tomtomtoma

Divoká holubice, to je povznášející poetika i surový naturalismus života zároveň. Solovjovův film vychází z podstaty povídky Borise Rjachovského (ve filmu se také objevil jako holubář Rakov) Chlapectví architekta Najdenova, děj je umístěn do Akťubinsku, dnešního Aktobe. Dětství ve svém přechodu do dospělosti se nevyhnutelně ocitá v destruktivním i formujícím sváru představ a očekávání s realitou. „Nevinnost“ dětství je navždy ukončena, aby k němu vedla již jen cesta nostalgických vzpomínek. Dobro se mísí se zlem, láska s nenávistí, staré s novým, poezie s přízemností, vzpomínky se skutečností, umění včerejška se sovětskou socialistickou realitou dneška a zítřka. Doba po krutostech válečného běsnění je dobou mocné touhy po životě, přesto je také zároveň nenávratně deformována podmínkami a zkušenostmi. Nejen válka, rovněž vyhnanství z rozkazu Strany zanechává nesmazatelné otisky na životech lidí. Přese všechny rozporuplné okamžiky si však život dokáže uchovat poetickou velikost, bez ní by byl život jen nesnesitelným bolem. Jurij Klimenko předkládá obrazová plátna s vášnivým dechem života, do nichž Solovjov píše strukturu a rytmy pulsu. Hlavní postavou poezie je Ivan Najdenov (Vjačeslav Iljuščenko), chlapec na prahu dospělosti. Odchyt bílé holubice je největším přáním místních holubářů i nejdobrodružnější výzvou žití. Za vším se však skrývá mnohem vyšší hodnota: význam svobody. Z výraznějších rolí: bývalý malíř a válkou poznamenaný Ivanův otec (Ljubomiras Laucevičius s hlasem Leonida Filatova), bývalá múza Ivanova otce a zapomenutá herečka v prachbídě života Xenia Nikolajevna Starceva (Ljudmila Saveljeva), svérázný policejní vyšetřovatel Žus (Ilja Ivanov), dychtivý holubář Kolja Cikán (Vladimir Stěklov) a Ivanův kamarád Murat (Sultan Bapov). Z dalších rolí zaujme bývalý Xeniin manžel a učitel hry na klavír Pepe (Andrej Bitov) či starý holubář Martynov (Boris Olechnovič). Divoká holubice: nakonec vždy záleží na tom, pokud si člověk dokáže uchovat přese všechny rány osudu slušnost a lidskost v dostatečné míře. Kosmonaut je zde jen požadavkem své doby a politické danosti. Pozoruhodný poetický prožitek!

Rys na stopě je druhým dílem z rysí tetralogie arménského Sověta Agasije Babajana, věnovaný památce otci myšlenky Vitaliji Valentinovičovi Biankimu, autorovi mnohých přírodopisných knížeček pro děti. Jistě, lze se rozněžňovat nad roztomilostí zvířátek v čele s rysem Kunakem a nad čarokrásnou přírodou, avšak dějově jde pouze o odvar dílu prvního. Odvar je podáván ve zkratkách a s gagy přírody. Jakákoli zamýšlená kritika se tím stává neúčinnou, snad dokonce zbabělou, avšak nelze se tomu příliš divit. V hereckých rolích se potkají staří známí: stařičký hajný a strážce přírodní rezervace Michalič (Dmitrij Orlovskij), místní spravedlivý zástupce zákona Fjodor Gavrilov (Filimon Sergejev) a nepoučitelný pytlák (Sergej Jurtajkin). Rys na stopě, jak se to jeví, je určen k nenáročnému odreagování, z něhož snad budou nadšeny děti, nebo milci sentimentality.

