tomtomtoma

Film Morituri je určen k pobavení, k brakovému povyražení. Bernhard Wicki polapil americkou příležitost a dokonale splnil poslání a dobrodružné zadání. Morituri není válečným filmem, válečný čas je pouze výstřednější kulisou k chlapáckým hrátkám a špionážnímu družení. Běsy z války se podávají společně s popcornem a nápojem v rozechvění nacistických klišé, a to v hutnější a zdivočelejší podpoře. Rodokapsová knížka Wernera Jörga Lüddeckeho posloužila předlohou i titulem, film lze sledovat jedním dechem, jen se nechat unášet střetem a,nechat se uhranout pod hereckým nasazením hvězdy. Ale nic z toho nezmění skutečnost, že jde o slátaninu, vyloudí i úsměv, byť povětšinou trpný. Správným hrdinou jest Robert Crain (hvězda Marlon Brando), kultivovaný muž, nepřesvědčivý ve své falešné identitě. Ale autor je autor a nebezpečné hrátky mohou s rozkoší pokračovat. Smutnějším hrdinou je Mueller (pozoruhodný Yul Brynner), kapitán německé nákladní lodě, loajální, svědomitý a čestný muž, nátlakům navzdory. Hlavní ženskou postavou je Esther Levy (příjemná Janet Margolin), útlá židovská dívka. Celá zvrácená krutost nacistického Německá leží na bedrech drobné osůbky. Těžký to osud. Důležitou postavou je Kruse (dbalý Martin Benrath), první důstojník plavidla a pravověrný stoupenec tvrdé nacistické ideologie s ambicemi k samostatné kapitánské hodnosti. Z dalších rolí: čilý Crainův verbíř, plukovník britské armády Statter (Trevor H)oward), německý politický vězeň a topič na lodi z donucení (Hans Christian Blech), na moři vystrašený lodní lékař Dr. Ambach (Wally Cox), příkladný německý admirál Wendel (Oscar Beregi Jr.), či další, ti nejvýraznější důstojníci z lodní posádky Branner (Max Haufler), Milkereit (Rainer Penkert) a Baldwin (William Redfield). Morituri je filmem dobrodružnění, chlapácké zábavy v porculánovém balení, rodokapsovým vydáním. Svůj účel plní bez zardění.

Nejdelší den, na počátku byla kniha, výsledkem výsadku je velkolepá filmová show. Světový bestseller Nejdelší den vydal novinář Cornelius Ryan roku 1959, položil ho z nespočtu rozhovorů s přímými účastníky a radou důstojnických vysloužilců, Fox a producent Darryl F. Zanuck následovali udaný řád s jasnou ctižádostí. Souhlasit lze s mnohou výtkou, ale i s nejednou obdivnou chválou. Jistě, jde také o propagandu jedné vítězné mocnosti, ale v úměrné míře, nezapomíná sic na oslnivé hrdinství, ale ani s ním neplýtvá, netone v patosu a sentimentu. Občas vesele zašvitoří a prohodí bonmot, valí před sebou masy lidu a bzučící roj války, obrazy pečlivě přizpůsobeny rozkolísané náladě situace, velí velkolepé scenérie a hřmot lítých bojů. Je tak spíše romantickou představou války, působivým představením. Nejdůležitější, tu nejvíce hrdinskou, část filmu připravil Andrew Marton. Američan je příkladným velitelem a voják přináší vysvobození: vrchní velitel, generál Dwight D. Eisenhower (scénograf Henry Grace s hlasem Allena Swifta), náčelník štábu spojeneckých expedičních sil, generálporučík Walter Bedell Smith (Alexander Knox), úspěšný velitel 4. pěší divize, generálmajor Raymond O. Barton (Edmond O'Brien), jeho do výsadku nažhavený zástupce, brigádní generál Theodore Roosevelt, Jr. (hvězda Henry Fonda), zástupce velitele 29. pěší divize, brigádní generál Norman Cota (Robert Mitchum), rozhodný velitel výsadkového praporu, podplukovník Benjamin H. Vandervoort (hvězda John Wayne), a mnoho dalších. Německou část si vzal na starost Bernhard Wicki, Němec ví o nevyhnutelném a snad doufá i v zázrak, ale podstata i funkční spolehlivost Říše je už ve stadiu pokročilejšího rozkladu: polní maršálové Generalfeldmarschall Gerd von Rundstedt (Paul