tomtomtoma

Dva lidé jsou modifikací Shakespearovy hry Romeo a Julie pro tehdejší Švédsko. Film jest adaptací divadelní hry Atentát německého spisovatele Willyho Oskara Somina z roku 1932. Ve svém vyznění a vyústění zpívá film o lásce, o lásce, kde ani jeden nechce žít bez toho druhého, o lásce, která celá tone v melodiích vzájemných vyznáních. A do toho je rovněž přimícháno podezření, pochybnosti a potěšení, přiznání, odmítnutí, obvinění a odpuštění, provinění, odhodlání a naprosté smíření. Carl Theodor Dreyer, jenž film sám později odmítnul, obložil celou lásku něžně komorním prostředím a nechal ji zpívati a laskati v jejím vlastním nejintimnějším soukromí. Za hrdiny příběhu jsou manželé Lundellovi, lékař Arne (Georg Rydeberg) a jeho milující žena Marianne (Wanda Rothgardt). Aneb celý dlouhodobý vývoj lásky v jednom dni podávaný. On je podezřelý z plagiátorství, ona má zase své tajemství. On se trápí nevysvětlitelným, ona dosud nevyřčeným. I ve zdánlivém poklidu a něze lásky není nouze o zvraty či o rozhřešení čmouhy v dálce. Do určité míry jízlivé, avšak více milé a přese všechno něžné.

Konflikt v přístavu, to je egyptská revoluční neorealistická exprese. Alexandrijský přístav ve změti z vášní a citů života, tam se odehrává existenciální výkřik mládí, se sociálními i niternými potřebami. Júsuf Šahín ve své víře v člověka překračuje třídní bariéry, heslo "všichni lidé bratry jsou" je použito nejen symbolicky, nýbrž také doslovně. Pokud motivace k docílení určitého konkrétního stavu věcí vychází ze záště, je příhodným prostředkem k dosažení cíle vyvolání žárlivosti, navíc se tím dosáhne nevšímavosti k vážnějším záležitostem. Sociální nespokojenost může být záměrně přiživována. Ale hlavní zájem pozornosti je vržen na to, čemu se říká láska, neboť tam je nejhlubší niterná nejistota, pachuť zrady, skrývané tajemství, horoucí pulsování krve, hněvivý vztek a řev bezmoci. Kameraman Ahmed Choršed v obrazech běh zloby důvěrně následuje. Hrdinou příběhu je mladík Ragab (Omar Šarif), těšící se po tříletém návratu z námořnické práce na naplnění své lásky. Nalézá však napětí, a to nejen při obhajování svých citů, ale také v aktuální sociálně-společenské situaci alexandrijského přístavu. Dalšími vrcholy trojúhelníku citů a vášní jsou Ragabova bezprostředně vitální sestřenice a láska Hamidah (Faten Hamama) a Ragabův nejlepší kamarád zámožnějšího původu těch dob ještě nevinného dětství Mamdouh (Ahmed Ramzy). Z dalších rolí: starostlivá Ragabova matka (Ferdoos Mohammed), krize nepředpokládající Mamdouhův otec (Husain Rejadh), mstící se manažer rodinné firmy Mamdouha Ezzat (Tawfik El Deken), jeho nestoudná pravá ruka Monem (Muhammad Sobeih), nebohý předák a Ragabův strýc Ismail (Abdul Hamid Badawi), nebo s přístupem syna nespokojená Mamdouhova matka (Aziza Helmy). Konflikt v přístavu, to je hledání vlastního štěstí, avšak bolestivé pro prohlubující se nedůvěru v blízké a v sebe sama. Společenské problémy jsou jen prostředím k niterné zlobě mládí, která svým gejzírem protrhla přístavní molo. Expresivnost jak má být!

