Brygmi

A tohle mělo být co? Puberťáci na hudebním táboře "zpívají, aby žili". Aneb vybírat si film jen podle názvu se může vymstít. Tohle je totiž trapas. Hloupé. Hloupé. Hloupé. A s naprosto nesympatickým hrdinou, který nejenže neumí hrát, ale navíc vypadá, jako kdyby utekl z nějakého boybandu. Fuj. Jedna hvězdička za to, že jsem se u toho chvilkami bavila. Bohužel ne "s filmem", ale "na účet filmu".

Snílek. Narodil se na Vánoce, býval miláčkem rodiny, později se z něho stala spíše černá ovce. Astmatik s darem od Boha, který nosí velké tmavé brýle, poslouchá Bowieho a neví, jestli má rád kluky nebo holky. Téměř tři dekády dvacátého století. Prostě žít a prožít. Poklidný a tak nějak milý film... Proč tedy nejdu s hodnocením výš? Protože i když mi ještě v půlce mi přišlo, že se dívám na výjimečné dílo, tak se to potom nějak "zvrtlo". Všechno to zůstalo na jednom bodě, vlastně se tam ani nic nedělo.Na konci je vyřešena pouze jedna věc a další motivy zůstanou zapomenuty. Škoda. Snad by to chtělo ještě půl hodiny navíc. I když má film přes dvě hodiny, pořád je moc krátký.

Kamarádka se mě zeptala, o čem, že tenhle film vlastně je. Začala jsem blekotat něco o Krychli a o velkých robotech, kteří se chystají na bitvu na naší planetě. Znělo to pitomě. A když se nad tím člověk zamyslí, tak to vlastně i pitomé je. Jenže to se má člověk dívat jen na pomalé upovídané snímky s propracovaným příběhem? Není lepší někdy vypnout, zabořit se hluboko do sedačky a prostě se bavit? A já se bavila vrchovatě. Michael Bay mi naservíroval pořádnou akčí lahůdku, na kterou jsem zírala s otevřenou pusou a zařícíma očima. Vlastně ani nemám, co bych vytkla. Hlavní hrdina je sympatický kluk (z toho Shii přece jenom něco bude), Megan Fox je zatraceně sexy, všechno tam vybuchuje a hlavně tam jsou ROBOTI. Velcí, nebezpeční, hláškující a prostě nezapomenutelní. No nic, přestanu s tímhle chvalozpěvem a půjdu raději prohledávat hračkárny. Optimus Prime musí být můj!

Opravdu nemám ráda teenagerovské komedie, ale tohle se mi kupodivu celkem líbilo. Asi hlavně kvůli šílené zápletce, která je sice "trošku" překombinovaná, ale každopádně lepší než to klasické "jen si tak trochu vrznout". Jinak samozřejmě Hal Sparks jako Zoltan potěšil:)

James Dean toho moc za svůj krátký život nenatočil, ale filmy, kde se objevil, se dají bez nadsázky označit za „nezapomenutelné“. Rebel bez příčiny je z nich nejznámější a snaží se o generační výpověď let padesátých. Hlavní hrdina Jim je nešťastný mladík, který touží po přátelích, možná i dívce, chce jen zapadnout a být konečně úspěšný. Silný. Rozhodně nechce, aby ho někdo považoval za zbabělce. Jenže okolnosti mu to nechtějí dovolit. Jak můžete být normání, když vám osud do cesty přihraje krásnou slečnu s tváří Natálie Wood kvůli níž daleko více riskujete a chováte se jako pitomec? Jak být součástí společnosti, když se okolo vás motá podivný kluk, který ve volném čase střílí štěňata? Příběh, který by se klidně mohl odehrávat i teď. Dnešní znuděná mládež, která nemá žádné starosti a hledá si zábavu všude, kde se dá. I když je to často nebezpečné a už vůbec ne správné... Oni jsou vlastně ti dospívající pořád stejní. Rodiče jim nerozumí, upínají se ke zdánlivě nesmyslným věcem, nechají se strhnout partou, dělají hlouposti... Je jedno, jestli žijete v roce 1955 nebo 2007. Některé věci se nemění.