Doktor Játro je satirickým pohledem do japonské společnosti. Imamura k tomu využil knižní předlohu Ango Sakagučiho, již ke své potřebě příhodně přizpůsobil. Nejde o válečný film, nýbrž o příběh, kde dochází k mnoha střetům iluzí s desilusemi na pozadí válečné doby, která konflikty zvýrazňuje a znejišťuje. Hledání pravdy se musí nejprve vyrovnat se svým posláním a niternou rozpolceností. Žena má jistou ambivalentní podstatu, je femme fatale i femme enfant zároveň, nikoli však vlastní vinou, nýbrž požadavky a očekáváním společnosti, komunity i rodiny. A kdy jindy, než za válečného času, se má starý svět hroutit, aby uvolnil své místo něčemu novému, byť i třeba dekadentnímu? Imamura sestavil svoji satirickou antropologii Japonska z periférií, geografických i sociologických, tím se dostává bezprostředně k samotnému bytí, k tělesnosti a k utrápené duchovnosti. Hrdinou příběhu je Fûu Akagi (Akira Emoto), laskavý provinční lékař, obětavý v péči, vytrvalý v hledání příčin, nebojácný ve svém přesvědčení. K výrazným postavám patří mladá a k Akagimu z obav ženského předurčení přiřazená ošetřovatelka Sonoko (Kumiko Asó), zkušená provozovatelka místního nevěstince Tomiko (Keiko Macuzaka), pozemskou tělesností cele obklopený buddhistický kněz Umemoto (Džúró Kara) a otupění v morfiu hledající chirurg Toriumi (Masanori Sera). Z dalších rolí: sebejistý vojenský lékař Ikeda (Masató Ibu), z "lásky" defraudující úředníček Sankiči (Jukija Kitamura) nebo uprchlý holandský zajatec Pete (Jacques Gamblin). Doktor Játro: to je touha bytí ve slepém zajetí tradic a stereotypů, které se nezadržitelně bortí a zároveň jsou obřadně udržovány. Vyrovnat se s tím, to je, oč běží. Je to laskavě jízlivá satira.

Má je pomsta (Židům 10, 30/ Římanům 12, 19) je Imamurovou filmovou antropologickou studií o lidském nitru, zohyzděném přepjatým přijetím vnější okolnosti. Šóhei Imamura zadaptoval stejnojmennou (Má je pomsta) knižní předlohu z roku 1975 japonského spisovatele Rjūzō Sakiho, píšícího o zločincích. O práva filmová se v Japonsku rozhořel poměrně ostrý spor, z něhož nakonec vítězně vzešla Imamurova produkční společnost, jež přes svůj pozdější vstup do šarvátek a her nakonec jako první uzavřela s autorem písemnou dohodu. Imamura skládá kamínky antropologické studie, přizpůsobuje si ji svému záměru a s potutelným úsměvem jízlivosti kreslí pak temnější portrét japonské společnosti. Pokorné otcovo ponížení jako veškerý pramen absolutní revolty proti společnosti. Revolta postupem času však stupňuje opovržení společností i tu náruživě poživačnou touhu po všem tom materiálním, tělesném, vnímaném jako útěcha i vysvobození zároveň. Název knihy i filmu má své paradoxní zvýraznění a rovněž opodstatnění ke způsobům a všem následkům zběsilé revolty proti řádu, když se tak záhy zabily ideály. Duše ztracené jak v konfliktu tradičních kulturních hodnot a spotřebního demokratického ideálu, tak v jejich bolestech a stereotypech. Důvěřivě nebo zlověřivě se přijímají naděje, iluze vysvobození, impulsy. Cesta je to nekompromisní, stejně tak jako všechny následky. Hrdinou antropologického pitvání je Iwao Enokizu (věrohodný Ken Ogata, a jako malý chlapec Daisuke Sano), jeho troufale rebelantská cesta životem a jeho vzpoura proti všemu, když dospěl k přesvědčení, že podvod je často náročnější a složitější než vražda. Prostředí je stylově bezútěšné: se svým bývalým milencem ambivalentně stále spojená a po romantickém vysvobození lačná hostinská Haru Asano (Majumi Ogawa), Iwaova manželka se svým vlastním svébytnějším způsobem svého romantického naplnění Kazuko Enokizu (Micuko Baišó), Haruina matka se šrámem a se stínem vlastního provinění Hisano Asano (Nidžiko Kijokawa), pokorný křesťan a morálně pevný Iwaův otec Šizuo Enokizu (Rentaró Mikuni). Z dalších rolí: Iwaova churavějící matka Kajo Enokizu (Čóčó Mijako), zástupce tabákové firmy s osudovou slabostí k alkoholu Tanedžirô Šibata (Taidži Tonojama), nebohý řidič náklaďáku Daihači Baba (Gorô Tarumi), ze spárů Iwaa unikající milenka Čijoko Hata (Moeko Ezawa), Haruin samolibý milenec (Kazuo Kitamura), důvěřivá matka uvězněného syna (Kin Sugai) či z osamělosti "vysvobozený" právník Kawašima (Joši Kató). Má je pomsta je krvežíznivým tancem absolutní lidské revolty s ponurou špínou lidských duší. Lidský egoismus dosahuje své radikální podoby.

