčová událost hrdinům v knize, opravdu jsem s nimi soucítil a bylo mi jich hrozně líto, ve filmo jsem to bral pouze jako vítaný posun děje. Což celkovému dojmu dost ubere. A další věc - úplně se změnila podstata zla. Ve filmu jsou ti vzkříšení jenom pouhými zlými polozombíky, kdežto kniha operuje s jakýmsi vševědoucím a skoro všemocným inteligentním zlem (jako třeba v knižním It), což je mnohem působivější. Když ale člověk odhlédne od lepší předlohy, musí uznat, že je Pet Sematary velmi slušný horor (zvlášť ve finále).Horror movie of the year (09.02.2011)

"Ja sa k tebe vrátim." "Chcem ti pomôcť Louisi, pretože ty si chcel pomôcť mne." Režisérka Mary Lambertová, známa svojou epizodou k Tales from the Crypt (Season 1, Episode 6 Collection Complete) sa predviedla s Pet Sematary dosť kvalitne, atmosféra na nás dýcha z každej strany až po cintorín, napätie funguje a vzťahy rodiny trošku odlišne, pretože sa Midkiff raz tvári veselo, raz smutne a raz akokeby ani nechcel hrať. U ostatných zúčastnených to je normálne, hudba je výborná až desivá (myslím tú pesničku od Ramones), objaví sa tu aj sám Stephen King v roli farára ale len na chvíľu 80 percent. (05.01.2009)

Tak trošku blbinka, nemyslíte? Já hlupák na to koukl s dabingem, takže jsem se alespoň vydatně nasmál, když už nic jiného. Čtyřletého chlapce mluví starší dívka. Padesátiletého pána mluví sotva třicetiletý. Samozřejmě dabéři absolutně nerespektují, že by bylo vhodné mluvit tehdy, když se přiděleným postavám hýbou ústa. A tak dále a tak dále. Úvod se mi docela líbil. Osamocený dům, frekventovaná silnice, zvláštní soused a cesta, která vede na hřbitov. Moc jsem se těšil, co bude následovat. Těšil jsem se asi 10 minut, protože pak mě film absolutně přestal bavit. Následuje pár trapných okamžiků, jedno kouzelné pohřebiště a roztomilé vraždící 5 kilové dítě. U hororu by se měl člověk alespoň ve skrytu duše bát. Tady bohužel nebylo čeho. Nejvíce mi nahánělo hrůzu, že to snad nikdy neskončí. Za povedenou hustou mlhu na cestě nedávám odpad. Mlha byla evidentně nejlepší ze všeho a doporučuji se podívat pouze na ni. (02.02.2014)

Po dlouhé době si zakomentím film, který jsem opravdu dlouho neviděl a budu pouze vzpomínat, ovšem z nijak matných vzpomínek. Řbitov zviřátek, ano snad to mohu říci, je moje nejoblíbenější kniha od Stephena Kinga společně se Svědectvím a Running Manem (samozřejmě nezapomínám, že Running Mana vlastně napsal jiný spisovatel, že :-) ). Za tento fakt může bezpochyby to, že je to moje první kniha, kterou jsem kdy od tohoto autora četl a nadchla mě natolik, že jsem neváhal od bibliografického pročítání veškerého jeho tvorby. A co se týká samotného snímku. Pokud přeskočíme ten zmrvený překlad, jde opravdu o mrazivou podívanou a na některé záběry se nezapomíná ani po letech (Zelda, student aj.) a jelikož uchovává naprosto totožnou atmosféru z knihy, pospojíte si nejlepší momenty z knihy a z filmu v jeden vynikající a doplňující celek. Například bravurní konec, jenž byl v knize naznačen jednoduchým oslovením: "Miláčku", nám Stephen King ve filmu konečně vysvětlí a s úlevou zjistíme, že konec opravdu myslel tak, jak jsme všichni doufali, že myslel :-). Škoda je, že mě zklamal filmový Winston Churchill (alias Church). Neměl být šedý, ale ďábelsky černý, i tak mi ale tento fakt samozřejmě nezabránil pojmenovat našeho černého kocoura Church. Kocoura, kterého jsme již dávno pohřbili na jednom opuštěném keltském hradištním pohřebisku, jemuž se důverně říká "Mikmacké". Co myslíte? Vrátil se? (23.05.2006)