da-a

Josef Klíma o pohybu na ostří nože podél hranice beztrestnosti. Je český občan potenciální obětí nezletilých delikventů a špatných zákonů? Svědomí Denisy Klánové mohlo přilákat diváky námětem, neštítícím se vyhraněného pohledu na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých, pro nějž neváhá zapojovat i nepřehledné prostředí poslanecké sněmovny a osobní problémy zúčastněných. Ovšem po prvních minutách je jasné, kam tahle hra povede a co si divák vezme za ponaučení. Není přitom a priori špatné, co se Klíma snaží říct, ale jeho scénář bohužel postrádá ducha opravdovosti, tedy cosi, co neklouže jen po povrchu věci (a co se nedá vysuplovat dialogem Vlasáková x Schmitzer), ale naopak se do komplikovaného problému zavrtává a objevuje nečekané skutečnosti a souvislosti. Jenže to by Klíma nesměl mít ve věci již předem jasno a děj nesměřoval k jednostrannému vyústění, které totálně pohřbívá předchozí snahu o drama a prediktuje autorem až příliš chtěný závěr (záměr). Nechápejte mě špatně, já jsem v zásadě taky pro snížení odpovědnosti na 14 let, ale jakýkoliv snímek, který touží být seriózní sondou do oné problematiky, by se měl vyvarovat účelového scénáře, který krom občasných zajímavých myšlenek postavám podsouvá hlavně stereotypy, které mají suplovat skutečné rozbory, a - když to musí být - i společenská řešení. Jako by celá naše politická scéna, zákony a jejich skutečné dopady na život samotný byly příliš kolosální téma na to, aby Svědomí vůbec mohlo pomýšlet, že jej v jeho vážnosti a komplexnosti správně a záslužně zachytí.

Vstoupili na území La Drang a stanuli na počátku války Ameriky s Vietnamem. Objevili nepřístupný terén, odhodlaného nepřítele a vzduch vroucí napalmovým náletem. Mel Gibson zavedl své muže do míst, kde se historie píše vlastní krví. Poté, co Randall Wallace tak docela nezvládl adaptaci Dumasova Muže se železnou maskou, velmi překvapil netradičně pojatou revizí nejproklínanějšího amerického tažení. Příběh se rafinovaně a nečekaně dobrou půlhodinku rozvíjí okolo rodiného zázemí a klidného "předbouří", na jehož konci letmý úsměv plukovníka Moorea napoví, že čas neškodných výcviků měl za úkol také vycvičit diváka v pocitu bezpečí, které skýtala osada vojenské základny a samozřejmě i Bůh, co vždy fandí "těm správnejm". A skutečně: nejen barevným filtrem a změnou prostředí je snímek drasticky přetvořen. Od této chvíle čeka vojsko i diváky - které si plukovník neprozřetelně vzal s sebou - jen brutální sady bojů, útoků a dobývání, jen občas narušované nočním vydechnutím a výlety zpět k truchlícím ženám, které dopisy plné odosobnělých slov lítosti mění rázem ve vdovy. A právě tento neohraný rytmus, plný pečlivě nasnímaných, ozvučených a choreografovaných výjevů války a jejich dopadů na lidi vzdálených od sebe pár metrů i stovky mil, je typickým a mnou kvitovaným rysem Údolí stínů. Je chvílemi těžkopádný, ale to je zřejmě daň za opravdově působící dojem z moderního přístupu k masakru, který jako by nebral konce. Možností, jak pojmout válečné vřavy minulosti, je celá řada a tomuhle filmu se k tématu podařil zajímavý příspěvek.