Operace Ogro je ozbrojeným bojem za svobodu v politickém kontextu. Gillo Pontecorvo zadaptoval knihu Operace Ogro: Jak a proč jsme popravili Carrera Blanca od španělské levicové aktivistky a spisovatelky Evy Forest. Ta napsala knihu roku 1974 na žádost ETY, kterou v sedmdesátých letech podporovala, sama byla Francovou klerofašistickou diktaturou vězněna a mučena a s umírněným zakončením Pontecorvova filmu nebyla spokojena. Umírněnější zakončení, tedy ta teze, že násilí může být ospravedlněno pouze odporem násilí diktatury, si však vyžádala dobová situace s Rudou brigádou v Itálii. Film je poměrně intimní, neboť právě ve vnitru se odehrává nejtužší konflikt v obhájení přesvědčení o nutnosti násilného odporu, tomu též odpovídá intimnější hudební podkreslení Ennia Morriconeho. Suverénní státní útvary, nehledě na jejich politická zřízení, si už dlouhodobě nárokují právo nazývat odpory a rebelie, zvláště ty s použitím násilných metod, za terorismus (s tímto měřítkem je více než přijatelné za teroristy označit rovněž husity), přestože si své často zaryté nepřátele víceméně vyrábějí státy a ideologie osobně. Nicméně, ten, kdo používá násilné metody k upevnění státního zřízení, musí být také připraven na násilí opětované, které mu ublíží či ukončí jím upevňované zřízení. Boj za svobodu je z mnoha úhlů pohledu nepochybně bojem nejsvětějším, na nějž má člověk bytostný nárok. Hlavním hrdinou v současném pojetí extrémnější formy boje za sebeurčení je Txabi (Eusebio Poncela), ve svém přesvědčení a nenávisti neústupný baskický mladík. K výrazným postavám příběhu patří Txabiho kamarád z dětství a spolehlivý velitel troufalé baskické akce s pozdější smířlivostí po určitých politických změnách Izarra (Gian Maria Volonté) a mladá Txabiho manželka, nešťastná z choťovy neústupnosti, Amaiur (Ángela Molina). Z dalších rolí zaujmou další dva členové baskické troufalé akce v Madridu, svědomitý Iker (José Sacristán) a trochu prchlivější Luque (Saverio Marconi), Txabiho učitel, kněz a jeden z čelních představitelů ETY José María Uriarte neboli Yoseba (Féodor Atkine), stávky bez zbytečného strachu pořádající zedník (Georges Staquet) nebo cíl troufalé baskické akce, přední tvář klerofašistického režimu a, jak říkali sami Španělé, první španělský astronaut Luis Carrero Blanco (Agapito Romo), Operace Ogro: to je co nejvíce intimně vyprávěný příběh o možná kontroverzním a zčásti rozpolceném, přesto však také a především bytostně přesvědčeném boji za svobodu a za sebeurčení. Ta jistá niterná nejistota boje filmu sluší.