Pod žhnoucím nebem - Konflikt v údolí, toť egyptský revoluční neorealismus. Júsuf Šahín vyznal víru v pokrok, rovnost (tj. ne sociálnímu zvýhodňování), člověka. Mládí, čerstvá krev národa jako symbol změny, přese všechna trudná setkání a nešťastné zkušenosti neztratilo všechny ideály, a proto kráčí stále vpřed s odhodláním postavit se jak předsudkům, tak rovněž zastaralým nerovným způsobům. Základem jest vzdělání a lidskost, a tak Šahín káže v arabeskových obrazech kameramana Ahmeda Choršeda o svobodné vůli, o emancipaci lidského ducha, o pozvednutí poctivých. Všude kolem jsou různé podoby lásky i cti, vše se vzájemně sváří, hlasité zpívá, spravedlnost vzývá. Přímé i symbolické zároveň. Hrdinou příběhu je Ahmed (Omar Šarif), mladý zemědělský inženýr a naděje ke mnohem lepší budoucnosti pro chudý rolnický lid. Protějškem romantického zalíbení hrdiny je Amal (Faten Hamama), mladá dcera velkostatkáře se sladkou a rozechvívající vzpomínkou na dětství a celou jeho vinnou nevinnost. Z dalších rolí: Amalin otec a nevybíravým způsobem na novou konkurenci v zemědělské výrobě reagující bohatý velkostatkář Paša (Zaki Rustum), jeho po mnohém tolik lačný synovec Rijád (Farid Šawqi), Ahmedův otec a Pašův zaměstnanec Saber (Abdulwareth Asar), slepý, ale nezaslepený stařešina rolnické vesnice Abdel Samad (Mansi Fahmy), jeho po spravedlivé mstě jdoucí syn Selim (Hamdy Gheith), nebo úplatné kvítko Hassan (Abdelghani Kamar). Pod žhnoucím nebem - Konflikt v údolí: Nil rozdává prosperitu i zkázu, kolem něj pradávný bludný kruh odplat při zjednávání náprav cti a svědectví historie lidského času. Zajímavé egyptské přesvědčení a sociálně revoluční melodram.

Komu zvoní hrana je akutním zdůrazněním odhodlaného boje demokracie proti fašismu a nacismu. Sam Wood zadaptoval slavnou literární předlohu Ernesta Hemingwaye z roku 1940 přesvědčivě, do popředí položil prapor romantické barvy s hvězdným hereckým obsazením. Romantické vzplanutí jako vysvobození z vnitřního napětí, závažných osobních zkušeností a tíže každodenních okolností partyzánského boje za své přesvědčení a hodnoty. Zvěrstva krutosti nejsou záležitostí pouze jedné válečné strany, jsou následkem pomstychtivosti, záště, nabytím moci násilným převzetím územních pozic a povzbuzením momentální stádní převahy. Hlavním posláním filmu je odvaha k čelení útoku na demokratické principy nacisticko-fašistickou vlnou zuřivosti. Hrdinou příběhu je Robert Jordan (Gary Cooper), americký dobrovolník španělské republikánské obrany před nacionalistickým pučem s přesvědčením a poslušností vojenskému velení, třebaže účelům ne zcela dobře sloužícímu. Hlavní ženskou postavou je María (Ingrid Bergman), mladá partyzánka s otřesným zážitkem a probuzenou a povzbuzenou touhou po opojení lásky. Z dalších rolí: zbabělejší vůdce partyzánů s určitými sklony k zákeřnosti Pablo (Akim Tamiroff), Pablova silná a razná žena Pilar (Katina Paxinou), spolehlivý starý horský průvodce Anselmo (Vladimir Sokoloff), těžkým životním situacím nepodléhající cikán Rafael (Mikhail Rasumny), nebojácný vůdce další partyzánské skupiny El Sordo (Joseph Calleia), nebo ten zadavatel úkolu a republikánský generál Golz (Leo Bulgakov). Komu zvoní hrana: všudypřítomnost válečné zběsilosti dostává z lidí to nejhorší i to nejlepší, víra v demokratické hodnoty je základem k odhodlanému boji za "pravdu", láska je jediným ostrůvkem svobody. Klasicky vyprávěná adaptace se silnými myšlenkami.

