tomtomtoma

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci!

Hokusai je filmovou prvotinou Hiroši Tešigahary. Osobitý japonský filmový režisér se jako umělec seberealizoval ve vícero odvětvích, ostatně jeho jedním ze základních pramenů bylo výtvarné umění a tvář jeho filmových obrazů tím byla později také výrazně ovlivněna a dotvořena. Kacušika Hokusai byl výrazným japonským malířem konce osmnáctého a především první poloviny devatenáctého století, Tešigahara s malým zpožděním oslavil jeho stoleté výročí smrti, povšiml si tím širších kořenů tradiční japonské kultury, dal přednost rytmické vizuální přehlídce, ustrnul v úžasu u detailů a ze střípků sebral koláž poezie. Příjemný dokument.

Káhira, hlavní nádraží, to je italský neorealismus na egyptský způsob. Júsuf Šahín stvořil jedinečnou mozaiku káhirského života obyčejných lidí, vroucí kotel vášní, potřeb, živobytí a intimity. Odhalil také vnitřní rozervanost vzájemného působení arabské a západní kultury, tělesnost stojí proti cudnosti, a utlačovaná sexualita se ve vlastním zmatení vzbouří. Poválečná doba je časem zásadní transformace společenského soužití, odlišné kultury ještě hledají vzájemné vztahy, současně také dochází k sociálním, ekonomickým i životním změnám. Júsuf Šahín zachytil život v jeho poetické velikosti, je opojen vším pulsujícím tepotem tužeb a přání, je ovlivněn světem větším a vnějším, přesto je na něm zároveň i nezávislý. A mezi řečí: egyptská kinematografie je svým objemem třetí největší, hned za Hollywoodem a Bollywoodem. Júsuf Šahín stvořil báseň, život, krásu, lásku i nejintimnější bolest jedince. Hrdinou egyptské neorealistické básně káhirského neobyčejného života je Kenawy (sám, vynikající, režisér Júsuf Šahín), prosťáček z jižního venkova, chromý prodavač novin, outsider společnosti, vysmívaný, utěšovaný a intimně nenaplněný. Život pronikavě voní a frivolně dráždí a nestoudně pokouší. Hlavní ženskou postavou je Hanuma (pozoruhodná Hind Rustum), bezstarostně bezprostřední až lehkomyslně drzá prodavačka limonád. Život je nejkrásnější v úplném prožitku okamžiků. Výraznou postavou je Abu Siri (příjemný Farid Shawqi), mladý a zdravě sebevědomý nosič, Hanumin snoubenec, muž, plný energie a aktivně vítající změny pracovních podmínek. Z dalších rolí: laskavější trafikant, shovívavý Kenawyho zaměstnavatel i jeho nejbližší blízký Madbouly (Hassan el Baroudi), k pracovním novotám zuřivý předák nosičů za starých pořádků Abu Gaber (Abdel Aziz Khalil), či nešťastnice, odměřenější prodavačka limonád Hallawatim (Naima Wasfy). Film Káhira, hlavní nádraží, to je egyptská báseň v neorealistickém verši o prchavé a nesmrtelné kráse života i s tou nejniternější lidskou bolestí. Působivý snímek, poetický, politický, intimní! Júsuf Šahín byl vnímavým pozorovatelem světa a lidí.