Hartmann) a Erwin Rommel (Werner Hinz), velitel wehrmachtu Generaloberst Alfred Jodl (Wolfgang Lukschy), náčelník armád B, generálporučík Dr. Hans Speidel (Wolfgang Büttner), kulhající stratég, generálporučík Max Pemsel (Wolfgang Preiss), první očitý svědek invaze major Werner Pluskat (Hans Christian Blech), vzteklý pes - pilot, Oberstleutnant Josef Priller (Heinz Reincke). Ken Annakin vhodil hrsti britského nadnesení: osobitý brigádní generál Simon Fraser, lord Lovat (Peter Lawford), velitel kluzákového výsadku, major John Howard (Richard Todd), nešikovný kaplan Wattis (John Gregson), či Lovetův osobní dudák Bill Millin (Leslie de Laspee). Poslední režisér Gerd Oswald přinesl trochu šarmu Francie: starosta cíle parašutistů, městečka Sainte-Mère-Église, Alexandre Renaud (Georges Wilson), na tu slávu připravený starosta města Colleville-sur-Orne (André Bourvil), osvobozující velitel námořního komanda, kapitán Philippe Kieffer (Christian Marquand), počátek invaze vítající kněz Louis Roulland (Jean-Louis Barrault), matka představená Justine (Madeleine Renaud), či půvabná odbojářka Jeanine Boitard (Irina Demick). Nejdelší den je americkým válečným filmem, ctižádostivě kreslí celou synopsi dne D. Slušné podchycení atmosféry, bez sentimentu a s velkorysou šíří. Pobavení, které neurazí.

Antigoni, závěrečná část z tragédií "Thébské trilogie" antického dramatika Sofokla, patří k nejslavnějším dramatickým hrám starověkého Řecka a má své pevné místo v řecké mytologii. Jorgos Tzavellas, jeden ze tří nejuznávanějších řeckých filmových režisérů poválečné doby, neodolal své druhé podstatě - divadlu a antickou tragédii převedl do modernějšího rytmu. Sbor se stává radou starších a ustupuje do pozadí, filmové vyprávění upřednostňuje prostředí, dialog, emoce a niternou rozpolcenost. kameraman Dinos Katsouridis vkládá emoce do linií antického sochařství i sloupoví z bělostného mramoru. Tzavellas dal přednost modernější mluvě, přesto však dál v antice setrval, Sofoklés se chránil předurčeností činů božskou vůlí, Tzavellas odhalil panovníkův vnitřní svět, rozervaný vlastním, kontroverzním vladařským skutkem, je požírán ohněm neústupnosti. Hlavní postavou filmu je Kreón (pozoruhodný Manos Katrakis), thébský král, Oidipův švagr i strýc. Nepřehledná změť bratrovražedného boje vyhlásila potřebu rozhodného aktu panovníkovy moci. Zloba, prchlivost, příliš umanutá tvrdohlavost, až hrozba trestu bohů přináší uvědomování si též té rubové strany vládního prohlášení, ale rozklad nitra i okolí již započal. Titulární postavou je Antigoné (velmi zajímavá Irene Papas), jediný z Oidipových potomků nepodléhající veřejnému lynči otcova jména a zůstal mu věren. Ta zášť v příbuzenstvu je jí cizí, a ten agresivní vládní zákaz je proti její přirozenosti i smyslu pro povinnost a lidskou slušnost. Důležitou postavou je Haimón (zajímavý Nikos Kazis), mladý Kreóntův syn a Antigonin snoubenec. Logikou věcí se pokouší zvrátit královo odsouzení, nitro je osudově zrazeno. K výrazným postavám patří Teiresiás (dobrý Tzavalas Karousos), slavný slepý thébský věštec. Je dotčen vladařovým osočením i vyřkne ortel hrozby krutého trestu bohů. Z dalších rolí: Antigonina mladší sestra, střežící se porušování příkazů moci, Isméné (Maro Kodou), ubohá Kreóntova žena Eurydiké (Ilia Livykou), zlobou krále vystrašený hlídač těla (Jannis Argyris), posel chmurných zpráv (Byron Pallis), či první z thébské rady starších (Theodoros Moridis). Tzavellasova Antigoni se věrně drží Sofoklovy starověké předlohy, až na samotný závěr, jen ji převedl do modernějšího rytmu filmového zpracování. Stále aktuální politický vzkaz antického umění a kultury..