Queimada neboli Ostrov v ohni je politickým manifestem Gilla Pontecorva, který nepřestal být židovským levicovým partyzánem ani po více jak dvaceti letech od války. Kolonialismus, imperialismus a otroctví jako dnes (avšak až ve 21. století) již tíživé dědictví evropské mocenské slávy, a také americká expanze "nového" imperialismu 20. století, to jsou cíle filmového partyzánského útoku. William Walker, to jméno je odkazem na svérázného amerického lékaře, právníka a zejména flibustýra, jenž v polovině 19. století nechvalně zasáhl do středoamerických dějin a na nějaký čas se stal dokonce rovněž nikaragujským prezidentem. Jméno José Dolores zase odkazuje na nikaragujského národního hrdinu, jenž Walkerovu armádu porazil. Pontecorvo využívá minulost k zobrazení současnosti, oportunisticko-utilitárních kalkulů ekonomicko-politických praktik. Oproti tomu staví poměrně "obyčejnou" touhu po svobodě, či přesněji sen o skutečné svobodě. Manipulace, nadřazenost, "zavádění" civilizace, ekonomické zájmy, přání moci, loutková vláda, různé formy zneužívání a kořistění, ale i revoluce a jistá bezradnost spravedlivého, avšak naivního revolučního nadšení, to jsou všeříkající teze Pontecorvova politického manifestu. Působivými prostředky Pontecorvova partyzánské filmového boje jsou Sir William Walker (Marlon Brando), ve své práci dokonale svědomitý a důsledný agent britských ekonomicko-politických zájmů ve jménu civilizačního pokroku, a José Dolores (Evaristo Márquez), díky souhře mocenských intrik sveřepý vůdce partyzánské vzpoury, odmítající "laskavé" dary bělošské, západní, "liberálnědemokratické" civilizace. Z dalších rolí zaujme nový prezident "osvobozené" země Teddy Sanchez (Renato Salvatori), zástupce britské cukrovarnické společnosti v zemi Henry Thompson (Giampiero Albertini), či vyšším zájmům poslušný generál Alonso Prada (Thomas Lyons). Queimada aneb Ostrov v ohni: Pontecorvo je nekompromisní ve svém partyzánském přesvědčení a ve znechucení z ekonomicko-politických struktur moci. Ostatně, ona nadřazenost "bělošské" civilizace byla do dnešních dnů pouze nahrazena nadřazeností "západní" civilizace, přičemž struktury ve svém fungování doznaly pouze modifikačních proměn, nikdy však nedošlo k jejich faktickému odstranění. Svoboda, to je snad nedosažitelný lidský ideál. Působivě provokující politický manifest partyzánského přesvědčení!

Muž navíc je bytostným partyzánským filmem řeckého partyzána podle stejnojmenné knižní předlohy z roku 1958 francouzského spisovatele Jeana-Pierra Chabrola. Chabrol čerpal ze svých vlastních zkušeností makisty, Gavras vycházel z podobného rodinného prostředí v Řecku a vytvořil životnou legendu o jisté ambivalenci partyzánského poslání a způsobu života. Do náruživého spádu obrazů kameramana Jeana Tourniera zatnul Gavras myšlenku, že ideologie bez idejí umně využívají možných politických nesympatií, a konfrontaci mezi proti agresi spolupracujícím spolubytím a pouhou touhou po bytí bez násilných projevů odporu. Údělem partyzánského života je především opatrnost, nehledě přitom na možnosti pochybení, neboť ty jsou ve svém úhrnu vlastně nepodstatné. Přesto ani ve spolubytí neschází touha po životě, po potěšení a radostech, proto se často také mění akce v nájezdy rozjíveného mládí do lůna života. Prožitek nabývá na intenzitě, neboť ta konečná možnost lidského života je při partyzánském způsobu života vždy všudypřítomná. Muž navíc neheroizuje, nepatetizuje, vášnivě se rozhlíží kolem sebe a nastoluje prostořece ambivalentní otázky, na něž nelze jednoznačně odpovědět ani s odvoláním se na vyšší zájem. Mezi hlavní postavy živoucího partyzánského údělu patří schopný a lidsky shovívavý velitel partyzánské skupiny Cazal (příjemný Bruno Cremer) a svébytný a nenadálým životním situacím poměrně dobře přizpůsobivý onen muž navíc (dobrý Michel Piccoli). Z výraznějších rolí: ctižádostivě akurátní makista Jean (Jean-Claude Brialy), v nepříliš vhodnou chvíli horami procházející stařík Passevin (Charles Vanel), útlocitnější, avšak schopný makista Thomas (Gérard Blain) a mladý a dychtivý makista Kerk (Jacques Perrin). Z dalších rolí: po ženách náruživý makista Groubec (Claude Brasseur), makisty ukrývající Moujon (François Périer), zraněný Solin (Michel Creton) či makista Florent (mauritánský filmový režisér Med Hondo). Muž navíc je partyzánskou legendou s živostí forem i nitra, s nutnou ambivalentní rozervaností údělu, s touhou po revoltě, přáním po odporu a chtěním po prožitku života.

