tomtomtoma

Pochod do Aldermastonu: co jiného bývalo v dobách nejzuřivějších hrozeb studené války největší úzkostí obyčejných lidí s politickým povědomím uspořádání světa, než totální zkáza matičky Země nukleární válkou? Na velikonoce roku 1958 zahájil Výbor pro přímou akci proti jaderné válce (DAC) první z masových pochodů z londýnského Trafalgarského náměstí do Aldermastonu, sídla britského Atomic Weapons Research Establishment (52 mil během 4 dní). Byl u toho i Lindsay Anderson a Karel Reisz, dva členové uskupení Free Cinema, jejich svědectví dostalo poetický nádech, i díky živé hudební produkci - důležité součásti pochodů míru.

My jsme hoši z Lambethu: Karel Reisz se sice posunul již více do dokumentaristické polohy, přesto zůstal věrný zásadám Free Cinema. Pozornost objektivu tak zacílil na mládež v přítomnosti doby, proniká přes tradiční třídní překážky, snaží se přiblížit k duši a pocitům mladého člověka. Zajímá se o jeho budoucnost, potřeby, volný čas, ústředním bodem je mládežnické středisko Alford House v londýnském Kenningtonu, ve čtvrti Lambeth, kriket je anglickou sportovní tradicí, jazzová hudba je zas způsobem sebeurčení a zároveň generačního odlišení mladé generace v tom novějším, poválečném uspořádání společnosti, tolik rozdílného od časů minulých, předválečných. Na mládež se dívá s pochopením, daří se mu do obrazu a náznaků poezie zachytit bezprostřednost

Maminka to nedovolí: začínající filmoví režiséři Karel Reisz a Tony Richardson se do filmového světa uvedli se svým základním určením Free Cinema - jsou zaměřeni na přítomnost, aktuálně akutní problémy a mládež v novém poválečném uspořádání společnosti, v němž hledá především své životní místo, hodnoty a vlastní potřeby. Nelze hovořit o dokumentu v jeho obvyklém slova smyslu, jde o svobodný záznam koncertu jazzové kapely Chrise Barbera (pozounista) s bluesovou zpěvačkou Ottilií Patterson v severolondýnském jazzovém klubu Wood Green. Hlavní zájem směřuje na svět mladých, jejich způsoby, pocity i oblíbený jazzový tanec doby. Charakterem jde více o poetickou koláž než o vlastní dokument.

Princ a tanečnice je roztomilou komedií, frivolně ironickým pobavením a hříčkou z míry anglického nadhledu. Laurence Olivier si probírá klišé a obrací je celé naruby, v zájmu úspěchu se nebojí sentimentu, naivity a erotické smyslnosti. Lehce snoubí britsky aristokratickou vznešenost s americky velmocenským sebevědomím, k tomu přikládá zvuky lásky a chtíče, vášeň, diplomatickou zdvořilost, politické kočkování a špetky Freuda. Sám Laurence Olivier ostatně měl osobní zkušenost s divadelní hrou Terence Rattigana, z filmu stvořil svěží zábavu britské noblesy. Hvězdou filmového víření je Elsie Marina (příjemná Marilyn Monroe), bezstarostně romantická americká tanečnice na britském zájezdním turné. Odzbrojující naivita je ale rafinovanější než se na první pohled jeví. Hlavní mužskou postavou filmu je Charles (skvělý Laurence Olivier), princ - regent Karpatie na státnické návštěvě u příležitosti velkolepé britské korunovace. Radosti života je nutné vtěsnat do okamžiků, avšak romantika požádá o vybranější způsoby. Významnou postavou je Northbrook (dobrý Richard Wattis), příkladně dokonalý britský diplomat, přidělený k osobní potřebě prince - regenta. Důležitou postavou je Nicolas (zajímavý Jeremy Spenser), nedospělý král Karpatie a Charlesův syn. Mládí se hlásí o své právo na životní prostor. Výraznější postavou je také královna - vdova (pozoruhodná Sybil Thorndike), bláznivá Nicolasova babička a Charlesova tchýně. Stáří si může dovolit vesele prostořekou rozvernost. Z dalších rolí: hlavní herečka muzikálového představení a dávná Charlesova známost Maisie Springfield (Jean Kent), opomenutá Charlesova náhražka z nouze Lady Sunningdale (Maxine Audley), Northbrookův vedoucí z ministerstva zahraničí (David Horne), živá Elsieina kamarádka Fanny (Daphne Anderson), hromobitím proháněný majordomus velvyslanectví (Paul Hardwick), či na housle hrající komorník (Andreas Malandrinos). Princ a tanečnice je zábavnou filmovou komedií. Má britskou uhlazenost, ironicky nabouraná klišé, neposedně energickou touhu a choreografický soulad. Příjemné to pobavení.