Cirkus Fandango je romantickou poezií života. Arne Skouen byl pozoruhodnou osobností norské společnosti, novinář, spisovatel a nejuznávanější filmový režisér poválečných časů. Jeho Devět životů je dodnes ikonickou vlasteneckou hrdostí Norů. Roku 1953 vydal Arne Skouen knihu Cirkus Fandango: filmový příběh, o rok později přeměnil knihu ve film. V centru pozornosti zájmu je cirkusové prostředí, v romantickém okouzlení, v radosti a očekávání, dívá se se sociálním porozuměním, s cirkusáckou hrdostí, touhou a láskou, ideje míří ke staří, důstojnosti a ctižádosti k úspěchu. Cirkus Fandango je lehoučkou romancí, rozpustilejší klaunskou zábavou, rozjímáním o smíření se se stářím v osamělosti, a poetickým pohledem na profesní čest a podmanivé kouzlo diváckého hlasu úspěchu. Ústřední postavou romantické cirkusové velkoleposti je Papa (vynikající Joachim Holst-Jensen), stárnoucí, vážený cirkusový klaun. Sláva a zář diváckého potlesku, stáří, důstojnost, únava, moudrost. Zbývá jen najít vhodného dědice rozkošného kouzelnického triku. Hlavní postavou romance a dychtivé žízně života mládí je Jannik (velmi příjemný Toralv Maurstad), nováček u cirkusového ansámblu. Netrpí strachem při cestě za svou představou o životě. Navíc je tu také poznávání lásky. Hlavní ženskou postavou je Tuve (zajímavá Ilselil Larsen), mladá asistentka nespolehlivého cirkusového ostrostřelce. Přesto je život v očekávání mládí a v okouzlení lásky půvabný. Důležitou postavou cirkusu je Fandango (pozoruhodný Arne Arnardo, sám kouzelník, artista a též ředitel prvního norského kočovného cirkusu, nakonec zemřel roku 1995 přímo během cirkusového vystoupení), ředitel cirkusového kolotoče. Potěšením je smích a potlesk, úzkostí je pískot a mumraj bez kontroly. Hořkosladký život cirkusového umělce. Z dalších rolí: zkušený partner Papy z úspěšného klaunského vystupu Stump (Jørgen Henriksen), bývalá hadí žena a biletářka Carmen (Turid Haaland), starý a zkušený cvičitel koní Raskolnikov (Einar Vaage), pijan a cirkusový střelec Harmandez (Alberto Schtirbu), či neuvěřitelným kouzelnickým trikem rozlícený Alfred (Ottar Wicklund). Film Cirkus Fandango je příjemným dílkem, je poezií a veselou radostí ze života. Má lehčí krok nadhledu, ctižádost, shovívavost, rozvernost a touhu.

Bylo nebylo je filmovou adaptací divadelní hry Holgera Drachmanna, významného dánského lyrického básníka. Samotná hra si za své základní prostředí a podstatu vybrala Pasáčka vepřů, satirickou pohádku Hanse Christiana Andersena. Dominuje zde výchovný ráz, jak příznačné pro moralistu Carla Theodora Dreyera. Kameraman George Schnéevoigt (sám také zdatně režíroval) měl smysl pro poetizující skladbu obrazových výjevů. Příběh rozverně popichuje, podání je prožité s chutí. A navíc to obrácení po trestu je odměněno, jak se na pohádku s výchovným aspektem sluší. Hlavní postavou je princezna Illyrie (příjemná Clara Pontoppidan), rozmarné děvče na vdávání. Dětinská povýšenost, instinktivní sklony rebelie k rodičovské autoritě a chuť po zakázaném ovoci a výsostné postavení je náhle jen pouhou vzpomínkou. Hlavní mužskou postavou je zde princ Dánska (příjemný Svend Methling), junák s jasným cílem a osobitými metodami k jeho dobytí. Výchova mladého člověka se přeci začíná skromností. K výraznějším postavám filmu patří také princův družiník a spolupachatel oné převýchovy Kasper Røghat (příjemný Hakon Ahnfelt-Rønne), a po klidu a provdání pyšné dcerky prahnoucí král Illyrie (zajímavý Peter Jerndorff). Z dalších rolí: Kasperova snoubenka a hradní kuchařka Bolette Fadebursterne (Karen Poulsen), ceremoniář a uvaděč důležitých zahraničních návštěvníků Illyrie (Torben Meyer), osobní komorník princeznina papouška (Schiøler Linck), či dva neúspěšní nápadníci o princezninu hebkou ručku (Mohamed Archer a Henry Larsen). Filmová pohádka Bylo nebylo je příjemným dílkem, má smysl pro hravost i rozpustilost, pro poezii a výchovu.

