RUSSELL

The Invisible Man naplnil má očekávání. Whannell uchopil látku po svém a jeho rukopis je zcela patrný – spousta scén přímo křičí a dává jasně najevo, že sledujeme film od Leigh Whannella. V první polovině zužitkoval své režijní zkušenosti z Insidious: Chapter 3, jen bez laciných lekaček. Druhá půlka pro změnu silně evokuje Upgrade, zejména pak bravurně provedená fight scéna z chodby psychiatrické léčebny. Pojetím to má blíže k filmu Hollow Man od Paula Verhoevena než ke tragickému osudu jednoho vědce v původní knize H.G. Wellse či její legendární filmové adaptaci od Jamese Whalea z roku 1933, která je navíc velmi odlehčená a mohutně zábavná – zde humor opravdu nečekejte. The Invisible Man je příběhově promyšlený, napětí zde po většinu času zdařile funguje a díky famózní Elisabeth Moss vám i záleží na hlavní hrdince a fandíte jí. Ke konci je to malinko překombinované, ale nikdy to nezajde tak daleko, aby to filmu podkoplo nohy. Můžeme být rádi, že nakonec vznikla tato verze Invisible Mana, než ta původně plánovaná, ve které měl hrát Johnny Depp, a která měla být součástí pohřbeného Dark Universe. Tohle je aspoň remake s jasnou vizí a vlastním ksichtem, který rozhodně má co nabídnout.

Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a náročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru.

Emocionální bahno, trauma, beznaděj a opět stoprocentní Phoenix. Film rozhodně nemá šanci oslovit širší publikum, na to je příliš brutální, nekompromisní a depresivní, ale své příznivce si určitě najde. Já tyhle filmy můžu. Sice po nich bývám ještě v horším psychickém rozpoložení, než obvykle, ale něco mě k nim pořád přitahuje a dokážu se do nich vžít, což někdy není nejideálnější, obzvlášť pokud se jedná o něco takto působivého a skličujícího. Příběh je velmi jednoduchý a ničím výjimečný, svým způsobem jde o klasické krimi okořeněné revenge thrillerem, ale to provedení zážitek posílá na vyšší úroveň. Precizní režie a působivá hudba, krásně podkreslující děj filmu, jsou mimo Phoenixův výkon jeho hlavní devízou. Film obsahuje několik opravdu výživně brutálních scén, zejména jedna konkrétní v úplném závěru se mnou trošku zamávala, ale i přesto mi přišlo, že to mohlo být klidně ještě brutálnější, některé scény byly trochu zkrocené, ale zase to bylo vynahrazeno neotřelými kamerovými a režijními postupy (jako například záběry skrze bezpečností kamery). Rozhodně to ale neberu jako nějakou velkou výtku vůči filmu, to už je asi spíš jen má deformace, přímého násilí tam bylo až až. Phoenix opět prošel kompletní fyzickou i psychickou transformací a stal se postavou, kterou ztvárnil. Joaquin tomu dává všechno a zajímalo by mě, jak dlouho se dá něco takového praktikovat, aniž by to člověka totálně nezničilo. Závěrečná scéna pak neotřele boří hranici mezi dobrým a špatným koncem. Každopádně You Were Never Really Here doporučuji pouze náročnějším divákům, kterým nevadí různé artové postupy a bahenní lázeň ve vyprázdněnosti a utrpení lidského bytí.

Krátkometrážní jednohubka od mistra podivností Yorgose Lanthimose, který tentokrát našim mozkovým závitům moc zabrat nedá a servíruje kratičkou filmovou hříčku se zajímavým konceptem a přímočarou pointou. Víceméně to má smysl vidět jen pro skalní fanoušky tohoto svébytného tvůrce.

Ačkoliv je hlavní hrdina zombák a lze ve filmu najít skvělou scénu vzdávající hold nejzásadnějšímu zombie filmu všech dob – Night of the Living Dead –, čerpá Ninja Zombie inspiraci spíše z The Mummy's série studia Universal z let čtyřicátých, ve kterých je mumifikovaný Kharis ovládáným nástrojem na zabíjení, jenž plní pokyny svého „pána“, stejně jako je tomu zde. Jde samozřejmě o kolosální pytlovinu, která ovšem není tak blbá, jak se může na první pohled zdát. Fascinující sound design a svébytná střihová skladba dělají z Ninja Zombie pozoruhodný kousek, který by měl vidět každý správný brakový hovnožrout.