Film Akadimia Platonos (myšlena je athénská čtvrť se stejnojmenným náměstím) je anekdotickou hříčkou řecké svébytnosti. Filippos Tsitos v ležérním obleku běžného athénského dne našlehal frappé z kostiček klišé a stereotypů, kolující uvnitř tepen, ale i zvenku, kolem řecké společnosti. Má rozvernější náladu a od základů roztřásá tou poslední jistotou člověka v deziluzi životního snažení. Je škodolibější a dobírá si národností aspekty, byť sama hříčka je jen koketním flirtem a citlivou zlomyslností. Nakonec, jisté napětí mezi řeckým a albánským bylo v době natáčení jen odvarem, řecká přítomnost se toho času již pomalu začala přizpůsobovat více globálnějšímu charakteru života a samotných Athén. Tsitos dokázal s nadhledem zachytit to řecké v dobrém i uštěpačném smyslu věci, a řecká svébytnost ducha přetrvává. Hrdinou athénské reality všedního dne je Stavros, alias Salih (dobrý Adonis Kafetzopoulos), majitel malého obchůdku, opuštěný a nenaplněný. Jedinou radostí je společnost přátel a ta řecká národní hrdost. Nespavost si ale žádá terapii vytržením. Důležitou postavou je Marenglen, alias Remzi (příjemný Anastasis Kozdine), albánský dělník s nejasnou minulostí. Stará fotografie, mlhavá vzpomínka a nitro, toužící po poznání vlastní matky. Hlavní ženskou postavou je Chariklia (pozoruhodná Titika Sarigouli), stařičká Stavrosova matička. Stáří, mrtvička a dávný osobní hřích mateřství, srdce je zcela nadšené z možnosti usmíření a znovushledání. Z dalších rolí: nejbližší přátelé Stavrose i jeho sousedé a majitelé z vedlejších obchůdků Nikos (Jorgos Souxes) a Thymios (Panajotis Stamatakis), další kamarád do party ležérního prožívání života Argyris (Kostas Koronaios), či od Stavrose již utečená žena Dina (Maria Zorba). Film Akadimia Platonos jest lehkou anekdotickou hříčkou o řecké národní svébytnosti a životním uspořádání. Komorní, intimní, rozverné, rozkošné, aneb poezie malého člověka.

Gó-hime je volnějším pokračováním filmu Rikjú s dovětkem o neblahých osudech čajových mistrů u japonského vládnoucího dvora v tom válečném běsu přesouvání a formování japonské státní moci. Spisovatel Masaharu Fudži posloužil románovou předlohou na základě historických skutečností z přelomu 16. a 17. století. A Hiroši Tešigahara složil z okvětních lístků japonské etikety a z pavučinového vazalství a z netradičních tvarů lásky esteticky ladnou romantizující poezii, aranžuje flóru, osoby a gesta do výjevů, do divoké vášně a do zdvořilé ušlechtilosti. Kameraman Fudžio Morita zakomponoval poezii do obrazů a veršů estetiky. Prvním hrdinou příběhu je Oribe Furuta (dobrý Tacuja Nakadai), po Rikjúově smrti nový čajový mistr ve službě nejvyššího japonského vládce. Konstrukcí k setkávání se je hierarchické uspořádání japonské společnosti, vazalství, loajalita a rivalita, dále také etiketa, způsoby a jejich překračování. A vládnoucí politika bývává ve válečné vřavě paranoidní. Ach, ty tolik chmurný osude čajových mistrů! Druhým hrdinou příběhu je Goh (velmi zajímavá Rie Mijazawa), princezna, adoptivní dcera Hidejoši Tojotomiho a vitální, nebojácné děvče. Láska je v mládí divokým dobrodružstvím, původ je zavazující a srdce stále dychtivé. Třetím hrdinou je Usu (zajímavý Tošija Nagasawa), oddaný sluha a věrný posel dvou pánů. Láska pod tlakem strachu a pudu utíká do divočiny, avšak osudu neuteče. Výraznou postavou filmu je Džunsai Kita (pozoruhodný Rentaró Mikuni), samuraj, čekající v divočině na novou válečnou zběsilost o moc. Z dalších rolí: nový nejvyšší japonský vládce, podezíravý šógun Iejasu Tokugawa (Hisaši Igawa), prvotní vládce Japonska Hidejoši Tojotomi (Kacuhiro Oida), Oribeho přítel, aristokrat Šigo Gamo (Kei Suma), vyčerpaný šlechtic a křesťanský samuraj Ukon Takajama (Kôširô Macumoto), princeznin stařičký sluha (Tokue Hanazawa), či poslední životní rozkoš Džunsaie (Ueno Hako). Gó-hime je estetickou skladbou z etiky, politiky, války, lásky, etikety a rozhodných taktů sebeurčení. Esteticky rozkošné filmové dílo.

