da-a

Rapem se vyzpíval ze hříchů svých i společenských. Je na vině krize osobnosti, působení středního věku, duševního stavu nebo zákeřné kocoviny? Warren Beatty způsobuje bolehlav svrchovaným i porobeným... a kdyby jenom jim. Námět. Byl to překrásný námět. Ta myšlenka, že by si žraločí senátor, využívající různých skulin vládního systému k prosazení své vlastí hamižné (z)vůle, najednou protrpěl syndrom vyhoření a následně začal mluvit pravdu, byla k nezaplacení. A pro Beattyho k neurežírování. Jaká škoda, že po slibném úvodu (který sice nic nepředvádí, ale ledacos nadějně naznačuje) se všechno zmarní ve snaze freneticky tepat do protirytmů červavého establishmentu prostřednictvím nekorektních výlevů a skandálních proslovů. VELMI odrazujícím způsobem, sluší se dodat. Čí byl nápad poslat Bulwortha do barů, aby zde podchytil dialekt a rytmus hip-hoperských songů, v jejichž stylu začně později rapovat své zásadní myšlenky světu. Bohužel jsou takto podávané kritiky nejen zcela neúčinné, ale na mnoha místech i nesrozumitelné a tak rychlopalné, že jakákoliv jejich pravdivost a síla zcela zaniká. Hloupost se postupně stupňuje, když je senátor navléknut do ohozu padnoucím teenagerskému potěru a jako takový už působí dojmem kompletního exota s pouhou těžkou krizí středního věku, což už zcela ničí jakékoliv ambice na sžíravou kritiku poměrů ve společnosti. A mimo té Skandál Bulworth už nemá co nabídnout, je nenápaditý, ukuňkaný, zdlouhavý a ke konci vysloveně otravný. Je to škoda, v podtextu mi pořád zní chytrost dílčích myšlenek, ubitých hloupou dramaturgií a směřováním. K celkově nesmyslné cestě tohoto senátora budiž poznámka, že ve skutečnosti by jej při první příležitosti příslušní činitelé urychleně chytli za flígr a jeho tah skončil dřívě, než by vůbec začal. To by bylo asi vůbec nejlepší.

Takhle má vypadat akční geroj na prahu vstupu do druhé ligy, pane Seagal. Smysluplné, přehledné, svižné, nenáročné, leč v rámci možností neblbé, s hl. představitelem nekálejícím na svůj stále nabušený status quo, nesoucím na bedrech šťavnaté přestřelky a hbité souboje. Wesley by jich neměl točit tucty, ale jeden takový za čas neškodí.

Církevní hodnostáři se bouří, prodej Brownovy knihy strmě stoupá, Hollywood vyčmuchá svou šanci - a divák se nudí. Kdo rozkryje záhadu nafouklé bubliny? Cca první třetina filmu je příšerná. Setmělá Paříž dodává již tak unavené výrobě šedivý nádech a Ron Howard poprvé odkrývá hlubší tvůrčí bezradnost ve vztahu k příliš statické předloze. Ale po první honičce se to trochu zvedá a od uvedení postavy Iana McKellena (ve zdaleka nejlepší formě z celého ansámblu) jsem si zvykl na pravidla hry a od té chvíle je z bývalého hitu Šifry standardní dobrodružština, snad jen mírně špikovaná svým skandalizovaným postojem k historii církve. Těžko soudit, zda a nakolik scénárista Akiva Goldsman odvedl při adaptaci románu dobrou práci či nikoliv (knihu jsem nečetl a ani si nepřečtu), ale jeho konečný produkt je zatížen až otravnou doslovností, popisností a únavným teoretizováním, jen občas rozčísnutý zajímavými Brownovými asociacemi a nápady na církevní konspirace a da Vinchiho zásadní malbu. Howard se sice snaží, aby tuto po hříchu statickou story osvěžil v potřebných pasážích tempovní honičkou, ale tyto v kontextu působí nejen trochu zbytečně, ale i jaksi nevzrušivě a automatizovaně. Zbytek svého umu pak věnoval do převážně nezajímavé kompozice "kecacích" scén, z nichž občas odprýskne kus atmosféry či náznak vzrušení z objevovaného. Neustále jsem měl však pocit, že tvůrci tenhle souboj prohráli, ještě než vlastně začali - Šifra mista Leonarda se z tohoto místa jeví jako příliš přímočará a kladoucí důraz na efekty, které do filmové podoby užitně a dostatečně přenést nejdou. I nadmíru bohaté obsazení funguje jen na bázi figurek na šachovnici s minimem prostoru dodat do svých "pěšců" potřebnou životní jiskru. Nakonec se stalo, že tenhle film je jako ty hádanky, které neustále řeší - na povrchu lákavé, ale trochu odrazující a jakmile je jednou "cracknete", už poněkud vyprázdnělé.