Poznamenaní je příhodnějším titulem filmu Miluj bližního svého. Dán Carl Theodor Dreyer použil předlohu dánského spisovatele Aage Madelunga o sváru vypjatých mezilidských vztahů carského Ruska a o pogromu k filmu v německých službách, v kulisách Steglitzu u Berlína. Myšlenkou je láska a romance, ale podstatou zájmu je vření lidských vášní, společenský výbuch hněvu, stigmatizace, politická manipulace, víra, zrada, provinění, vykoupení a osvobození lidského ducha. Dreyer snímá jiskry z esence nitra, živočišnost, prospěchářství a pomstychtivost, zapšklost a frustrace, strach, ale také bezelstnost, obětavost a je tu ta láska. Sociální třenice, náboženství, ten palčivě nahromaděný hněv je zapotřebí ventilovat, navíc tím lze mnohé zakrýt a možná i získat. Exprese, sentiment, zbožnost, obrazy emocí zarámoval německý kameraman Friedrich Weinmann. Tím hlavním hrdinou intimního rozkolu je Jakow Segal (pozoruhodný Vladimir Gajdarov), úspěšný petrohradský právník s trnem v srdci z pragmatického přizpůsobení se době. Víra a celý ten proces uvědomování, a dobro se zlem, to základní křesťanské rozlišení světa. Ústřední postavou romance je Hanne-Liebe (zajímavá Polina Piekowskaja), mladší sestra Jakowa ve zrychleném dosažení dospělosti v potměšilosti reality. Ale je tu láska a víra. Důležitou postavou filmu je Rylowič (zajímavý Johannes Meyer), moci poslušný, všehoschopný policejní špicl. Dráždění lidského strachu a pocitu rozhořčení, opojná to pozice. Významnou postavou je též Feďa (velmi zajímavý Richard Boleslawski), kamarád dětství Hanne-Liebe, tvrdohlavý mladík, jehož intimní pocit studu se stává polnicí, zvoucí ke zteči. K výraznějším postavám dále patří Alexander Krasnov, neboli Saša (Thorleif Reiss), vyvolený a milovaný junák Hanny-Liebe. A mládí prahne po radikálních změnách a spravedlivějším světě zítřka. A je tu přeci láska. Z dalších rolí: starostlivá a skromná mamintka Hanne-Liebe a Jakowa (Adele Reuter-Eichberg), Feďův tatík a vznětlivý obchodník Suchowerskij (J.N. Douvan-Tarzow), vdaná sestra Zipe (Sylvia Torf), Její rozverný manžílek Abraham (Hugo Döblin), Feďovo letní opojení Manja (Elisabeth Pinajeff), či stroze odměřená Jakowova manželka (Emmy Wyda). Poznamenaní jsou rozkošní svou emoční i poetickou stránkou. Zbožnost, víra, křesťanské hodnoty, a radikální transformace lidského společenství, ale i politického prostoru. Romance v kapkách slz a krve pogromu. Zajímavý i jímavý Dreyerův filmový výtvor!