Rikjú je estetickou poémou o čajovém obřadu, japonské kulturní svébytnosti. Sen no Rikjú byl osobností 16. století a osudným se mu stala názorová rozepře s jeho pánem, film samotný je potom adaptací románu Hidejoši a Rikjú spisovatele Jaeka Nogamiho. Sám režisér filmu Hiroši Tešigahara byl mistrem tradičního japonského uměni ikebany (lineárně harmonické aranžování květin) a tak s pečlivě stylizovanou úpravou staví odstavce poémy o čajovém obřadu, procítěně sestavené výjevy poté  zaznamenal kameraman Fudžio Morita. První snahou filmové skladby je odhalení estetiky vnímání světa, jde o schopnost snímat poezii i z běžnosti života, je jednou z japonských definic umění a kulturním artefaktem, je esteticky procítěnou básní. A jen tak mimochodem se dotýká taktéž historie uspořádání japonské společnosti s jejich specifickou hierarchií moci, podřízeností i loajalitou, a jako každý lidský řád měl vždy k ideálu daleko, byť se nespravedlnost snášela s hrdě vzpřímenou hlavou. Středem zájmu je Sen no Rikjú (velmi zajímavý Rentaró Mikuni), čajový mistr. Muž, oddaný čajovému umění a estetickému aranžování místa, je osudem v antickém rozměru dohnán politickou žárlivostí, byť se politice vyhýbá. Důležitou postavou je Hidejoši Tojotomi (pozoruhodný Cutomu Jamazaki), aristokrat, válečník, ten druhý sjednotitel Japonska. Prchlivost panovníka může být zdrojem státnických úspěchů v období válek a pohromou v civilních poměrech. Mnohá úskalí skrývala hierarchie japonské společnosti. Hlavní ženskou postavou poémy je Riki (křehká Jošiko Mita), Rikjúova manželka s obyčejným přáním poklidného manželského života u dvora. Z dalších rolí: Hidejošiho nevlastní bratr s mocenskou ambici a s osobní nevraživostí Hidenaga Tojotomi (Rjô Tamura), stará a s poddaným lidem soucitnější Hidejošiho matka (Tanie Kitabajaši), laskavá a jemná Hidejošiho žena Kódai-in (Kjóko Kišida), mocný šlechtic a budoucí šógun Iejasu Tokugawa (Kičiemon Nakamura), nešťastník a čajový mistr Sodži Jamanoue (Hisaši Igawa), či Hidejošiho malá konkubína Jodo-dono (Sajaka Jamaguči). Film Rikjú je úchvatnou estetickou poémou o japonské kulturní svébytnosti v pečlivě uspořádaném verši a odstavcích harmonie. Vizuálně podmanivé dílo!

Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje!

