da-a

Pinpongový míček se po ostrém úderu buď odrazí a vrátí energicky zpět, nebo zapadne ve vysokých travách a ztracen se více nevrátí. Teenager Paul byl ostře udeřen. Kampak asi doletí? Pinpong je osobní drama trápeného dorostence, který se jej snaží vstřebat v zaběhnutém koloritu fungující rodiny příbuzných. Nejprve se jedná jen o změnu prostředí a uvyknutí si na odlišný styl života, ale posléze se do hry vmíchají city k strýcově ženě, což zamíchá kartami a vychýlí postavy ze své obvyklé soukromé "oběžné dráhy". Režisér se nikterak nesnaží tlačit na pilu, jeho doménou jsou dlouhé, bezestřižné záběry, které se snaží podchytit letní únavu parných dní a chladivých procházek blízkým lesem, do záběrů často vlítnuvší hmyz nás přesvědčuje o pozemskosti a uzemněnosti vyprávění. Herecké výkony jsou natolik podřízené tomuto přání, že snažná civilnost jejich projevu se až přelévá do mírné stylizovanosti, jakési "hry na život", kde se může stát cokoliv. Navzdory tomu se na konci vyprávění nedaří navázat pocit, že jsme sledovali něco víc, něž jen prchavou etudu v životě poznamenaného chlapce, který si stejně sbalí věci a půjde dál. Žádanou intimitu díla se tak daří navázat spíše v jednotlivých scénách než v samotném celku, z nějž pučí jen onen mírně erotický a zásadní akt vroucnosti, který se prostě stane, než aby byl (před i po) nějak výrazněji komentován (tedy alespoň navenek). Pinpong se snaží postihnout vypořádání se s životními mezičasy, aby se posléze vlny uklidnily a lidé, ať již zatvrzelí či pozměnění, žili zase dál. A proto je jen dobře, že tento příběh končí v místě, kde již není o čem vyprávět... a vydá zvuk jako ten bzučící neřád, který si poletuje, občas se zastaví, ale létat nepřestává.

Přistáli na planetě dvou sluncí, ale to pravé peklo zde propuká až po jejich zatmnění. Rozdotivné bestie ale mají problém a ztroskotancům svítá naděje - efektní vrah Vin Diesel si nabrousil nůž a jde po tepnách všeho, co mu přijde do cesty, neboť co Riddicka chce zabít, to ho posílí. David N. Twohy má na kontě jeden nezanedbatelný úspěch - dal fanouškům padoucha, co se vlivem okolností mění v hrdinu a tahouna, kterému tímto můžou fandit, aniž by přišel o svou magicky záporáckou auru, která je děsně cool a na kterou je vhod přílípnout příslušný trademark. Riddick je v Dieslově podání charakter hodný kultovního následování a je tím, co dělá Černočernou tmu víc, než jen mírně nadstandardním, mírně futuristickým a mírně brutálním horůrkem. Nutno režisérovi připustit, že s materiálem (na němž se podílel i autorsky) pracuje nanejvýš zdařile - v rámci limutů (které se přeci jen projevují slabšími místy v závěru s některými nelogickými situacemi, např. příšer jsou celá hejna, ale aktéři mají dovolený ten luxus být v kritických situacích atakováni vždy jen jedním z celého monstrstáda). Ačkoliv létajícím, tmu tmoucí milujícím tvorům do fazóny Vetřelců ještě něco chybí, jsou originálním a pro Riddicka důstojným protivníkem, což je vzhledem k jeho naturelu obdivuhodný výkon speciálních "efektérů". Ke konci snímek trochu měkne, ale chytře si otevřel cestu na možný sequel, což se po jeho uskutečnění ukázalo jako velmi dobrý nápad. Černočernou tmou se odhalilo, že ve vesmíru tvůrčích nápadů je naštěstí ještě dostatek planetek, které lze objevovat, dobývat a s děsivým výkřikem na nich umírat. Riddickovo hřiště je kurevsky veliké - pojďte si s ním hrát.