Kings Row byl na svou dobu příliš ctižádostivým projektem. Stejnojmenná knižní předloha Henryho Bellamanna z roku 1940 byla více než pouze malým políčkem maloměšťácké morálce, té skrývané a přísně utajované části, avšak tou dobou jela ve Spokojených státech amerických, zemi svobody, na plné obrátky filmová cenzura, proto byla základní témata knihy - incest, homosexualita, eutanazie - vyloučena z možnosti jejich filmového zobrazení. A přestože lze jistou ambivalentní povahu situací v určitých okamžicích zaznamenat, neboť je patrna jejich hlubší podstata, více než se představuje, tak jde jen o zmrzačenou kritiku s porcí progresivní smířlivosti. Zůstal zkrocený sadismus, temnější přízrak psychické nemoci, chvíle beznaděje a zármutku, ale taktéž náruč lásky, odhodlání a naděje lepších zítřků. Hrdinou okleštěného příběhu je Parris Mitchell (Robert Cummings, jako malý Scotty Beckett), spořádaný, velmi talentovaný mladík. A byť je jeho životní dráha lemována přízraky, jde stále vpřed, za svým cílem. K výraznějším postavám patří mladí lidé městečka, společného dětství, všichni nějak poznamenaní tou skrytou tváří morálky: jediný Parrisův kamarád, okradený bankéřem, Drake McHugh (Ronald Reagan ve své nejlepší roli, jako malý Douglas Croft), Drakeova vitální žena chudého původu Randy Monaghan (Ann Sheridan, jako malá Ann Todd), osudem sužované děvče a Parrisovo zalíbení Cassandra Tower (Betty Field, jako malá Mary Thomas) a také Drakeova zakázaná snoubenka Louise Gordon (Nancy Coleman, jako malá Joan Duvalle). Z dalších rolí: Louisin tatíček a ctihodný lékař se skrytými proviněními Henry Gordon (Charles Coburn), Cassandřin tatíček, zdatný lékař a Parrisův připravovatel ke studiu na medicínu Alexander Tower (Claude Rains), stará a laskavá Parrisova babička (Maria Ouspenskaya), či Drakeův pracovitý tchán (Ernest Cossart). Film Kings Row zůstal pouze torzem, ochuzeným o ta nejpalčivější a nejskrývanější tabu maloměšťácké morálky. A torzo, navíc značněji zmrzačené, dramatu není nikdy dramatem celým (nejde ani o žádné zpytování svědomí, spíše o úkrok stranou k mlčení a k naději úsměvů). S ústupky se z kritiky stává romance s několika tragickými momenty a mše za lidskou nezdolnost.

Hlídka za úsvitu, toť směsice ironického humoru, jako důsledku stálého spolubytí se smrtí, spolu s hořkým pocitem zodpovědnosti a s hrdě obětavým hrdinstvím. Goulding převyprávěl stejnojmenný Hawksův film z roku 1930 podle knižní předlohy Johna Monka Saunderse jako varování před velmi blízkou válečnou vřavou, která ve své podstatě již však nenápadně vypukla. Má to úsečnější způsob britského šarmu s kritickým hlasem ke způsobům doplňování bojeschopnosti leteckých řad a slávu hrdinství jako základu konečného vítězství. Dokáže nastínit stavy, avšak dopředu vše táhne ten jistý aristokratický šarm letecké vznešenosti a břitká úsečnost britské jízlivosti. Prvním hrdinou je zprvu kapitán a zkušený letec a později major a velitel eskadry Courtney (Errol Flynn). Aneb nezištná oběť a úspěšný zdar osamělé mise jako vykoupení z vlastního pocitu viny. Druhým hrdinou je spolehlivý pilot a Courtneyho kumpán Scott (David Niven). Na jedné straně pak stojí osobní zainteresovanost a niterná bolest, na té druhé podmínky s pocity provinění. Z dalších rolí: před dotěrnou tíží přímé zodpovědnosti velitele eskadry s povděkem prchající major Brand (Basil Rathbone), vždy smířlivější pobočník velitele eskadry poručík Phipps (Donald Crisp), přívětivě zajatý německý pilot von Mueller (Carl Esmond), s blízkostí smrti hůře vyrovnávající se podporučík Hollister (Peter Willes), nebo mladší a dosud nevinný Scottyho bratr Donie (Morton Lowry). Hlídka za úsvitu přes svou vzpurnou náturu, nespokojenost a kritickou jízlivost neváhá s vlastní příkladnou obětí k dosažení úspěchu nadosobního rozsahu. Vznešenost rituálního obětování versus nesmyslná krvežíznivost války.