Klinika pro nervově choré je brazilsky delikátní alegorií. Nelson Pereira dos Santos se nechal učarovat knihou O Alienista (Mimozemšťan), již vydal roku 1882 oblíbený brazilský spisovatel Joaquim Maria Machado de Assis. Spisovatelovým impulsem byl rozvoj psychiatrie a nástup Freuda, a filmový režisér alegorickou hříčku zajistil s rozsahy sociálními a politickými a rozzářil ji brazilským sluncem nad koloběhem žití lidského. Nelson Pereira dos Santos utkal své filmové výjevy z brazilské frivolnosti a karnevalové přehlídky barev a tanečního průvodu samby. Hledá nejen hranici mezi šílenstvím a normálností, načež v sociální i politické rovině dochází k sarkastickým výhledům do krajiny moci, k pozornému sběru opojení, kořistění, prodejnosti lačně proměnlivých koalic. Rozum a nesvéprávnost, rozervanost duše se chvěje a třese za disharmonické hudební rozepře (autorem vířivé hudby byl Guilherme Magalhães Vaz). A celý alegorický taneční rej a vískání barev zaznamenal kameraman Dib Lutfi. Hlavním bodem mocenského běsnění, politické diktatury a vytrvalých brazilských aspektů života alegorické hříčky jest otec Simão Bacamarte (velmi zajímavý Nildo Parente). Na počátku je snaha o konání dobra a blaha, experiment střídá myšlenku, nové teze nahrazují předchozí, hranice zdravého rozumu je pod palbou filozofie a prospěchářství. Mezi nejvýraznější postavičky patří bohatá a vznešená vdova, oběť i donátorka D. Evarista (zajímavá Isabel Ribeiro), úskočný lékař v pořadu vědeckých postupů Crispim Soares (pozoruhodný José Kléber), s pandemií moribundu u svých zaměstnanců nespokojená autorita města Porfírio (příjemný Arduíno Colassanti), z vývoje situace znepokojená Porfiriova milenka Luizinha (zajímavá Irene Stefânia), nuceně internovaná Costova sestřenice (zajímavá Ana Maria Magalhães), kostelník a účetní (příjemný Nelson Dantas), místní soudce (příjemný Manfredo Colassanti), či nevyzpytatelný vojenský kapitán (zajímavý Gabriel Archanjo). Klinika pro nervově choré je rozkošnou brazilsky stylovou alegorií politické a mocenské zvůle, ale i těch brazilských specifik. Film se natočil ve městě Paraty, tam Nelson Pereira dos Santos nalezl vše brazilské a potřebné ke zdaru jedinečné básně, stylové alegorické hříčky.

Film Atlantský val je ztřeštěnější komedií, ohlížející se s rozvernějším nadhledem na trudné časy nacistické rozpínavosti. Marcel Camus vede humor řízně, odhodlaně, a karikuje, rozdává rány a jízlivosti, nikoho příliš nešetří, nezbedně poskakuje kolem mely toho všeho lidského běsnění. Přesto v celé záplavě francouzských válečných komedií nepatří k těm nejcharismatičtějším a nezapomenutelným. Hvězdou zábavy je Léon Duchemin (velmi příjemný Bourvil), normanský restauratér. Touží pouze po poklidném životě, ale jeho smolně šťastný strážný anděl ho vysílá v dobrodružství, svobodné vůli navzdory. Druhým hrdinou, zlehčující válečnou zběsilost, je poručík Jeff (příjemný Peter McEnery), britský letec, vášnivý ragbista, sebevědomý milovník. Armádní povinnost se plní s nasazením, stejně tak i nalezení osobního štěstí. Hlavní ženskou postavou je Juliette Duchemin (příjemná Sara Franchetti), Léonova dcerka, romantické vzplanutí a nedočkavé mládí, půvabné, energické a bezprostřední. K výraznějším postavám skotačení patří také Léonova sestra Maria (příjemná Sophie Desmarets), ve zdánlivé kolaboraci nápaditě pracující vůdčí odbojář Armand (dobrý Jean Poiret), a bodrý násoska a Rommelův osobní řidič, poručík Friedrich (příjemný Pino Caruso). Z dalších rolí: nešťastník s dosti častými úrazy hlavy, poručík Heinrich Jakobus Steinbichler (Reinhard Kolldehoff), zásadně nedůvěřivý britský major Perry (Terry-Thomas), německý plukovník Muller s osudovou ztrátou tajných dokumentů (Jean-Pierre Zola), Léonův londýnský anděl Sybil (Annabel Leventon), Jeffův otec a anglikánský biskup (William Mervyn), vůdce odbojářů Hippolyte (Georges Staquet), párek četníků - odbojářů (Jacques Balutin a Roger Mailles), či cíl akce polní maršál Erwin Rommel (Johannes Eppler). Film Atlantský val je bláznivou komedií, zlehčující trudnou okupační minulost. Má pobavit, což se také neurvalým způsobem podaří. ale mezi úchvatnější zážitky se stejně nezařadí..