Listy ze Satanovy knihy, to je morální romantismus. Carl Theodor Dreyer se srovnání s Griffithovou Intolerancí neubrání v idejích, metráží a umělecké ctižádosti. Dreyer se vyhnul pompéznosti, přiblížil se více nitru a působí rozhodněji. Čtyři dílky skládanky života: kýčovité biblické časy, nebezpečné jezuitské svatouškovství na čarodějnickém tažení, nekompromisně třaskavá společenská proměna za Francouzské revoluce a skandinávská sounáležitost v odporu proti krutému hegemonu z Východu. Osobitý Dán pečlivě dbá na estetické uspořádání obrazu k jasnému vyjádření nálady, dokáže přistoupit přímo k niterným světům, rozpolcenosti i dualitě. Identifikuje ten věčný svár idu se superegem, zbabělost lidského strachu, záště omezeného lidského ducha i destrukční tendence potlačovaných tělesných potřeb. Dreyer přednesl v monstranci morálku a její neutěšený stav, neslučující se s křesťanskou podstatou, a ve svém romantickém zapálení směle a působivě vypráví. Tím spojovacím článkem je Satan (velmi zajímavý Helge Nissen), jako farizej, Velký inkvizitor, jakobín Erneste a rudý pop Ivan. Našeptávání, pokoušení, ta výmluvnost je jeho účinnou zbraní v osobní zhrzenosti jednotlivců. Víra je vedena k boží slávě pokrytectvím a prospěchářstvím. Smutným hrdinou prvního zastavení je Jidáš (zajímavý Jacob Texiere), nešťastník, umně zmanipulovaný společenskou elitou. Rozervanost je daným osudem. V biblickém kýči zaujme také ušlechtilý Ježíš (Halvard Hoff). Nešťastným hrdinou druhé zastávky je Don Fernandez (pozoruhodnější Johannes Meyer), jezuita a učitel mladé šlechtičny s pudovou rozervaností. Moc nad druhým je opojná. V časech zapálených hranic zaujmou: křehká, ještě mladá a nevinná Isabella (Ebon Strandin), její obviněný, urozený otec Don Gomez de Castro (Hallander Helleman), či ten zapšklý majordomus José (Björn "Nalle" Halldén). Rozpolceným hrdinou jakobínského teroru je Joseph (velmi dobrý Elith Pio), prostý lokaj, z něhož se v turbulentní době stává policejní komisař. Loajalita a čest je v prostoduché důvěřivosti stavu nalomena umnou rétorikou. Ve třetím zastavení zaujmou: Josephova intimní touha a schovávající se hraběnka Genevive de Chambord (Jeanne Tramcourt), její hrdá matka, hraběnka z Chambordu (Emma Wiehe), její manžel, nešťastný hrabě z Chambordu (Viggo Wiehe), či v nevyhnutelnosti doby vznešená královna Marie Antoinette (Tenna Kraft). Hrdinou čtvrtého zastavení je Siri (příjemná Clara Pontoppidan), prostá a zdravá finská žena. Úplný vzdor rudému teroru a mužské neúctě k lidskému životu má ukázkový příklad. Ve finském hněvu zaujmou: vlastenecký poštovní úředník a Siriin manžílek Paavo (Carlo Wieth), nezdravě sexuálně potlačovaný Rautaniemi (Carl Hillebrandt), či hrdinka ze zoufalství doby a místa Naima (Karina Bell). Listy ze Satanovy knihy jsou stravitelnější než Intolerance. Dreyer se ve svém morálním kárání společnosti posunul k vnitřnímu světu člověka. Je to idealisticky romantické, kýčovité, estetické, Dán je ješitně neskromný, ale také se dostává k nitru. Zajímavější filmový kousek z němé éry kinematografie.