V té mlze něco je - a nechtějte, aby vám to přišlo zaklepat na dveře. V jednom z nejlepších hororů Johna Carpentera jsou na pořadu dne smrt, prokletí i chladná pomsta. Hlavním originálním prvkem Mlhy je - příhodně - mlha. Carpenter tentokrát netočil další Halloween (ačkoli přítomnost J. L. Curtisové měla při promu funkci prezentovat ji jako "volné pokračování") a svůj nový (v komiksech z padesátých let inspirovaný) horor svázal s ve své podsatě jednoduchou, až fantazijně přímou premisou zla šířícího svou osudnou vůli napříč vodami a domovinami provinilého města, přičemž na ztvárnění chodu života v něm (přiblíženého upokojivě konejšivým hlasem Adrienne Barbeau) věnoval dostatek prostoru, aniž by se každou další scénou nepřestal přibližovat k velkému střetu s nadpřirozenem. Největším trumfem se mu však (dle plánu) nestaly postavy, ale samotná zářící matérie, kterou personifikuje jako zlo samo s vlastní vůlí, usazenou jako originální a hybnou sílu celého snímku. Co ovšem Mlze vyneslo absolutní hodnocení, je hlavně jedinečná Carpentrova režie, jež svou bohatostí, nápaditostí, smyslem pro nevšední tempo a z něj odvouzenou unikátní atmosféru tvoří takřka dokonalý recept na perfektní hororový zážitek. Mlha je film, který evokovuje strach totálním napětím a eskalací. Pravděpodobně se nebudete klasicky bát, ale setkání s přízraky z mlhy je natolik uhrančivé, že se zrakem ani neodtrhnete. A to je umění, které svede jen pár mistrů oboru. John Carpenter k nim právem patří.

Tak prázdné, až navýsost osobní. Tak duté, až po okraj naplněné hlubokou lidskostí. TAK trapné, až geniální. Tak odpadní, až čtyří hvězdičky. Steve Carrel je bůh.

Beethovenova skladba pro Elišku začíná zlehka, ale její tóny postupně těžknou. Experimentální režisér Gus Van Sant tvrdí muziku na motivy krvavé reality amerických středních škol. Nejprve jsem si myslel, že Slon bude velmi přímý film, jemuž budou dominovat jatka spáchaná na nevinných středoškolácích, a skrz ně se promítne kritika na nebezpečně snadnou dostupnost střelných zbraní pro americkou veřejnost. Jenže Van Sant se rozhodl být ve svých cílech důslednější a nečekaně osobním stylem mě už od úvodních titulků rafinovaně dosadil do kůže jedné z obětí (a že bylo z čeho vybírat: je libo vášnivý fotograf, syn alkoholika, zamilovaná dvojice, nafintěné anorektičky, tiše nehezká introvertka) a vyslal mne rovnou do epicentra filmu, školy, na kterou je nahlíženo z různých úhlů v několika protnutých časových horizontech, tedy menší mozaice, do které přesně zapadá každý díl skládačky - včetně samotných vrahů, pro které Sant nenachází potřebu vysvětlovat jejich motivy, stačí jejich ledově přesvědčené odhodlání. Právě upevňování pocitu "může to potkat i vás" liší Slona od emočně možná jadrnějších, ale třeba taky tezovitějších alternativ. Cílová skupina diváků ovšem může být filmem ohromena stejně jako znuděna, záleží i na očekáváních a preferencích. Závěrečná střelba je pak snímána s odstupem a naplno tak propuká tvůrčí náhled o životě, co se vleče poklidem, a smrti, naopak rychlé a pronikavé jako rána z brokovnice. Jenom proč se film jmenuje Slon, mi zůstane záhadou. Vždyť tam zatra žádný nebyl...