Film Médea je vizuálně estetickou básní a poetickým opusem antické tragédie. Pier Paolo Pasolini si zvolil Eurípida, neboť právě on věřil ve svobodnou vůli člověka, a Médeu obdaroval vášní a zrazenou intimitou. Pasolini nepřestal být marxistickým idealistou, do skladby veršů zapletl sociální aspekty, kulturní rozdíly a mysticismus v kontrastu s instinkty pudu. Barbarskou zemi nalezl Pasolini v turecké Kappadokii, obzvláště v byzantském skalním městě a kostelích Göreme, a korintským hradem se stala citadela v syrském Aleppu. Kameraman Ennio Guarnieri dal estetice obrazů rozměr niterné touhy, chvění a bolesti, Kulturní rozdíly (a kultura je pevně spjatá s náboženstvím a politikou) jsou podávány v poetických výjevech ze zásadních střetů ideálů s realitou a její krvelačnou krutostí., Pasolini ten antický mysticismus proložil orientálním hedvábím, indiánským animismem, byzantskou mozaikou z křesťanské zbožnosti a vlahými večery s tirádou cikád, vsadil na nitro, intimitu. lásku se zradou a nenávistí, na zraněný vnitřní svět, Pasolini zvolil poezii, upřednostnil ji před všemi hrdinskými kousky a zpívá píseň, svou nejintimnější zkušenost s antickou tragédií. Hrdinkou poetické exprese jádra Eurípidovy hry je Médea (šarmantní Maria Callas s hlasem Rity Savagnone), dcerka kolchidského krále Aiéta a jedna z nejmocnějších čarodějnic řecké mytologie. Ach ta láska, pro kterou se vzdala úplně všeho, ach ta mužská nestálost a ten nesnesitelný pocit zrady! Mužským hrdinou je Iáson (velmi zajímavý Giuseppe Gentile s hlasem Pina Colizziho, jako chlapeček Michelangelo Masironi, jako dítě Luigi Masironi), dědic iólkského trůnu a lehkomyslný dobrodruh s touhou i předpoklady k moci. Láska je kratochvílí. Výraznější postavou je Cheirón (velmi příjemný Laurent Terzieff s hlasem Enrica Maria Salerna), ušlechtilý, moudrý kentaur, Iásonův vychovatel i jeho niterný odraz svědomí. Z dalších rolí: korintský král a milující otec nastávající Iásonovy nevěsty Kreón (Massimo Girotti), mladičká, Kreónova dcera Glauké (Margareth Clémenti), Médein zcela využitý bratr Apsyrtos (Sergio Tramonti), Iásonův strýc a uzurpátor iólského království Peliás (Paul Jabara), či kojná Médeiných dětí (Annamaria Chio). Antická tragédie Médea se v Pasoliniho rukách proměnila ve stylově estetickou poezii hlubokých niterných výjevů. Médea, tragédie je výsledkem mužské zrady i ženského utrpení. Působivý, autorsky stylový, poetický zážitek!

Poznámky k filmu o Indii nejsou dokumentárním filmem, ale zfilmovanou myšlenkou na zamýšlený film, vycházející ze starého indického filozofického příběhu. A nebyl by to Pier Paolo Pasolini, romantický marxista, aby si nepovšimnul moderní tváře Indie (druhá půlka šedesátých let století dvacátého), její chudoby, přísně nepropustného kastovního systému. Chudoba prostého lidu, zaostalost venkova, indický mysticismus a starobylá kultura, to jsou všechno ideální atributy pro Pasoliniho filmovou poezii i jeho marxistické přesvědčení. Jímavé sociální záběry jsou ale víceméně jen postřehy z dovolené, to ostatní je potom snaha zaujmout s financováním konkrétního filmového projektu. Snaha byla neúspěšná, proto tento film. Záběry jsou působivé, ale nic více.

