Hlavní nádraží

Syrová studie sexuální frustrace zasazená do tíživého prostředí káhirského nádraží, stmeleného ze soustavně explodujících emocí a všudypřítomných strojů. Všechen ten křik a hluk protínaný stínem a horkem vtěluje potřeby a touhy, bolest a slast, ba i touhu po moci, ovládnutí, povstání - a z celého toho dusna sleduje neúprosná kamera především jednu zlomenou bytost dohnanou svým tělem k vraždě. Zároveň však zachycuje i ostatní, kteří se stávají účastníky celé tragédie, a tak je tedy záběr filmu stejně komplexní a neorealisticky všeobjímající jako hlubinně psychologický a analytický. Jako muž předurčený k vraždě i ti ostatní obyvatelé železničního mikrokosmu jsou malí a prostí, život je pro ně shodně hrou i bojem, nedohlížejí jeho tajemství a noří se do jeho vln s požitkářskou smyslovostí, lhostejni k nebezpečí v hlubinách. Proto také konfrontace s řečeným zločinem neústí v heroický triumf nad odhalením vraha, ale v trpké chvění nad tmou, která byla nadosah. (07.01.2011)

Mozaika osudov niekoľkých ľudí pohybujúcich sa každodenne v okolí hlavnej stanice. Máme tu však aj jednu hlavnú postavu a osobne si myslím, že Qinawi patrí medzi tie najlepšie napísané a zahrané najtragickejšie postavy v celých dejinách kinematografie. Máme s ním súcit, pretože je to prostý dobrý muž, nie príliš bystrý, ale túžiaci po nejakej žene po svojom boku. Bohužiaľ smoliari v živote šťastie väčšinou nemajú a je jednoduché s nimi manipulovať. Do jeho mysle sa dostávame aj prostredníctvom detailov jeho očí v tých správnych momentoch. (18.07.2023)

Klasický, pozapomenutý, cenzurou odstrčený a až zpětně v Egyptě znovu doceněný snímek se nese v duchu žánrové proměny, která se snaží zintenzivnit napětí a děs v závěrečné skrumáži zlomů. Proslulý Jussúf Šahín zrežíroval scénář svých spolupracovníků velmi jistou rukou, ve znatelné blízkosti k neorealistickému i (často zmiňovanému) hitchcockovskému stylu, čímž vzniká zajímavý, překvapivý mix. Sám sebe přitom obsadil do ústřední role chudáka Qinawiho, jemuž v úvodu v lítosti nabídne práci prodejce novin na nádraží. Tentýž „původce zápletky“ v samém závěru hasí situaci a milostnou posedlostí (k prodejkyni limonád Hanumě) frustrovaného, zmateného Qinawiho uklidňuje před plánovanou vražednou tečkou. Drama, které v halách, zákoutích a kolejnicích káhirské stanice sílí, je tedy vystavěno jako nezadržitelná, nečekaná lavina provázaných osudů místních figur, pracujících a přebývajících, přičemž motiv individuální vzpoury jedince, v jeho méněcenné pozici, je dohrán tragicky a anti-hrdina putuje za nápravou ve svěrací kazajce. (29.09.2013)

Varování: Komentář obsahuje neuvozená přirovnání! Nebudu tvrdit, že má první egyptská filmová zkušenost naprosto popřela má očekávání, neboť jsem z nedostatku představivosti žádná neměl. I kdybych se snažil, film výrazné kamery (časté záběry skrz vlaky, jejich podvozky, dveře, okna, průzory, chvílemi noir-like svícení), řemeslné preciznosti obecně, stěhující se z neorealismu, který, jak známo, málokdy stojí na ději, do bytu po hollywoodském thrilleru, který, jak ještě známěji, velmi často stojí na ději, bych si stejně nevysnil. Kdo by si představil, že tak plynulou evolucí se jedno může vyvinout v druhé? Stěhování bylo tentokrát mnohem lepší než vyhořet. Od povah postav k jejich osudu. Od prohlídky dějiště k dění. Pod tím vším hluboce ukryté tření mezi pozápadněným a tradičním světem bez vznášení obvinění. Vzácně vyvážený film, v kterém mi vadilo jen několik podružných drobností, hlavně obtížnější vstup a trochu nečekané srocení davu v závěru. (05.11.2010)

Krásné obrazy skrz koleje a vlak, velmi hezké inscenace mizanscény a zachycení reálií káhirského nádraží a zdejší všednodennosti. "Hlavní nádraží" disponuje skutečně ohromující kamerou, často estetikou šerosvitu, mnoha odkazy na neorealismus i klasický Hollywood, můžeme v něm vidět také předzvěst nastupující nové vlny. Formálně hodnotný film. Na můj vkus ale velmi hlučný a s teatrálně přehrávající Rostomovou doslova divácky nepříjemný. (06.08.2014)