Vzali mu dítě a to neměli dělat. Arnold Schwarzenegger si to vzal osobně a krvavá spoušť za ním zanechaná potvrzuje, že tenhle kulturista bez dcerky neodejde. Bylo to ještě v době Conanů, kdy se Arnold stále ještě herecky otrkával a nasazoval tu tvrďáckou, tu zasmušilou, tu předstíraným smíchem rozjasněnou tvář svalnatého neherce, kterému na plátně stačilo napnout ten správný biceps, vzít tu správnou bazuku a nechat režiséra, ať tenhle brutální masakr smysluplně zužitkuje na fimový pás. "Komando" je zářnou ukázkou tohoto postupu, který by dnes diváky asi na vařenou nudli neutáhl, ale co nyní mnohými zavrhováno, roku 1985 aplaudováno a je mi jasné proč. Arnie nepotřebuje složité zápletky, geniální plány ani oskarové výkony. Stačí mu zbrojní arzenál menší pěchoty, katalogově napumpované svalstvo, velké množství záporáckého potěru, na něž stačí odjistit pár granátů a už lítají vzduchem, jednoho überzákeřňáka pro déletrvající masitou výměnu názorů a svěřepý výraz budoucího Terminátora a je (doslova) vymalováno. Komando je nostalgií pro všechny, kteří (včetně mě) kdysi Arnolda dosazovali na samotný akční Olymp, a když už jsme se o jeho božskosti chtěli znovu přesvědčit, tenhle film byl jedinečná volba. Navíc se v porovnání s pozdním Likvidátorem potvrdilo, že takováto nadsázka funguje lépe, vychází-li přímo ze Schwarzeneggrovy postavy než z jí obklopujícího děje, který by se s její náturou snažil nesmyslně držet krok a do slavné neprůstřelné pozice ji dosazoval. Plukovník Matrix naštěstí věděl, že přímé cesty bývají ty nejlepší.

Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%

Králičí nora tentokrát vede opravdu hluboko. David Lynch zve do světa nekonečné niternosti, ve které zdravý rozum vypovídá službu první. Jsou filmy, které se vám otevírají jako lilie, a když vás dostatečně nalákají, sklapnou své přitažlivé okvětní listy a uvězní vás ve svém vlastním světě, ve kterém se vypráví o touze, lásce, vraždě, násilí na ženách, přitažlivosti, mystice. Jenže problém je, že načrtlý svět Inland Empire v plynulé podobě nedává (záměrně) velký smysl a nic nenaznačuje, že by ho na konci mohl nějakým zásadním odhalením získat. Je třeba si však uvědomit, že Lynchův snímek tento smysl ani nehledá, není prostředkem ani cílem k ospravedlnění vlastní existence a spíše se noří do sebe sama, než že by ze sebe vycházel. Mě osobně se na filmu líbilo technické zpracování, jakoby ošoupaný obraz a špatné nasvícení i podivně reálná, leč přitom nadpřirozenost vyhledávající práce kamery. Nevadilo mi nepochopení úmyslu prolínání s králičím sitcomem, polským originálním filmem a zjevujivšími se hříšně smyslnými, nevinně trpícími prostitutkami. Snad bych překousl i to cestování v čase a zřejmě zpřeházené scény, jejichž výskyt je naznačen už na začátku. Navíc první třetina filmu je vynikající, ještě jakž takž ukotvená v prostoru a jakékoliv zvláštnosti vyvolávají příjemné mrazení. Jenže poté se vše zkomplikuje, postava (vynikající) Laury Dern se začíná převtělovat do různých osob a situací, na povrch vyplouvají stále nahodilejší tvary a vyjádření, pro které mi Lynch zdánlivě dává obrovský prostor k vlastní interpretaci, který se však s přibývajícími minutami ukazuje jako trpce minimální, neboť se události a halucinogenní obrazy valí takovou měrou a silou, že jsou stěží vnímatelné, natož jakýmkoliv postupem uchopitelné. Je to zřejmě tím, že se režisér neobtěžuje dodat do vyprávění ozřejmovací klíč, či větší náznak návodu k pochopení když ne příběhu, tak alespoň důvodu k výsledné podobě a řazení různých výjevů. Navzdory tomu jsou jednotlivé záběry velice zajímavé, patrně mnohoznačně napsané a natolik umně poskládané, že se délka filmu vejde do tří hodin, aniž by vyvolávala pocit, že je tolik minut nepatřičných. Lynchovi asi jde hlavně o samotný pocit zmatenosti, který se dostavuje s železnou pravidelností a je tím nejhlavnějším, co Inland Empire naplňuje. A protože nepřestávám být zmatený, nejsem s to jej opustit a stále se - podobně jako Nikki - vlastně Sue - procházím, vracím a zoufám v jeho špinavých chodbách, a věřím, že při dalším shlédnutí proniknu víc do světa za cigaretou propáleným hedvábím a vyjdu z něj s myslí očistně zešílenou nebo osvícenou. Po druhém shlédnutí své dojmy doplním a názory případně přehodnotím. Nakonec se zdá, že staré cikánské pověsti opravdu nelhaly. (napsáno dne 6. 8. 2009)