Právě ta žena je jen umolousaným melodramatem s mučednickým syndromem. Goulding při první spolupráci s Bette Davis přišel s přepracováním svého vlastního filmu z roku 1929, samotný herecký part Davis jako by svým způsobem předznamenal její další role pokračující vzájemné spolupráce herečky s režisérem. Láska se zde vyznačuje především a jedině obětavostí, a až na jednu postavu, jejíž sociálně-ekonomické nadřazené postavení by ji tak jako tak vymaňovalo z entuziasmu, se film stal přehlídkou navzájem se trumfujících obětavostí a s masochistickým labužnictvím přijímaných mučednických sebetrýzní. Centrálním bodem obětavostí lásky je Mary Donnell alias vdova Haines alias paní Merrick (Bette Davis), žena, jež vskutku trpělivě čeká na dokonalé romantické naplnění, k němuž je potřeba v pravidelných intervalech podávat obětující důkazy. Nakonec, jistou a rozhodně nezanedbatelnou kompenzací je ekonomický dostatek. Z dalších rolí: Mariin vyvolený mladý muž z prominentní rodiny Jack Merrick mladší (Henry Fonda), Mariin platonicky zamilovaný zaměstnavatel a ušlechtilý právník Lloyd Rogers (Ian Hunter), nekompromisní magnát Jack Merrick starší (Donald Crisp), Marii oddaná Amy (Mary Philips), všetečný a věrně informující novinář Virgil Whitaker (Hugh O'Connell), či mladšímu Jackovi doporučená vhodná manželka Florence „Flip“ Carson Merrick (Anita Louise). Nicotná zábava či pobavení.

Gibel sensacii - Smrt senzace, či spíše Konec rozruchu není adaptací divadelní hry Karla Čapka, není ani její volnou inspirací, nýbrž je adaptací knihy Železná vzpoura petrohradského rodáka Volodimira Vladka z roku 1929 (a později několikrát upravenou). U Čapka jde o zneužití techniky, o odcizení a nakonec především o nové stvoření člověka, kdežto Vladko ve své sci-fi knize rozehrává věčný svár vlastníků prostředků s dělnickou silou, jenž s nebývalým technickým pokrokem nabývá na bytostné naléhavosti. Vladko zajisté znal Čapkovu hru, stejně tak režisér Andrijevskij, avšak Vladkův příběh se ubírá vlastním směrem. Jednak naplňuje ideologické předpoklady a potřeby tehdejšího Sovětského svazu, jednak též reaguje na dobové napětí mezi kapitálem a dělnickou třídou bez ohledu na místo. Nápaditě se využívá podoby slova robot se slovem rabotnik, povedená je technická stránka nových výdobytků. Technický pokrok neznamená blahobyt proletariátu, nýbrž jeho útisk, což nakonec vede k radikalizaci. Převahu má ten, kdo techniku ovládá a řídí. Smutným hrdinou příběhu je vynálezce a inženýr Jim Ripl (Sergej Večeslov), jeho idea blahobytu pro všechny je však zneužita mocichtivostí. Z dalších rolí: Jimovi přející a vyděšená sestra Claire (Marija Volgina), Jimův zlořečený chlebodárce Hamilton Grimm (Vergilij Renin), jeho otec a ministr Percy Grimm (Pavel Poltorackij), či znechucený Jimův bratr Jack (Vladimir Gardin). Ta špatná strana je v zájmu věci víry sice karikována, přesto však stylově: horní vrstva se blaží, spodní se chvěje, a ten explozivně pojatý futuristicky expresivní výraz filmu, který vše před sebou nezadržitelně hrne, je skutečnou lahůdkou.

11'09''01 je almanachem reflexí na den, jenž v tzv. západní civilizaci (a vlastně nejen v ní) mnohé na životě změnil. Filmový almanach má stylovou formu zpracování (těch jedenáct minut, devět vteřin a k tomu jedno okénko), některé dílky se blíží pietě, další upozorňují na skutečnost, že ten, kdo seje vítr, potom sklízí bouři, jiné jsou hříčkou nekonformity, útočí se na předsudky a lidskou omezenost. Peršanka Samira Machmalbaf ukazuje dětskou nevinnost a lidskou chudobu i víru ve vzdělání jako nutnost pokroku lidství. Zaujme neúnavná učitelka v uprchlickém táboře (Marjam Karimi). Francouz Claude Lelouch využívá událost jen ke kulise u niterné nejistoty v mileneckém vztahu hluchoněmé fotografky (Emmanuelle Laborit) a turistického průvodce (Jérôme Horry). Egypťan Júsuf Šahín (ve filmu ho představuje Nour El-Šerif) přispěl niterným rozjímáním s upozorněním na začarovaný kruh ideologií a vražd. Danis Tanović z Bosny a Angličan Ken Loach připomínají tragédie, jež patří mezi ostudy západní civilizace. První prostřednictvím Selmy (Dzana Pinjo) srebrenický masakr, druhý zase skrze chilského exulanta (Vladimir Vega) tu nechvalně známou roli Spokojených států amerických u puče v jihoamerické zemi. Burkiňan Idrissa Ouedraogo přihodil hříčku o dětských nadějích chudé africké země. Zaujme Adama (Lionel Zizréel Guire), hledající způsob k zaplacení léčby své nemocné maminky, i jeho kamarádi (René Aimé Bassinga, Lionel Gaël Folikoue, Rodrigue André Idani a Alex Martial Traoré). Mexičan Alejandro González Iñárritu upomíná na vnímání události a ohromení z televizního sledování, a je v tom nesmlouvavý. Izraelec Amos Gitai trochu uštěpačně konstatuje tu běžnější izraelskou realitu a také novinářskou (Keren Mor) zuřivost, jež zdatně ke všeobecné hysterii přispívá. Indka Mira Nair přes bolesti pákistánské matky (Tanvi Azmi) pláče z honu na čarodějnice. Američan Sean Penn využívá stín události k meditaci o životě, smrti a osamělosti a ke konfrontaci veřejného a soukromého. Jde o koncert pro jednoho starce (Ernest Borgnine).  Almanach uzavírá Japonec Šóhei Imamura s černohumornou hříčkou o psychických dopadech všech "svatých" válek. Zaujme jak "had" Jukiči (Tomorowo Taguči), tak jeho mladá žena Sae (Kumiko Asó) a jeho rozezlená maminka (Micuko Baišó). 11'09''01 je filmovým almanachem, má ukazovat pestrost a různorodost k jednomu motivu, slova o nevyváženosti spíše vypovídají o subjektivních pocitech vkusu či samotné schopnosti k otevřenému přijímání. Výsledek je poměrně (a snad dokonce překvapivě) kritický a nepatetický.