"Howard volat domů!" Platí kachními dolary, umí kachní aikido a v peněžence nosí kachní kondom, jenom ta planeta je až trochu moc člověčí. Statečný kačer z alternativního vesmíru zachraňuje i boří lidskou civilizaci tak, jak mu zobák narost, v propadáku, který si nakonec zasloužil být oblíben. Howard je něco jako filmové kyvadýlko, a záleží jen na divákovi, na jakou stranu se s ním v sympatiích zhoupne. Dětský divák uvidí hororově laděné bizardní ztvárnění světa dospěláků (Howard má předplacený Playboy pro kachny), zatímco zletilý se prokousává infantilní podobou fyzických vtípků a přemrštěné stylizace. Obojí má ve filmu své místo a oboje tady funguje, byť ne vždy a ne na 100%. V první části jsem si tak občas v duchu říkal: přidej, přidej, protože na situaci kačera ztraceného v pasti lidského světa by se dalo navrstvit větší množstí mini-zápletek, zatímco v druhé, barevnější a hlasitější, zase uber, uber, neboť zde se rozpoutá masakr, který dává dobovým vizuálním kouzlům osmdesátek přednost před plynutím děje. A právě ten sice Howard nemá nejoriginálnější, ale způsob jeho realizace je osvěžující, nyní možná ještě víc, než před léty. Puristé z Ameriky sice mohou být pobouřeni "postelovou" scénou Beverly s Mr. Duckem (mě naopak přišla neskonale roztomilá), ale i na takové lidi přece musela zapůsobit krása Ley Thompsonové nebo strašidelná přeměna dr. Jenningse na temného vládce. Howard není filmový zázrak, ale má v sobě cosi silného a kultovního, co mě nutí jej mít i po těch letech stále rád. V mládí neodolatelnou klasiku sice častuji "jen" třemi hvězdičkami, ale přídavná hodnota k dětství byla - jak se říká v reklamách - k nezaplacení.

Nájemní vrahové neznají důchodu, ale čas nezastavíš. Čas je prevít, a toho nepřelstíš lahví od whisky nebo děvkolapnými choutkami. To chce rodinu, řekl si Pierce Brosnan, a když už nemáš svou, musíš si vystačit s něčí jinou. Matador je po delší chvíli zase jednou originálnější nápad, jak oživit vztah viník - nevinný, který se svým provedením hodí spiše pro DVD než do kin, mnohem pozitivněji je pak člověk překvapen, na jaký kvalitní kousek ke svému štěstí narazil. Film má pomalejší tempo, jako by se snažil vychutnat si Julianovo trápení nad samotou a syndromem vyhoření, který je pro lidi v jeho branži něco jako expresní jízdenka na krchov. Pierce Brosnan tu má své obrovské kouzlo, někdejšího elegána Bonda nevidět; tenhle zabiják je nám lidsky bližší, stejně jako Greg Kinnear v roli nenadálého přítele, se kterým se (krom jistých výjimek) spíš ztotožní většina z nás - až na to, že mnozí nemaji tak skvělou manželku, která dokáže potěžkat pořádný kalibr a ještě ho ocenit. Matador nabízí i nečekaný minitwist na konci, který mě ponoukl k myšlence, že mít za kamaráda vyměklého, ale stále stylového killera může být i docela fajn.

Přátelé mu říkají Murphy, nepřátelé zase "Robocop". Kovový policajt s lidskou duší bojuje proti mravní špíně Detroitu i čtvrtému přikázání OCP. Oni si mysleli, že jej ovládnou a zničí, oni teď půjdou s ním - mrtví nebo živí. Ač to může znít neuvěřitelně, v jakési encyklopedii jsem se dočetl, že Robocop je komedie se sci-fi prvky. Jakkoli je černý humor ve snimku přítomen (ED - 209 umí zabít na sto způsobů, ale nesejde po schodech, o satiricky pojatých reklamách nemluvě), myslím, že nezakryjí tragickou stránku příběhu o zdevastováném životu jednoho policajta, který teď musí baštit stravu chutnající jako kašička (zase ten humor). Paul Verhoeven nasadil i tvrdší kalibr brutálních scén, z nichž nejméně dvě se památně vryjí do divákovy paměti, ať už v odporu, nebo zvráceném diváckém nadšení (podle naturelu * ale ten Emil si to zasloužil* ). Robocop také ukazuje na určité lidi vládnoucí výkonnou mocí, kteří, pod záštitou ušlechtilých cílů, nikdy neopomenou na pravidlo determinující jejich odpovědnost za případné zločiny, a kdokoli, kdo se vzepře, je "programem" donucen svíjet se v akutních bolestech. První Robocop tedy zacílil přesně do černého: mušku měl dobrou a zaměření nerozhozené. Škoda, že byl v sérii jediný.