Memento mori. Temná schránka a ještě temnější vnitřek. Měla bych se bát? Strach. Děs. A někde mezi tím vším hloupá a mizivá naděje. Jenže přes nesporné kvality tohoto snímku s ním mám problém. Dívam se a jen kloužu po povrchu, nedokáži do příběhu proniknout, ponořit se do něj, pochopit ho. Necítím nic. Asi jsem přeci jen dost mladá. Ale říkám si... Jaké to asi je hrát šachy se smrtí? Touha? A konec.

Podle ohlasů jsem čekala „nejslabšího Hitchcocka“, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Tohle byla prostě ta správná směs napětí a zábavy. Je tu tradiční Hitchcockovo téma nespravedlivě obviněného muže prchajícího před zákonem, ale tentokrát opravdu v netradiční formě a se skvělou pointou. Kromě toho mě doopravdy zaujala romantická linie, kdy jsem hrdince přála, aby konečně prohlédla a "vybrala si správně". Co se týče herců, tak si rozhodně nestěžuji. Představitel Coopera je skvělý hlavně ke konci, Jane Wyman vypadá jako starší sestra Audrey Tautou a Marlene Dietrich je sice „afektovaná dáma“, ale k téhle roli to sedlo. Velice silné 4* a třeba časem půjdu ještě výš.

Sofia Coppola si ráda hraje. Nejdřív nás nechá truchlit nad smrtí několika nevinných panen, později vám ukáže kouzlo života v Japonsku a nakonec se vrhne do malování pastelových obrázků na francouzském dvoře. Ale "maluje" náramně. Marie Antoinetta zprvu připomíná velký přeslazený dort, ale když ho člověk ochutná, nebude zklamán. Musíte však přistoupit na Sofiinu hru. Tohle není žádná historická freska, ale nesmírně "povrchní" záležitost, která se soustředí pouze na "povrchní" aspekt života mladé královny. Na všechny ty večírky, dny trávené v Trianonu, operní vystoupení, smích a hru v kostky... A když Antoinette padá do trávy... A když Antoinette čeká oděna jen do svého vějíře... A když tančí na rockovou hudbu... Tak se musím usmívat a zároveň cítit zvláštní bolest, protože VÍM. Vím, že každý sladký dortík je něčím vykoupen a že "sladký život" nemusí být vůbec sladký. A chápu, proč tenhle film tolik lidí odsuzuje. Zároveň však chápu, proč já ho mám tolik ráda.

"There's a speed limit in this state, Mr. Neff. Forty-five miles an hour." Strhující od úvodních titulků, kdy se k nám přibližuje jakýsi muž o berlích. Kdo to je? Je důležitý? Proč tam je? Zneklidňující... Otázky jsou zde, a to ještě nezačal samotný film. Příběh pracovníka pojišťovny, který rozhodně není typickým kladným hrdinou. A zcela chápu, proč se nechal okouzlit zrovna Phyllis. Temné odstíny noir a vypilované dialogy, kdy to mezi ústřední dvojicí jiskří tak silně, že jsem chvilkami ani nedýchala. A taková malá drobnost – narozdíl od některých zdejších uživatelů jsem si vůbec nevšimla nějaké paruky. Byla jsem ponořena do příběhu a cítila zimolez. Věděli jste, že voní po nebezpečí?

Louisa je mladá středoškolačka s nemožným vkusem, otravným bratrem a jedním "zvláštním dědictvím". Je totiž čarodějka, jak jí prozradí jedna stará vědma. Nejdříve tomu nevěří, jenže pak zjistí, že na tom přece jenom něco bude. A tak toho začne využívat. S pomocí kouzel se stane nejpopulárnější dívkou ve škole a získá i lásku idola Brada. Má všechno, co si přála, ale... může z toho mít radost, když to není reálné? Ne, originalitou tenhle snímek zrovna nepřekypuje, ale stejně mám na něj jen pěkné vzpomínky. Tohle je moje dětství a dospívání. A když se na něj dívám teď, užívám si tu skvělou atmosféru konce osmdesátých let podpořenou stylovou hudbou a připadám si, jako kdyby mi zase bylo dvanáct. A pro dvanáctiletou neexistuje lepší film.