Zločin v expresu je zlomyslně drzou kriminálkou dirigovanou pohotově lstivým řeckým partyzánem podle stejnojmenného kriminálního románu Jeana-Baptisteho Rossiho z roku 1962. Kriminální zápletka je sice možná přitažená za vlasy, avšak film má okamžitý spád a pružnost, elastické pnutí vzruchů, toužení emocí, vyšetřující zatvrzelost a čiperně rozvernější nadhled. Vše je dochuceno troškou niterností, dále vnitřními pochybnostmi, škádlivostí a laškovnými obrazy kameramana Jeana Tourniera. Každý tam má svá přání, pro něž dýše, plive, funí, utíká či vzdychá. Největší porce snahy po vyjasnění situace a nabobtnávajícího zločinu spočívá na bedrech policejního inspektora Grazzianiho (příjemný Yves Montand). V popředí příběhu stojí vyjukaně nezkušený a často nešikovný mladík Daniel (Jacques Perrin) a bezprostřednější nezkušená slečna Benjamine Bombat (Catherine Allégret). Výraznou stopu v aktech pohybu zanechávají svědomitě mladý policejní inspektor Jean-Lou Gabert (Claude Mann), podmaňující mladý veterinář Éric Grandin (kouzelný Jean-Louis Trintignant), romanticky doufající herečka Éliane Darrès (Simone Signoret), zmateně až zoufale osamělý René Cabourg (pozoruhodný Michel Piccoli), policejní vyšetřovatele neúnavně provokující Bob Vaski (břitký Charles Denner) a energický policejní komisař Tarquin (Pierre Mondy). Obětním beránkem všech těch náruživých hrátek je Georgette Thomas (Pascale Roberts), žena s šarmem a zdáním tajemství. Zločin v expresu je neotřelým filmovým pobavením, ohebným, plastickým, drze provokujícím, sarkasticky hravým, nezadržitelně valícím se vpřed.

Vlastníci jsou jízlivější satirou společenskou. Ve středu zájmu jsou v ní mezilidské vztahy, především ty sousedské a partnerské. Tyto vztahy se obnažují až v neúprosném karikaturním nadhledu. Záště, osobní frustrace, nespokojenosti, nevraživosti, pocity nenaplněnosti a osamělosti, jež se v některých případech proměňují až v rituálně obřadní obsese. Nezapomíná se na předsudky, stereotypy a vulgarity ve vidění světa a bližních. Odlišná přijímání a očekávání života se potom vzájemně častují invektivy, drobnými i hrubšími. Pozadu však nezůstává ani samotné prostředí mezilidských vztahů, negativní aspekty politicko-společenské transformace po rozpadu ideologie jediné vládnoucí strany, kdy lidské vnímání bylo deformováno jednak již přizpůsobením se socialistické realitě světlých zítřků a jednak novými, do doby transformace netušenými a snad proto také v lačné dychtivosti divočeji pochopenými možnostmi kapitalistické společnosti a tržní ekonomiky. Nakonec, ani toto prostředí nezůstalo ušetřeno vývoje. A pokud dokáže vzbudit zdání seriózního jednání pozornost a vidinu možného získání výhody, slaví potom ono zdání svá vítězství při dobývání osobní prosperity. Majetek, vedle moci, se stává hodnotou, podle níž se odvozuje míra úspěšnosti jednotlivce i jeho společenská váženost. Vlastníci jsou sarkastickým cynismem, neboť se vlastně stávají reflexí politicko-sociálního fungování české společnosti. Dalo by se říci, že jde o poměr makrokosmos – mikrokosmos. V obojím je sice možná snaha o nalezení vhodného společného řešení, ale přesto každý urputně brání především svůj malý soukromý prostor v domnění, že jen tím nejlépe ochrání svou nebezpečně ohroženou vlastní osobní identitu, svůj vlastní názor na život a zejména své soukromé vlastnictví a osobní prosperitu, nepřehlédnutelné odznaky doby, v níž se vyzdvihují tržní hlediska pro zdravý vývoj společnosti, zdání možného dosažení štěstí ve spotřebě a relativismus