Film President je satirizující moralitkou v litaniích antické tragédie. Carl Theodor Dreyer nastoupil do světel kinematografie adaptací románu Karla Emila Franzose, jeho skalní fanoušek se může rozplývat nad barevnými filtry místa a emocí, a nad estetikou uspořádání a drobnokreseb výjevů, a nad světlem a stíny melodramatického líčidla, šlo o němou dobu a vizuální prostředek byl rozhodující. Carl Theodor Dreyer zamířil své morální ostří na ničivé dopady stavovské bariéry, na buržoazní pokrytectví a maloměšťácké předsudky, morální podnět je poplatný potřebám doby, odvíjen od žánrového klišé. Svérázný Dán zůstává naštěstí nesmiřitelně cynický, morálka buržoazie dostává další políčky a vykoupením z hříchu se zdá být jen předurčenost antické tragédie. Černý humor si vychutnává svou porci jízlivosti při zhodnocování zásluh záře společenské důstojnosti. Hlavní postavou Dreyerova morálního útoku je Karl Victor von Sendlingen (zajímavý Halvard Hoff), aristokrat a důstojný předseda městského soudu s temnějším tajemstvím, které není v souladu s obvyklým morálním uspořádáním. Ostentativní vyhrocení si vychutnává nesmiřitelnost černého humoru. Hlavní ženskou postavou filmu jest Victorine Lippert (příjemná Olga Raphael-Linden), prostá dívka nemanželského původu. Osud a konfrontace s bezohledností buržoazního stavu nemůžou být křiklavější. K výraznějším postavám patří též Georg Berger (sympatický Richard Christensen), obhájce nespravedlivě postižené dívky a blízký kamarád předsedy soudu. Z dalších rolí: vážený zástupce předsedy soudu Werner (Axel Madsen), na prohřešek mládí hořce pamatující otec Karla Victora Franz Victor von Sendlingen (Elith Pio), Victorinina matka a pohledná guvernantka Hermine Lippert (Betty Kirkeby), dávné a osudové pokušení Franze Victora Maika (Jacoba Jessen), Karla Victorův zásadový děd Rigsherre von Sendlingen (Carl Walther Meyer), Victorinin snoubenec Weiden (Jon Iversen), či věrní sloužící Karla Victora Franz (Hallander Helleman) a Birgitta (Fanny Petersen). Film President je smělou prvotinou osobitého zjevu světové kinematografie. Splňuje veškeré nároky a předpoklady místa doby, Dreyer je nápaditý i kýčovitý, využívá stereotypy a vychutnává si svůj cynický dovětek. Zajímavější filmový počin své doby.

Film Sen občasného zhýralce je karikující anekdotou. Edwin S. Porter v povzneseně jízlivé náladě transformoval na filmové pásmo intenzivně mučivé pocity vnitřní krajiny značně nestřídmého opilce (hraje Jack Brawn) v živoucí stvoření a fantaskní představení barevnými neony ozářené noci. Počátek dějin filmu je nadšen z objevujících se možností filmového kouzlení a nápaditě vyhrává muziku. Edwin S. Porter stvořil groteskně nezbednou filmovou hříčku.

Film Předvánoční noc je příkladnou ukázkou konvenční uhlazenosti společenského uspořádání. Edwin S. Porter nafilmoval vánoční báseň Clementa Clarkea Moorea a rozšířil čas vánoční pohody a lásky mezi lidi. Dobrotivého starce Santu Klause hraje Henry S. Eytinge. Je to líbezné a dokonale naplňuje účel svého určení.

Velká železniční loupež je prvním zásadním krokem filmového realismu v akci. Edwin S. Porter, skromnější pionýr americké kinematografie, stvořil svůj nejoceňovanější kousek v syrové bezprostřednosti nesmlouvavé krutosti života. Kamera míří na zločin bez romantiky a sentimentu, příběh není zatížen sociálním podtextem a z bezprostřední blízkosti servíruje tu drsnější polohu života, kdy se něčí smrt zdá být návodem k osobnímu zbohatnutí. Blízkost surovosti lidské existence věrně po celou dobu doprovází akci děje. Velká železniční loupež, to je pozoruhodný filmový zážitek z plenkového období historie světové kinematografie.

Film Jack a kouzelná fazole je vizuální pohádková báseň. Edwin S. Porter poměrně zdařile skloubil tu pozemskou část bytí s nadzemskou esenci života do výtvarně stylizovanější fantazie. Nevinnost lidského života může být strůjcem spravedlivého narovnání alespoň v pohádkové rovině. Je to příjemná pohádka z počátků filmové existence.

Umělcovo dilema je lehkou filmovou hříčkou Edwina S. Portera, v níž je umění, klaunská nezbednost, sen krásy pomíjivosti křehkého života a filmařova touha. Příjemně rozverné počátky filmu.