Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krátkometrážny
  • Akčný
  • Animovaný

Recenzie (166)

plagát

Ako som spoznal vašu mamu (2005) (seriál) 

Kouzlo seriálu nespočívá v tom, co je vyprávěno, ale čistě jen ve způsobu jak. Seriál v pravém slova smyslu nekonečný, protože jednotlivé události se dají do nekonečna přepisovat. Pořádně nespolehlivý vypravěč, který sice věci upravuje tak, aby byly přijatelné pro jeho děti („sandwich“), ale zároveň nic nevynechá a něco řekně i několikrát. A ano, postavy jsou skvělé, Barney je blázen, ale já si stejně daleko víc užívám všechny ty flashbacky ve flashbacích a nejrůznější zákruty vyprávění. Druhý takový seriál není.___Od čtvrté série přestávám sledovat, morálně je to pro mě už neúnosné.

plagát

Popoludňajšia láska (1957) 

Láska a Paříž. V mnoha filmech se tato dvě slova spojují, ale v žádném to není činěno takovým způsobem jako v Love in the Afternoon. Po romantickém úvodu o podobách lásky v Paříži se objeví cynické soukromé očko, které zcela neromanticky na těchto láskách těží. Tentokrát se ovšem nebude jednat o nějaký jeho případ, ale o dceru, která se právě kvůli povolání svého otce zaplete do vztahu se starším mužem. Jenže někdy věk nevadí. Ani když je on už prošedivělý seladon a ona naivní holka. Romantika největšího možného kalibru, občas nahořklá, občas viděná ironickým pohledem a občas očima zamilovaného děvčete. Dokonalé. (Jen ještě poznámka na okraj. Já být na místě hlavní hrdinky, tak Flannagana nechám s klidem zastřelit. Takových hovad, pro které jsou ženy jen nástrojem k použití, by se našlo. Žádná škoda.)

plagát

True Blood: Pravá krv (2008) (seriál) 

Upírská sága od Charlaine Harris má sice zajímavý nápad (upíří coming out a vše s tím spojené), ale jeho podání už trochu pokulhává. Příběh je vyprávěn očima mladé Sookie a i když to není tak špatné jako Twilight, tak pořád je to příliš "dívčí" a ztraceno v neskutečném množství popisu. Seriálová podoba se tomu však vyhnula a události jsou sice stejné jako ty knižní, ale příběh se neomezuje pouze na perspektivu hlavní hrdinky. Navíc je to celé temnější, je tam více sexu (hodně sexu) i násilí. Jih je v tomhle případě skutečně drsný, provoněn krví, živoucí a jednoduše fascinující. A člověk si nemůže být ničím jist.__Hodnocení se vztahuje hlavně k první sérii, druhá je slabá a doporučuji se jí vyhnout.

plagát

Strach a chvenie (2003) 

Tahle japonská Amélie má s tou francouzskou společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Kromě zasněné hrdinky to je zejména určitá stereotypizace dané země. Zatímco Amélie z Montmartru pracuje se stereotypy pozitivními, tak Strach a chvění využívá negativní náhled na Japonsko. Firemní hierarchie je zde dovedena až do absurdity, "divnost" zaměstnanců a odlišnosti mezi Evropany a Asiaty zdůrazňovány takřka nepřetržitě. Namísto nějaké práce se stereotypy zde tedy nastává jejich pouhé předložení a potvrzení. Japonci jsou divní, Belgičani fajn, tak co chtít víc... Shoda nastat nemůže, nejlepší je dva světy nekombinovat a kdo uteče vyhraje... A ano, film je to zábavný, ale tohle je poselství mi přijde až děsivé.

plagát

Leto s Monikou (1953) 

Nuda. Nuda. Nuda. Tak pitomé a nelogicky jednající postavy jsem už dlouho neviděla...

plagát

Nevydarený únos (2005) 

Napoprvé jsem se nechala naprosto pohltit atmosférou, napodruhé přišlo rozčarování. Ano, ten film je divný. Jenže tak nějak prvoplánově divný a spousta věcí vlastně nedává smysl. Každopádně - jako kritika současné Ameriky funguje skvěle.