Evoluce je potvora. Doslova. Peter Hyams oprášil hrůzy Vetřelcovy a uvedl v život další výplod fantazie Stana Winsona. Je libo návštěva muzea? Relic je ucházející, na některých místech dokonce skvělý horor, mezi jehož hlavní devizy patří rychlý a tajemný úvod, minimum vedlejších linií pro lepší tok příběhu, hutná atmosféra ztemnělé budovy a netvor, který obětem obnažuje mozkové závity. Jmenuje se Kothoga a je tím nejlepším, co film nabízí a co stojí za zapamatování. Jeho tvůrce, který má na svědomí i terminátory, predátory, satany a dinosaury, opět nemeškal a na desingu ústředního padoucha si dal záležet. Však si jej film také střeží jako oko v hlavě, a svou plnou pozornost si vyžádá až dobře od půlky stopáže. Koncepce jeho původu, motivu, způsobu zabíjení a do praxe převedený přemutovaný vzhled opravdu dodávají filmu nádech jedinečnosti. Bohužel, od opravdového úspěchu Relic dělí práce režiséra. Hyams, jako by si nevěřil v kompozici napínavých a akčních scén, raději mnoho z nich halí do hustě černé tmy, nechává probleskovat světla baterek a raději buduje atmosféru, než aby udělal krok dopředu a divákům tu hrůzu opravdu zprostředkoval. Proto mě až překvapila výborně natočená pasáž paniky, která propukla při prvním netvorově útoku - hosté po sobě šlapou, shazují ze schodů a vyráží si dech i s výtrysky krve - což je, spolu se závěrem, jediné místo, kde lze Hyamsovu práci skutečně ocenit. Ve výsledku je tak Relic doporučeníhodný titul, který ale měl na víc, než nakonec předvedl, a tak i zde platí, že jen ten, kdo čeká méně, může dostat více. Na tří hvězdičky si ale vystačí každopádně.

Tanec byl jeho osudem i spásou, lehká mysl vzdušnou plachtou života. Anthony Quinn v roli muže zrozeného z prostoty bytí, který místo aby smysl života hledal, raději jej přímo naplňoval. Řek Zorba je poměrně netradiční film. Neopírá se ani o děj ani o obrazotvornost, sílu svého materiálu nachází v postavách a pocitech, které svým jednáním vyvolávají. Jeho charaktery jsou jediným, zato veledůležitým hybným mechanismem, který postupně uvolňuje pravé napětí a dovolává se na divácích prožitku emocionálních vrcholů, které jsou mistrně zvládnuty jak herecky, tak filmařsky. Postava Zorby představuje bohémský způsob samotné existence a svými sebejistě těžkými kroky naznačuje cestu, po které nesmělý anglický spisovatel nakonec zatouží jít. Ačkoliv je Anhony Quinn korunovanou hvězdou filmu, jeho souputníku je ponechán téměř totožný prostor k naplnění svého partu, který se v závěru transformuje do podoby osvobozujících pohybů na pozadí řeckých melodií. Scény "posledního soudu" ubohé vdovy, skonu bohaté madame a samotný proslavený tanec před zdecimovaným Zorbovým stavitelským výplodem se pevně zarývají do paměti a jsou jedinečné v dokonalém podchycení jejich smyslu a právě v nich snímek graduje nejvíc. Detailní i celistvé, surově kruté a na okraj vyhrocené, ale v prvních dvou snímané s odstupem a nesoudící, a v závěru naopak vroucné jako sluncem zpražené řecké pláně. Zorbovi se tímto podařilo nečekané - po jeho defilé jsem měl poprvé pocit, že některý film zachytil základní životní pravdy v jejich radostné prostotě. Sice jen na chvíli, ale vřelé díky za ni.

Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

Ten den měl Jarda narozeniny a ten den potřeboval důchodce Jindřich svézt. Ten den obživla noční můra všech taxikářů. Až Viktor Preiss s Janem Dolanským skončí, ještě se uvidí, kdo vlastně bude komu za co platit! Martin Kotík nemá u spousty diváků zrovna nejlepší pověst - jeho debut Pánská jízda je smýkán pomluvami a Vy nám taky, šéfe, provází pověst hanebné celovečerní reklamy. Jeho druhý počin s příhodným názvem Všechno nejlepší!, jsem tak bral jako testovací prostředek pro průzkum terénu. A ano, pověsti nelhaly. Film je plný problémů, od slabounkého scénáře až po nejapnou režii, na kterou to dotáhne každá dobrá televizní produkce ať už veřejnoprávních, nebo komerčních stanic. Pro snímek, profilující se jako celovečerní, je to docela ostuda a taky znak, kam se ubírá směr naší komediální tvorby. Tahle tvůrčí impotence se podepisuje na všem (a toho všeho stejně tolik není), a - což je nejhorší - i na Dolanským s Preissem, jediných potenciálních záchranných brzdách, kteří podávají zplihlé výkony hluboko pod hranicemi svých možností a dokonávají tím dílo zkázy. Film má minimum smysluplných dialogů, zajímavých záběrů, chemie i atmosféry. Jeho postavy jsou nesympatické a rádoby oživující zvraty (jako ten o Jindřichově manželce) zavání na hony dopředu a jsou tímto celé k ničemu. Naštěstí se situace v posledních deseti minutách trochu zvedá a na tvůrcích je alespoň vidět, že věděli, kam chtějí s příběhem dojít, čímž dodali snímku alespoň mírnou dávku smysluplnosti. To nic nemění na tom, že se Kotík zatím profiluje jako český Shawn Levy (Noc v muzeu, Růžový panter), který taktéž potenciálně zajímavé náměty ubíjí svou těžkopádnou neinspirativností. Ale třeba to chce jen čas - třeba se talent pracně vysoustruží a Kotíkova režijní schopnost nakonec propukne naplno. A když ne, tak ten samý čas alespoň zhojí jizvy na mém zraku po filmu zanechané. Ale když to musí být, tak všechno nejlepší.

Má práci Jamese Bonda, elán Franka Drebina a šarm Mr. Beana. Stará dobrá Anglie je opět kompletně v bezpečí – pokud ji nezničí sám Johnny English, pak nikdo jiný nemá šanci. Rowan Atkinson možná od Největší filmové katastrofy pana Beana nedostával tolik lákavých nabídek, kolik by si byl přál, ale nakonec se vrátil a to ve velkém stylu: v roli superagenta, který zápasí s vlastní smůlou a nešikovností v zájmu své drahé, o kolonie dávno ochuzené vlasti. S nonšalancí pochodující katastrofy se vrhá do extrémních situací, často proti přesile, ozbrojen jen svou chabě sestavenou handy pistolkou, navíc bez kohoutku. Je za každých okolností smrtelně vážný, ačkoliv publikum už dávno prská smíchy. Kde už jsme to jen viděli? Johnny English těží z dlouholeté tradice vyvažovat stylové Bondovy případy parodující verzí téhož, přičemž tentokrát má na své straně britskou legendu stand-up comedy a dvacetiminutových kraťasů, pro níž není problém utáhnou celý film jen svými propracovanými mimickými a motorickými těky (nejen při dočasném ochrnutí). Nelze si ovšem nepovšimnout, že Atkinson si ze své postavy nedělá ultimátní srandu, neboť nebýt přehnané sebestřednosti a namyšlenosti, snad by svůj první velký připad od katastrof odprostil. Na snímku je vidět, že si ze zavedeného žánru bere to nejlepší, netlačí zbytečně na pilu, s jedinou výjimkou není nikterak fekální, jeho akční scény snesou srovnání s obvyklým akčním průměrem a že Frank Drebin má zdatnou konkurenci, co se drbání obnažených zadnic před veřejností týče. O půvabnou stránku věci se postarala Natalie Imbruglia, chladně aristokratického zloducha si střihnul John Malkovich, k němuž dodám jediné – více takových odpudivých Frantíků. Johnny English je povedenou komedií, která připomíná dobu, kdy podobní frajeři okupovali filmová plátna a publikum se dobře bavilo. Není to úplně stejná liga, ale když už jsou osmdesátá léta dávno minulostí, tak se vyplatí mít na své straně geniální nešiky nového tisíciletí.