individualismu, byť je onen individualismus vlastně většinou zaměňován pouze za rozmanité druhy pobavení. A „malý“ svět společenství vlastníků jednotek lze aplikovat na „velký“ svět, kde se vytváří vlastní prostředí vztahů a běhu společnosti a zároveň slouží i jako vzor pro jednání a hodnoty světa „malého“. Ostatně, již profesor František Alois Soukup za první republiky psal, že již odedávna byly našimi základními národními (tedy českými) chybami nesvornost a marnotratnost, přičemž obojí nám zůstalo, že nesvornost potom vidíme v politické roztříštěnosti, kterou trpí stát a veřejný život. Sluší se připomenout, že scénář vznikal víceméně improvizovaně při uvádění divadelní inscenace Společenstvo vlastníků v roce 2017 v život, tím je ostatně divadelní soubor Vosto5 proslulý. A byť se text i nadále vyvíjel a vykazuje změny, přesto vyznění zůstává shodné. Dovolím si vyjevit své kacířské smýšlení: dlouhodobě nejsem spokojen s hereckými projevy Dagmar Havlové a Terezy Ramby, zdají se mně příliš strojené, jejich intonace řeči mě nepříjemně bodají do sluchovodů, jejich pohyby působí na mé oči nepřirozeně, má dychtivá duše potom z toho smutně pláče. Paralely s Lumetovými Dvanácti rozhněvanými muži (viz slunicko2) se příhodně nabízejí. Vlastníci jsou sice povedenou filmovou satirou, avšak úchvatnosti divadelního představení Společenstvo vlastníků nedosahují.

Past je existenciální poezií a nekompromisním sarkasmem zároveň. První spolupráce filmového režiséra Hiroši Tešigahary se spisovatelem Kóbó Abem vznikla jako adaptace televizního dramatu "Očistec" z roku 1960, jejž napsal Abe. Past má politicko-sociální rozměr, do existenciálního frázování byly začleněny obrázky důlních neštěstí a hladomoru, hlavních motivací běhu událostí. Past nekompromisně míří na všechny zúčastněné. Na důlní společnosti, na odborové svazy, na policejní složky, na novináře, na touhy a očekávání těch nejobyčejnějších. Ďábel chodí v bílém a s rafinovanou důkladností lynčuje důvěru v naději. Sice dochází k uvědomění si pasti, avšak rovněž toto uvědomění je součástí pasti a stává se dynamickým impulsem k dokonalému dokonání ďáblova díla. Sen o odborech se ve svém konečném důsledku stává cynickým výsměchem, závazek ochrany se zvrhne ve znásilnění a zbabělost, předlouho a ke konci snad až zoufale očekávaný pošťák přichází po konci apokalypsy lidských nadějí jako vykřičník nekompromisního sarkasmu. Radikální neústupnost je fázována hudbou niterné disharmonie dvojice Toši Ičijanagi a Judži Takahaši a je orámovaná poetickými obrazy Hiroši Segawy. Poezie a sarkastická hříčka spolu vášnivě tančí v těsném sevření. Smutným hrdinou příběhu je prostý horník (Hisaši Igawa, též v roli Ocuky, předsedy druhého odboru), snící o trochu lepším životě a odborářské ochraně. Avšak ďábelská myšlenka s ním má jiné plány. Smutnou hrdinkou příběhu je provozovatelka cukrárny (Sumie Sasaki) v opuštěném hornickém městečku, netrpělivě očekávající na zprávu od svého snoubence. Důležitou postavou je X (Kunie Tanaka), bdělý pozorovatel a schopný hybatel událostí. Z dalších výraznějších rolí: k druhému odboru nedůvěřivý prezident prvního odboru Tojama (Sen Jano), jediného svědka zločinu svérázně chránící policejní důstojník (Hideo Kanze), kolem zločinu čenichající novinář (Kei Sató), horníkův druh na počátku cesty za lepším (Kaniči Ômija), či malý horníkův synek (Kazuo Mijahara). Past je nezdvořilou hříčkou s pohybem a s viděným a nekompromisním sarkasmem existenciální poezie a politicko-sociálního výkřiku. Pozoruhodně zábavný prožitek!