honajz

Zatím nebudu hodnotit, mám za sebou teprve první díl, ale přes pomalý začátek mne hodně navnadil a držel přikovaného u obrazovky. Válečný fotograf si odskočí v restauraci na záchod, a když se vrátí, všechno je jinak. Manželka tvrdí, že ho nezná a má dokonce jiného manžela, jeho studio má jiné zámky ode dveří, není divu, že brzy skončí na psychiatrii. Už začíná pochybovat o sobě samém, ale nakonec najde důkaz, že se nezbláznil. Otázkou je, jak to bude pokračovat, vyklubat se z toho může cokoliv od konspirace po mimozemšťany nebo, a toho se bojím nejvíc, po syndrom Lost.

Nesdílím to všeobecné nadšení seriálem. Začátek ještě ušel, ale jak došlo na tu hru na kočku a na myš, vyšlo najevo, jak to povrchní. Jasně, hodíme tam cizí slova jako temná hmota, Occamova břitva, a neznalí diváci budou u vytržení, jak jsou tam všcihni děsně chytří. Důkazy se tady házejí na zem, šéfka stále není přesvědčena, kde je pravda, takže nepomůže a nepomůže. Idris Elba si to koprodukoval, takže chápu, ušil si roli pro sebe. Ale ty postavy mi prostě přijdou neživotné, i když to jistou atmosféru má a natočené je to slušně.

Takhle to žel dopadne, když si Rushideho pokus o indických Sto roků samoty vezme do ruky režisérka, která potřebuje do příběhu dostat silné ženské osobnosti (takže mužské postavy jsou zde všechny spíše za karikatury), ale také to poselství vstříc evropským a americkým filmovým festivalům, aby bylo jako jo pochopitelné. Přitom on ten film není špatný, má podmanivou kameru, ze začátku je dokonce hravý a vtipný a jemně ironický, to se ale žel v průběhu dalších událostí vytratí. Navíc po hodině zjistíme, že sice šlo o pěkně natočený příběh, ale zcela nepodstatný, a že to mohlo začít celé o tu hodinu později a nic by se nestalo, jen by to bylo tak nějak rozumně kratší (a nebyla by to variace na těch Sto roků samoty). A filmu by to hodně pomohlo, protože režisérka honí několik zajíců a nedokáže se rozhodnout, kterého chce chytit, skáče se z tématu na téma a nakonec tomu chybí pevnější ukotvení a tah na branku, jak se říká, Je to film o nesmyslnosti válek a o tom, že válka je zlo? O důležitosti rodiny za všech, byť nejbizarnějších okolností? O nutnosti jít dál za všech okolností? O tom, že máme být jednotní, ne rozdělení, jinak nelze využít našich jedinečných darů? Ačkoliv jde o zajímavé ozvláštňující prvky, moc se sem nehodí ani samotné mystické svolávání dětí půlnoci (a je pro mne otázkou, zda jde o nějaký skutečný fakt, nebo Rushdieho pokus o magický realismus ve stylu právě Marquéze) nebo neviditelný koš. Vůbec ta magie se do filmu vecpána tak nějak násilně, nahonem. Ostatně jako spousta dalších, zcela neústrojných motivů, které odezní, aniž by zanechaly nějaký dojem či pocit, případně se s nimi hrálo dokonce dál a dotáhly se do nějakého vyznění. Podobně násilně mi přišlo i to dělení na muslimy, hinduisty a křesťany, přičemž křesťanka udělá tu nejpitomější věc v celém filmu (z níž pak vychází celý děj v podstatě té hlavní části), ale zase hlavní hrdina hinduista po svém věznění vypadá jako Kristus - takže si pak vyberte. A docela by mě zajímal pohled Indů žijících v Indii na tento film, který vznikl celý mimo Indii. Přijde mi to podobné, jako když se dívám na filmy amerických či francouzských režisérů o Československu - ne vše je tak, jak se snaží tvrdit a jak předvádějí.