plagát

Interstate (2002) 

Interstate 60 se tváří jako složitá sofistikovaná hra, ale v podstatě to je přímočará vyprávěnka o tom, kterak se mladík musí naučit rozhodovat sám za sebe. To, že člověk má vždy na výběr a nemusí být jen otrokem druhých (otec) je opakováno skoro pořád. Přesto je hlavní hrdina až nesmyslně pasivní a i jeho přerod jako kdyby byl nutný a nezvolený. Neil dělá stále jen to, co je mu přikazováno (O.W.). Taky se nedovedu ubránit pocitu, že film nedrží jako celek. Po perfektním začátku se všechno začíná rozpadat a film porušuje spoustu pravidel, které si sám stanovuje. A divným lidem v divných městech se dějí divné věci... Některé z jednotlivých částí s hlavním příběhem souvisí, jiné jako kdyby tam byly právě jen kvůli té „divnosti“. A to mě pak vážně nebere… Občas prostě člověk vidí jen to, co chce vidět. Ale je třeba naučit se dívat jinak. Na vše. Třeba i na filmy. Tak… Piky nebo srdce?

plagát

Na špičce jazyka (2002) (TV film) 

„Mohli se dívat, ale nemohli dotýkat.“ Věta, která padne ve druhé části, charakterizuje vlastně celou tuto povedenou minisérii. Touha po divání se zde projevuje ve velké míře, vlastně by se celý film dal označit za pohled klíčovou dírkou. Pořád se někdo dívá, pořád někdo „šmíruje“. Vlastně jsme to my. Díváme se a nejsme viděni, stejně jako určité postavy. Nebo třeba krysa. Zdůrazněno je to i častými podhledy či nadhledy. V závěru je pak samotného „šmírování“ méně. Najednou to totiž není potřeba... Kromě tohoto mě tento počin zaujmul i úžasnou hudbou, zvrhlým humorem a sladkou, nejsladší Florence. A mimochodem… „Na špičce jazyka“ je sice dobrý název, ale nevystihuje provokativnost sousloví „tipping the velvet“. Ve své vulgárnosti... okouzlující.

plagát

Pobozkajte nevestu (2007) 

Co mně na dvou celovečerních filmech C. Jay Coxe přijde zajímavé, je to, jak aplikují heterosexuální stereotypy do gay prostředí. V Latter Days šlo o převedení známého klišé "vsadím se, že se s ní (ním) vyspím" mezi homosexuály, u Kiss the Bride jde o "svatbu mého nejlepšího přítele" (a inspirace je to přiznaná, o samotném filmu se tu několikrát mluví). Hlavní postavou je sympaťák Matt, který se rozhodne překazit svatbu své lásky z mladí "rád-se-ukazuji-do-půl-těla-nahý" Ryana. Pro oba pak platí to, že (stejně jako postavy z Latter Days) neřeší svou sexuální orientaci, jsou smířeni s tím, jací jsou (hetero či homo). Hlavní dvojici doplňuje Tori Spelling, se kterou jsem měla trochu problém. Herecký výkon je adekvátní, v rámci mezí je dokonce roztomilá, ale prostě... špatně se na ni dívá. Je těžké věřit, že je její Alex tak úžasná, když je každým coulem umělá. Ale to je prostě jen můj pohled a věřím, že ji někdo může považovat za okouzlující. Alespoň jsem si tedy užívala vynikajícího Steva Sandvosse a zamračenou Amber Benson. A sympatické postavy nebyly rozhodně to jediné dobré na filmu. Odlehčená atmosféra, několik povedených vtipů, narušování žánrových konvencí... Bylo to prostě fajn. Vyvažovalo to jistou plochost, která se linula filmem, a kterou jsem od Coxe nečekala. Něco zůstalo stejně... a něco se prostě (bohužel) změnilo. A mimochodem... člověk, který je zodpovědný za hudební doprovod, by si měl rychle najít jinou práci. Tohle je zlo!