豪姫
Princess Goh
Réžia:
Hiroši TešigaharaHudba:
Tóru TakemicuObsahy(1)
Snímek zachycuje pomalu plynoucí tok lidských osudů, v jehož centru se nacházejí dva středobody – princezna Goh a Oribe Furuta. A zatímco princezna Goh je stále ještě rozpustilé a nevycválané dítě, které neskrývá svou vášeň pro mužský způsob života, věkem vzdálený Oribe postává stranou jako dobrý přítel a tiše se oddává platonické lásce k ní. Jenže nic netrvá věčně, a tak se vlivem neblahých okolností cesty obou rozdělí. Když se jejich cesty opět setkají, jsou oba poznamenáni životem a časem. (EMIA)
(viac)Recenzie (3)
Alternativní název filmu je také BASARA: PRINCESS GÓ, ()
Pro mé vnímání Goh-hime je bohužel esenciální to, že až po jejím dosledování jsem zjistil, že pro ideální vychutnání je důležité znát předchozí Teshigaharův snímek „Rikyu“. Tudíž je pravděpodobné, že až se mi jednoho dne dostane do tlapek, tak budu přehodnocovat. Takhle mi zatím zůstane v hlavě vzpomínka na mnohé nádherné kompozice, které zde režisér vykouzlil, jelikož vizuální stránka zde jednoznačně zastiňuje pro mě nepříliš zajímavý obsah, jehož podstata je celá obsažena v závěrečném proslovu Oribeho, což je bez ohledu na rozsah jeho pobytu na plátně hlavní hrdina filmu. Zbylé postavy, ať už samotná v titulu zmíněná princezna, „poddaný“ Usu či v půlce filmu mihnuvší se stařec v horách, jehož epizoda působí svou neukotveností ve zbytku děje poněkud matoucím dojmem, sice mají větší rozsah, ale fungovaly pro mě spíše doplňujícím dojmem pro zmíněnou myšlenku. Je sice poněkud banální, což o to, ale proč ne, aspoň tu nějaká je. Jinak, ač se mnohé události na pokrají dění dotýkají vysoké politiky a osudů celého Japonska, jest Go-hime filmem především komorním, v mnoha momentech působícím vyloženě divadelně, což není na škodu, neboť právě tyto chvilky nejlépe vyjevují pohnutky všech zúčastněných a oplývají tak největší působivostí. Slušné 3* s možností pozdějšího posunu. ()
Gó-hime je volnějším pokračováním filmu Rikjú s dovětkem o neblahých osudech čajových mistrů u japonského vládnoucího dvora v tom válečném běsu přesouvání a formování japonské státní moci. Spisovatel Masaharu Fudži posloužil románovou předlohou na základě historických skutečností z přelomu 16. a 17. století. A Hiroši Tešigahara složil z okvětních lístků japonské etikety a z pavučinového vazalství a z netradičních tvarů lásky esteticky ladnou romantizující poezii, aranžuje flóru, osoby a gesta do výjevů, do divoké vášně a do zdvořilé ušlechtilosti. Kameraman Fudžio Morita zakomponoval poezii do obrazů a veršů estetiky. Prvním hrdinou příběhu je Oribe Furuta (dobrý Tacuja Nakadai), po Rikjúově smrti nový čajový mistr ve službě nejvyššího japonského vládce. Konstrukcí k setkávání se je hierarchické uspořádání japonské společnosti, vazalství, loajalita a rivalita, dále také etiketa, způsoby a jejich překračování. A vládnoucí politika bývává ve válečné vřavě paranoidní. Ach, ty tolik chmurný osude čajových mistrů! Druhým hrdinou příběhu je Goh (velmi zajímavá Rie Mijazawa), princezna, adoptivní dcera Hidejoši Tojotomiho a vitální, nebojácné děvče. Láska je v mládí divokým dobrodružstvím, původ je zavazující a srdce stále dychtivé. Třetím hrdinou je Usu (zajímavý Tošija Nagasawa), oddaný sluha a věrný posel dvou pánů. Láska pod tlakem strachu a pudu utíká do divočiny, avšak osudu neuteče. Výraznou postavou filmu je Džunsai Kita (pozoruhodný Rentaró Mikuni), samuraj, čekající v divočině na novou válečnou zběsilost o moc. Z dalších rolí: nový nejvyšší japonský vládce, podezíravý šógun Iejasu Tokugawa (Hisaši Igawa), prvotní vládce Japonska Hidejoši Tojotomi (Kacuhiro Oida), Oribeho přítel, aristokrat Šigo Gamo (Kei Suma), vyčerpaný šlechtic a křesťanský samuraj Ukon Takajama (Kôširô Macumoto), princeznin stařičký sluha (Tokue Hanazawa), či poslední životní rozkoš Džunsaie (Ueno Hako). Gó-hime je estetickou skladbou z etiky, politiky, války, lásky, etikety a rozhodných taktů sebeurčení. Esteticky rozkošné filmové dílo. ()
Reklama