Kolik šílenství poznáš, tolikrát si člověkem - aneb Adrien Brody cestovatelem napříč zákrutami ochablé kůry mozkové a zrádným drogovým výtažkem zachraňujíc jeden budoucí život ve jménu vzácné normality. Svěrací kazajka je ve své podstatě již dříve objeveným, snad mírně vylepšeným žánrovým filmem typu Frekvence, jen obestřený slušivým a navnazujícím, záměrně lehce zmateným kabátkem, ve kterém se dává důraz na uzavřený, introvertní charakter hlavního hrdiny, který ožívá až při dotyku s budoucností a jednou smutnou ženou, kterou se rozhodne zachránit. Celým filmem též prostupuje i motiv postiženého chlapce, který se dočká velmi citlivého vyústění a zapadá do série pohnutých momentů, jimiž Svěrací kazajka, sice ne mnohokrát, ale přeci jen oplývá. Zásluhu na tom mají i herci, neboť Brody ví, jak tenhle netradiční typ postav udělat zajímavým, o Keiře Knightleyové a (nezapomenout!) Danielu Craigovi s Kristoffersnem nemluvě. Díky dobře stavěnému scénáři, který rafinovaně pracuje s náznaky a dlouho nechává diváka tápat v jeho nitru podobně, jako se Jack probírá tím svým, jsme do děje vtahováni čím dál tím hloubš. Ovšem nakonec snímek přeci jen pustí otěže a v poslední třetině už o překvapení tolik nejde, načasilo se na silnou, leč místy očekávanou katarzi. "Musím naplnit svůj osud" pravil smířený Jack Starks a ani se neobtěžoval utíkat, jako by celý život nedělal právě to. Byla to zajímavá cesta, a kdo v zamrzlých lesních tundrách nepookřál s ním, radno doporučit komfortní svěrací kazajku, aby si dopřál svou vlastní dávku blahodárného šílení. Je to zážitek, ale pamatujte, že bez předchozího uklidnění jádro pudla nikdy neobjevíte. A to by byla docela škoda.

Chudoby již bylo dosti, teď ať zase jiní postí! Jim Carrey a Téa Leoni jako zhrzenci blýskavého amerického snu objevují známou pravdu, že co si neukradneš sám, to prostě nemáš. Kdybych za každý úsměv vylouděný na mých surových rtech extrémním exotem Jimem dostal pětku, plavu dneska v cinkavých. Tak to bylo, je a nějakou dobu určitě ještě bude, jen doufám, že se příště shledáme v lepším filmu, než jsou Finty Dicka a Jane. Tato nenáročná, jistě ne špatná, ale přesto větší část stopáže poněkud unavená komedie totiž neposkytuje mnou očekávaný ráj nápadů, převleků a zlomyslných podvůdků, k jaké měla námětem nakročeno a jsem si jist, že ústřední dvojice by to v klidu utáhla. Takhle se jejich vzájemná chemie spíše přihřívá, ale jen málokdy se skutečně vybouří (jako např. při Dickovu prvním přepadení či výborné scéně v bance). Jednotlivým scénám právě ony nápady chybí, a samostatná hlavní idea, jakkoli nosná, na to sama vystačit nemůže. Nejlepší tak na snímku je, že pohádku o tom, kterak se usměvavá předměstská rodinka až ke štěstí dopracovala, obrací naruby a díky drobnostem, jako je sprchování před ostřikovačem trávníku nebo krádež zahradního "koberce", lehce vyniká nad průměrnou produkci rodinné zábavy. Možná proto jsem očekával závěrečný, morálku podvracející šťouch, ale ten jsem hledal víceméně marně. V dřívějších Carreyho filmech by to nebývalo problém, a to je také důvod, proč nakonec Finty Dicka a Jane v jeho filmografii vycházejí trochu "nad par", ale žádný vážným handicapem samozřejmě nejsou.

Dle románu pro ženy vzniknuvší film pro muže - nebo je tomu naopak? Hrátky s opačným pohlavím jen s rizikovým pojištěním, to je, oč tu běží. Michal Viewegh mě opět překvapil. Tentokrát v tandemu s Filipem Renčem, který látce o mírně zhýralé dvacítce Lauře na lovu chlapáků porozuměl a vykreslil její milostná dobrodružství s dostatečným (a potřebným) nadhledem. Viewegh se nebál napsat scénář sám a zaručil, že jakákoliv nitka nebude roztřepena natolik, aby ji režisér se svými herci nemohli v klidu vyžehlit. Takový je vlastně celý film: vyžehlený, někdy mírně anekdotní, s typicky žánrovou zkratkou, silnými charaktery (Simonu Stašovou, ačkoliv ve filmu nemá hlavní úlohu, si díky její silné osobnosti pamatuji nejvíc), po čase opět zajímavým Markem Vašutem a na konci upřímně zacyklený do komfortní polohy romantického cajdáčku s mašlí a bambulkou. A právě sebeuvědomělým závěrem (kreativec Vašut trefuje hřebík na hlavičku: je to jako v americkém filmu) si to Román pro ženy žehlí u mně; jeho postavy jsou neživotné, vyrobené na míru škádlivému snímku, ale to není nutně na škodu. Byť bych si jeho protagonisty neuměl představit, jak existují v "normálním" světě, v tom filmovém si naštěstí vedou obstojně.