Rozmar po italsku je zábavně nadnesenou přehlídkou bizarnějších životních situací. Jednotícím prvkem je slovo Capriccio, jež je sice rozmarem, ale zde je jeho význam tvrdohlavě extravagantní myšlenkou a bizarním jevem, což všechny části filmu plní dokonale. Tři jednohubky a tři dortíčky se podávají v ironickém povznesení, také ve zlomyslnosti černého humoru a v sarkastickém popichování, všechny částečky jsou konfrontační, šarmantní, neposedné a odráží v sobě svobodomyslnost šedesátých let. Diva Silvana Mangano zasáhla do tří malých třešniček, své touhy si vychutnává v každém okamžiku. Největší prostor obdržel Mauro Bolognini. napoprvé přednesl druhou jednoaktovku Proč? o sadomasochistické manželské (skvělá Silvana a vždy poslušný Renzo Marignano) jízdě autem, aby napodruhé celý filmový almanach též zakončil žádostivě temperamentní povídkou Žárlivá, zběsilým duetem pro zběsilou Silvanu (zajímavá Ira von Fürstenberg) a jejího stíhaného manžílka Paola (příjemný Walter Chiari). Steno dal vesele strašidelnou historku Nedělní monstrum, klaunské jeviště pro postaršího milovníka (zábavný Totò), zarytě zneužívající výkon holičské profese. V honbě za sadistou zaujmou: mizející hippie vyšetřující policejní komisař (Ugo D'Alessio), či objekt zájmu nevděčnou mládeží vyrušeného milovníka (Regina Seiffert). Pier Paolo Pasolini vytasil loutkařskou i shakespearovskou hříčku Co jsou mraky? Loutkařské představení i zákulisí je místem pro posmutnělé klauny: lstivého praporečníka Jaga (podruhé Totò) a žárlivého Othella (příjemný Ninetto Davoli). A vedle nich upoutá loutkář přerušeného představení (básník Francesco Leonetti), a jeho loutky Cassio (Franco Franchi), Roderigo (Ciccio Ingrassia), Desdemona (Laura Betti) a Bianca (Adriana Asti), či zpívající popelář (Domenico Modugno). Rozvernou filmovou sbírku otevřel Mario Monicelli jednoaktovkou Chůva (skvělá Silvana), tou strašidelnější anekdotou. Poslední jednoaktovku Služební cestu složil Franco Rossi a výtvarník Pino Zac pro Silvanu a anekdotický políček, poslaný britskému majestátu. Filmový povídkový soubor Rozmar po italsku je osvěžující zábavou, anekdotickou hříčkou a radostí ze života. Italský charakter je podáván v karikaturních kapkách.

Čarodějky jsou odlehčenou filmovou skladbičkou karikatur a nezbedností pro celé tři akty a dvě mezihry Silvany Mangany, atraktivní herečky a manželky producenta filmu. Je to lehké, škádlivé a vášnivé, aneb trampoty půvabné, snad i osudové, ženy uprostřed italských specifik života. První dějství Čarodějnice upálená zaživa přinesl Luchino Visconti, s lehkým flirtem provází po odvrácené stránce slávy a popularity. Vedle obdivované filmové divy Glorie (elegantní Silvana) zaujme snaživá hostitelka prominentní sešlosti Valerie (příjemná Annie Girardot), Valeriin manželstvím dosti znuděný choť Paolo (Francisco Rabal s hlasem Pina Locchiho), mužským chtíčem noci vybuzený účastník večírku (Massimo Girotti s hlasem Cesare Barbettiho), či ta spolehlivá Gloriina sekretářka Julie (Nora Ricci). První mezihru Občanské cítění , jen malou nezdvořilou anekdotu, složil Mauro Bolognini a je groteskním duetem pro nestydatě sebevědomou krásku (Silvana) a zraněného, zmateného řidiče náklaďáku Elia Ferocciho (příjemný Alberto Sordi). Druhé dějství Země viděná z Měsíce, srdce filmových hrátek, vložil Pier Paolo Pasolini. V klaunské hříčce o osobním štěstí a naplnění zaujímá vedle hluchoněmé krásky Assurdiny Caì (elegantní Silvana) hlavní místo klaunský párek otce se synem Ciancicato Miao (příjemný Totò) a Baciu Miao (Ninetto Davoli). Zaujme disharmonicky sladěný párek turisty (Laura Betti) a jeho manželky (Luigi Leoni). Druhou, nezdvořile anekdotickou, mezihru Dívku ze Sicílie udělal Franco Rossi, a vedle potrestání urážky mravopočestnosti vyžadující tradičně cudné sicilské dívky Nunzie (Silvana) zaujme ty její sicilské tradice rodinné cti hájící otec (Pietro Tordi). aneb krvavá lázeň je četníkem panenství. Třetí dějství, uličnické zakončení filmu, Večer jako každý jiny přihodil Vittorio De Sica. Jeho drzé satirické škádlení si dobírá z příliš poklidné středostavovské spokojenosti manželství klidem znuděné ženy v domácnosti Giovanny (pozoruhodná Silvana) a jejího výdělečně činného, a již unaveného muže Carla (zajímavý Clint Eastwood s hlasem Giuseppe Rinaldiho). Aneb sny a představy jsou jedinou náhražkou za romantickou vášeň a poezii v opojení života, jsou první oporou spokojeného manželství. Čarodějky jsou filmovou rošťárnou povídkového povyražení. Jsou odlehčené nadnesené, karikují a opěvují půvab žen. Příjemně nadnesené pobavení.