Dementní příběh, příšerný masky, nudná slátanina – tak nějak bych shrnul tenhle brak. I v rámci trashe je to prostě špatný po všech stránkách. Film je „zásadní“ jen tím, že dal světu jednu z nejbizarnějších figurek, která se kdy objevila na stříbrném plátně – a tou je Peter Bark. Právě jeho scény s matkou jsou tím nejzajímavějším, co film nabízí – to ale nemyslím v dobrém slova smyslu. Některé konkrétní pasáže jsou hodně za čárou. Za vše může Barkovo dětská vizáž, díky které nabral jeho pedofilní vztah s matkou nový rozměr – líbáním počínaje, ukousnutím bradavky konče. A to mu bylo v době natáčení 26 let! Bizár na ntou. 1* za odvahu režiséra Andrei Bianchiho jít s takovouhle grotesktní sračkou ven.

Hardyho stačí posadit do auta, dodat mu kvalitní scénář a on vám skrze telefonické hovory vyčaruje minimalistický herecký koncert, jenž si vás bude pomalinku omotávat kolem prstu. Ivan Locke během jediné – ani ne dvouhodinové – jízdy přijde o vše, co do té doby budoval (a to doslova). Bavilo mě pomalými krůčky přicházet na kloub tomu, jaký člověk Ivan ve skutečnosti je. Ačkoli mi byl vcelku sympatický – zejména díky telefonátům, kde řešil záležitosti ohledně chystané obří stavební akce s litím betonu –, tak jsem spíše soucítil s lidmi z jeho nejbližšího okolí (manželka, děti, „milenka“), se kterými manipuloval, aniž by si plně uvědomoval, že dělá spoustu věcí špatně. Namísto toho sám sobě nalhával, že chyboval pouze jednou, a to dokonce ze šlechetných důvodů. Ale svět není černobílý a jeho osoba je až příliš komplexní na to, aby se dalo bez okolků říct, zda je dobrý či špatný člověk. A to je důvod, proč Locke působí tak reálně a přesvědčivě.