Milovat jej bylo stejně zábavné jako ho nenávidět - a bavit publikum se stalo jeho metou nejvyšší. Miloš Forman o neuvěřitelném životě geniálního mystifikátora, pro nějž i smrt byla jen další z iluzí. O některých lidech se říká, že se vtipu smějí třikrát: když se jim poví, když se jim vysvětlí, a když ho pak pochopí. Podobně to bylo se mnou při sledování Muže na Měsíci. Nejprve jsem si říkal, že pevná Formanova ruka nečekaně uklouzla na přespříliš fabulovaném příběhu se spoustou nevěrohodností a smyšlenek. Pak, jak příběh pokračoval, jsem začal obdivovat zvolenou vypravěčskou formu a ocenil promyšlenou propojenost příliš "odvážné" story. A pak jsem se dočetl, že to všechno je pravda! Snad jsem to měl tušit, vždyť dokonce i Jim Carrey byl nad očekávání "jiný" než obvykle a z jeho výkonu a komických reliéfů byla nečekaně cítit jakási víra v činěné, Kaufmanova nezvyklá vážnost v legraci tvořené ze samé hlouby nitra a aura neobvyklého, tajnosnubného člověka, pro kterého jedna a jedna nebyly vždycky pouze "dvě". Když si tvůrci dělali průzkum o Andym, jakým stylem jej vlastně uchopit, došli prý k pochopení nemožnosti své snahy, neboť pravý člověk pod iniciály A. K. vlastně ani neexistoval. Ale díky unikátnímu a upřímnému přístupu k látce jsem nakonec z konečného filmu s každou přibývající minutou začal svébytnému baviči čím dál více rozumět a obdivovat jej (aniž by mě jeho konání nepřestalo konstantně udivovat). Formanovi se navíc povedl majstrštyk v podobě mnohoznačného vyústění (napadají mne hned tři vrstvy výkladu, jedna lákavější a fantastičtější než druhá). Je mi jasné, že jsem posloužil jako vzorek cílové skupiny těch, co o Andym Kaufmanovi (natož o jeho zběsilém alter-egu) nikdy neslyšeli a všechny použité chytáky na mě tedy stoprocentně fungovaly. Stejně si ale nevybavuji žádný jiný životopisný snímek, jehož opracovaný materiál by během svého promítání tolik působil jako laskavě zapůjčený z jiného světa. Ovšemže je to skvělá zpráva - vždyť výjímeční lidé si zaslouží výjimečné filmy. Do you believe in man on the moon?