Eidžanaika - A proč ne, toť barevná filmová freska z dob převratných společensko-politických změn Japonska, bouřlivých, násilných, vířivých, nejistých, zuřivých, ctižádostivých, a přesto zároveň naději vzbuzujících. Imamura se nezajímá o běh důležitých událostí, ani o jeho zákulisí, nýbrž o atmosféru, příchutě doby, o způsob "obyčejného" života, přesněji řečeno života nižších vrstev ve zběsilém víru, jenž ještě poměrně pevně tkvěl v dlouhodobých feudálních tradicích a uspořádáních a zároveň byl poháněn zuřivěji, spekulativněji i novátorsky. Imamura diriguje mumraje života se zaujetím, proto nevynechá ani nadšení ani jízlivost a paralely k moderní době a americkému snu. Do ambivalentní podstaty oněch dob patří i spontánně jásající hnutí eidžanaika, tedy jisté reflexe nově vytvářeného sebevědomí nižších vrstev, reflexe z touhy po sociálních změnách s dávkami manipulace a snah o nabobtnání chaosu. V té době vznikla rovněž tradice politických atentátů i podklad k postupnému vytvoření ekonomické aristokracie. V hlavním centru pozornosti je vesnický manželský pár Gendži (Šigeru Izumija), rolník s americkou osobní zkušeností, a Ine (Kaori Momoi), žena poznamenaná jak láskou ke svému muži, tak svým prodejem a následným způsobem živobytí. Ten vztah lze nejvěrněji charakterizovat jako romantický sarkasmus, jedinečně zapadající do toho zběsilého mumraje života. Z dalších rolí: tichý rybář z Rjukjú s osobním posláním Itoman (Masao Kusakari), impotentní vůdce zlodějů a prostitutek a progresivnější obchodník se zbraněmi Kinzo (Šigeru Cujuguči), preventivně odstraněný zloděj Magošiči (Šóhei Hino), Ineina souputnice i konkurentka Oko (Micuko Baišó), ke Gendžimu blízký zlodějíček Gon (Kibadži Tankobo), ronin se smutným osudem i sociálním soucitem Furukawa (Ken Ogata), zástupce sacumských a Itomanův cíl Idžuin (Minori Terada), či Kinzův patron Masuja (Norihei Miki). Eidžanaika je vířivou freskou o životě a nadějích lidí v divokých proudech bolestivé transformace, kdy loajalita přestala být normou a vidina sociálně-společenské změny se stala jedinou nadějí ve svárech ctižádosti, tradic a pokroku. Do dřevěných hradeb starého Japonska naráží kovové uragány počátku kulturních a sociálních střetů jako nevyhnutelný následek nuceného otevření se okolnímu světu, život se stává zuřivější a nejistější, a do toho je zasazena romance lidí vykořeněných ze svých životů a vržených napospas vášním zuřivější převratné doby. Působivé jak je u Imamury obvyklé.