Hlavní nádraží

Jediný problém, který s tímto úžasným filmem mám, je, že se nemohu srovnat s jeho zařazením k neorealistickému umění, neboť je to krásný expresionistický snímek. V některých pasážích nezapře inspiraci Langovým Metropolis. Především svícení scény je naprosto parádní, ale ona je skvělá práce s mizanscénou jako celek. Obávám se, že při orvním zhlednutí tohoto egyptského pokladu, nedokážu docenit celou šíři jeho geniality. Ráda se budu k tomuto filmu vracet. (03.03.2020)

Klasický, pozapomenutý, cenzurou odstrčený a až zpětně v Egyptě znovu doceněný snímek se nese v duchu žánrové proměny, která se snaží zintenzivnit napětí a děs v závěrečné skrumáži zlomů. Proslulý Jussúf Šahín zrežíroval scénář svých spolupracovníků velmi jistou rukou, ve znatelné blízkosti k neorealistickému i (často zmiňovanému) hitchcockovskému stylu, čímž vzniká zajímavý, překvapivý mix. Sám sebe přitom obsadil do ústřední role chudáka Qinawiho, jemuž v úvodu v lítosti nabídne práci prodejce novin na nádraží. Tentýž „původce zápletky“ v samém závěru hasí situaci a milostnou posedlostí (k prodejkyni limonád Hanumě) frustrovaného, zmateného Qinawiho uklidňuje před plánovanou vražednou tečkou. Drama, které v halách, zákoutích a kolejnicích káhirské stanice sílí, je tedy vystavěno jako nezadržitelná, nečekaná lavina provázaných osudů místních figur, pracujících a přebývajících, přičemž motiv individuální vzpoury jedince, v jeho méněcenné pozici, je dohrán tragicky a anti-hrdina putuje za nápravou ve svěrací kazajce. (29.09.2013)

Varování: Komentář obsahuje neuvozená přirovnání! Nebudu tvrdit, že má první egyptská filmová zkušenost naprosto popřela má očekávání, neboť jsem z nedostatku představivosti žádná neměl. I kdybych se snažil, film výrazné kamery (časté záběry skrz vlaky, jejich podvozky, dveře, okna, průzory, chvílemi noir-like svícení), řemeslné preciznosti obecně, stěhující se z neorealismu, který, jak známo, málokdy stojí na ději, do bytu po hollywoodském thrilleru, který, jak ještě známěji, velmi často stojí na ději, bych si stejně nevysnil. Kdo by si představil, že tak plynulou evolucí se jedno může vyvinout v druhé? Stěhování bylo tentokrát mnohem lepší než vyhořet. Od povah postav k jejich osudu. Od prohlídky dějiště k dění. Pod tím vším hluboce ukryté tření mezi pozápadněným a tradičním světem bez vznášení obvinění. Vzácně vyvážený film, v kterém mi vadilo jen několik podružných drobností, hlavně obtížnější vstup a trochu nečekané srocení davu v závěru. (05.11.2010)

Spíše než čistě neorealistickým nebo žánrovým snímkem je Chahinovo Hlavní nádraží psychologickým filmem zaměřeným zejména na ústřední postavu, avšak i s ambicí zachytit pulsující mikrosvět omezeného prostoru káhirského nádraží. Tomu odpovídá i to, že se Chahine často od postavy Quinawiho odchýlí a vyjevuje drobné scénky ze života vedlejších postav, jež se pohybují nedaleko, téměř v zorném poli hlavního hrdiny. Pro fungování filmu je zde vysoce důležitá pečlivě propracovaná mizanscéna - nebýt jí, nebylo by tak jednoduché si povšimnout dívky ve světlých šatech, která často pouze postává kdesi v pozadí a čeká na svého milence. Mizanscéna je zde použita i ke zvýšení napětí - když jde "nesprávná" dívka navštívit Quinaviho, zastaví se v mohutném průchodu do haly, v protisvětle, a v ten moment na cestě za ní projede vůz naložený sudy a zaplní celé pozadí. Nápadně je tak signalizováno, že stane něco podstatného. Quinavi dívku zabije a na konci se tak symbolicky na věčné časy "ožení" se svěrací kazajkou. Jeho láska tak zůstane nenaplněna, Chahine ale na konci dotáhne paralelu s příběhem dívky ve světlých šatech do konce. Ta ve zjitřeném dění při zatýkání vraha stojí nevšímavě na kolejích a hledí zamyšlena vstříc směru, kterým odjel její milý - přestože se tedy jedná o vraha a bezúhonnou dívku, jejich pocity jsou si podobné. (29.12.2013)

Káhirské hlavní nádraží uprostřed 50. let minulého století. Mumraj lidiček, přesouvajících se v pravidelných intervalech tam a zpět. Malý ostrov uprostřed města,který si žije vlastním životem. Najde tu obživu spousta zaměstnanců od nádražních dělníků po prodavače občerstvení. Bojují tady za zlepšení pracovních podmínek, navazují lásky a přátelství. Společně se baví po práci. Kamera detailně snímá veškerý ten nádražní mumraj a shon, včetně odjíždějících a vracejících se vlaků. Tragickou postavu nešťastně zamilovaného prodavače novin si zahrál sám pan režisér a své role se zhostil na výbornou. Z jeho očí můžeme číst všechnu tu nenaplněnou lásku a touhu, bolest, zklamání a následné šílenství, kterým si nešťastník Qinawi musel projít. Musím pochválit dramatický závěr filmu a hudbu, která ještě umocňuje to stupňované napětí.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (05.04.2015)