Rok 1990 je dost možná tím nejzásadnějším rokem brakové kinematografie – přinesl nám vrcholná trash díla Troll 2 a Night Killer a za oběma stojí korunovaný král filmového braku sedící na trůnu z hoven, jehož ctěné jméno je Claudio Fragasso. Jeho přínos je pro milovníky a hledače filmových obskurností naprosto zásadní a nezpochybnitelný. Ti nejlepší brakoví tvůrci se vyznačují tím, že mají vlastní specifické vize a pojetí, obsazují podprůměrné herce, ze kterých vyždímou neuvěřitelně špatné, leč pozoruhodné, herecké výkony, vytváří kouzelně špatné speciální efekty, leckdy vcelku působivé, ale často žalostné gore efekty, a především se berou strašně vážně a stojí si za tím, že tvoří kvalitní filmařinu – takže nejdůležitějším faktorem je nulová sebereflexe. V Itálii lze nalézt dost kvalitních režisérů, jenž dokázali béčkové filmy natáčet skvostně – někdy skoro až umělecky vypiplaně (jmenovitě třeba Dario Argento, Mario Bava, Lucio Fulci či Sergio Martino). Do této kategorie Fragasso rozhodně nepatří. Claudio je prachbídný režisér, který sice má zajímavé nápady, ale nedokáže je seriózně zpracovat, což si sám neuvědomuje a věří, že to, co dělá, má velkou uměleckou hodnotu a v mnoha rozhovorech to dal jasně najevo. Jeho filmy sice stojí za to, jenže záměr se míjí účinkem. Pro běžného konzumenta jsou Fragassovo filmy naprosto nestravitelné, ale pro hledače filmových sranců je jeho filmografie zlatý důl. V jeho filmu Night Killer nefunguje vůbec nic, a přesto se jedná o zcela fascinující podívanou, u které budete po celou dobu nevěřícně zírat, co to sakra sledujete a jestli se vám to nezdá. Film je vrcholně slizký, zvrácený a úchylný, což dosahuje závratných výšin, ke kterým se mnoho jiných filmů nepřiblížilo. Fragasso chtěl vytvořit nepříjemný psychologický horor, což se mu do jisté míry povedlo, ale opět ne tak, jak zamýšlel – navíc mu do filmu po dokončení zasáhlo studio a najalo jeho bývalého spolupracovníka Bruna Matteie, který pro film dotočil několik vražedných sekvencí, aby film více přiblížil slasheru s typicky italskými giallo prvky, než k původně zamýšlenému psychothrilleru. Díky tomuto zásahu z toho vznikl ještě větší paskvil. Hlavní vrah ve filmu nosí masku připomínající Freddyho Kruegera – že by náhoda? Jako svou zbraň používá rukavici s čepelemi na koncích prstů – takže ano, film nekrytě parazituje na Nightmare on Elm Street. K tomu všemu se v italštině jmenuje Non aprite quella porta 3 – pod tímto názvem vyšel v Itálii Texaský masakr motorovou pilou –, takže v tomto případě se studio snažilo parazitovat i na další známé hororové sérii, jejíž pravý třetí díl zrovna ve stejný rok vyšel. Všechny tyhle věci umně zvyšují filmu nadpozemskou úroveň sračkovitosti, která se jen tak nevidí. Nehledě na to, že ačkoliv se film jmenuje Night Killer, není v něm jediná exteriérová scéna odehrávající se v noci – maximálně lze předpokládat, že několik scén se děje během večera, ale všechny tyto scény probíhají v interiéru a nelze z nich poznat, zda je opravdu tma. Night Killer by si asi objektivně zasloužil odpad, ale já mu ho udělit nemůžu. Jakožto filmový hovnokop je tohle přesně to, co hledám, takže pokud trash bytostně nesnesete, tak mé hodnocení berte s velkou rezervou. 4* dávám za obří úroveň neúmyslné směšnosti. Night Killer je tak moc špatný film, až je vlastně úžasný. Je velká škoda, že všichni mluví jen o Troll 2 a Night Killer se krčí v jámě zapomnění. Tohle si zaslouží být synonymem filmové špatnosti a stát hrdě po boku Troll 2, s nímž tvoří grandiózně trashový double feature z hovnama zalitého roku 1990. BTW: Tohle by mohl být potenciálně spoiler, ale zvědavcům napovím, že vrahem je nejhorší herec z celého filmu, což by zároveň nemuselo být tak lehce čitelné, jelikož film je plný otřesných hereckých výkonů, ale i přesto je jeho herecký projev specificky vyčnívající a během závěrečného odhalení si ho budete moci plně vychutnat.

Film díky přívětivé stopáži nemá moc čas, aby nudil, ale na druhou stranu mi přišel dosti tuctový. Prostě jednohubka, kterou jsem si tu hoďku a půl docela užíval, ale nic moc ve mně nezanechala. Hlavní silou snímku je jednoznačně hvězdný herecký ansámbl, díky němuž film stojí za zhlédnutí, příběhově to ale bůhví jak strhující nebylo. Pár překvapivých scén tam sice bylo, ale nic, co by ráz filmu dokázalo strhnout k něčemu působivějšímu. Chápu, co bylo pointou a smyslem příběhu, nepřijde mi to však natolik silné, abych si z toho odnesl něco víc, než jen pocit ze slušného filmu, který už ale nikdy nepotřebuji vidět znovu. To si místo toho raději pustím Misery.

Přesně kvůli filmům jako je The Hateful Eight miluju kinematografii. Tříhodinový opus, který mě ani chvilku nenudil. Hltal jsem naprosto každou scénu, každý záběr, každý dialog, každý pohyb, prostě vše. Všechny postavy mají něco do sebe a žádná mi tam nepřišla nadbytečná. Možná mě někdo nařkne, že bez námitek sežeru každé hovno, co Tarantino vysere, ale pokud je to hovno takto lahodné a výživné, tak si mile rád pochutnám.