Přišel na svět, aby jej bavil. Jen se to neměl nikdy dozvědět. Grimasy Jima Carreyho jako trademark šíleného režiséra šílené full-time show. Fenomén reality show přišel do Čech vlastně až s Vyvolenými, ale na Západě jel byznys na plné obrátky již drahnou řádku let předtím. Možnost nahlédnout do životního stylu jiných byla vždy velkým lákadlem pro masy zvědavých divaček a diváků, z pohodlí domova utvrzení, že si přece jen žijí lépe než ty pitvořící se nuly na obrazovkách. Jen jedna věc mohla celkový dojem pokazit - účinkující věděli, kde a proč jsou a co jim soutěž nabízí. Nebyla to skutečnost. Nebyl to Život. Nebyla to Truman Show. Režisér Christoff je génius (vlastně Peter Weir je génius). Svět, postavený v ateliérech mocného Hollywoodu (jako jedna ze staveb, kterou lze vidět i z vesmíru), nemůže přinést Trumanovi pravé štěstí, když je obětí na milimetr přesně vypočítaných emocí. Je vězněm svého vlastního života, obklopen tolika lidmi a paradoxně právě proto bytostně sám. K čemu hřiště velikosti přístavního města, když skutečná není ani málá píď? Peter Weir tak vyčítavě pokládá ruku na rameno těm, kteří reality show tvoří a únosné nápady jim už hrozí vyschnutím, i nám, divákům, kteří by někdy udělali lépe, kdyby lidské osudy nenechali určovat těmi věcmi na baterky, až hrozivě správně nazvanými "ovladači". Truman Show je vícevrstvá, silně tragikomická podívaná, která ve své absurditě skrývá nečekaně opravdové pointy, stejně jako i čistě technickou otázku, jak by asi snímek vypadal, kdyby se divák pravdu o Trumanově světě dozvídal až spolu s hlavní postavou. Byl by film překvapivější a více by šokoval, nebo by se naopak minul účinkem? Čím více nad tím přemýšlím, tím víc jsem rád, že se vůbec něco jako Truman Show natočilo. Že už vlastně není co objevovat? Naštěstí to byla jen lživá filmová replika...

Patřila do světa, kde prim hrála grácie a noblesa, avšak skutečný život pravidly neoplývá. Audrey Hepburnová objevuje krásu prostého Říma a Gregory Peck z toho těží peníze i lásku. Klasická komedie Williama Wylera otevírá oči nejen princeznám obtěžkaným povinnostmi ke královskému rodu, ale také těm z nás, kteří občas závidíme oněm "vybraným" život v luxusu a přepychu, abychom zjistili, čím vším je toto privilegium vykoupeno. Závěr snímku, který se obejde téměř beze slov, tak v sobě skrývá nečekanou sílu smutku i radosti pro charaktery, kterým bylo dovoleno se poznat a zamilovat, ale které od sebe dělí více než jen rozdíl společenských tříd. Svižně natočená romantická komedie, která přesně ví, kdy a jak je třeba hrát na ty správné struny, je však bytostně spjata se svou dobou, kdy jedině tehdy bylo možné díky umírněnému mediálnímu toku nepoznat na ulici celebritu z jiného světa a panu Vyvolenému umožněno prožít s ní osudový den. Prázdniny v Říme tímto zanechávají příjemnou vzpomínku na jinak napjatou dobu, která možná i díky oběti princezny Anny vyústila v lepší časy. Pokud i toto patří k poselství, které snímek zanechává, pak nemohlo být sděleno něžněji a procítěněji, než tak zvládl režisér Wyler. A to je možná i součást kouzla, proč film, navzdory svému věku, vůbec nestárne... některé city, stejně jako slzy nebo křehký pohled Audrey Hepburnové, jsou prostě nadčasové.

Přes 3 000 let se rozkládal v balzamovaném stavu, než byl konečně probuzen. Dobrodruh Rick, knihovnice Evelyn a mamonářský brácha Jonathan v boji proti nepříteli, který zasazuje morové rány bez mrknutí oka jednu za druhou. Filmových mumií bylo na plátna kin přivedeno velké množství, hodně si z tohoto koláče ukousla produkční společnost Universal. Stephen Sommers si zkusil oživit vzpomínky tímto lehkou rukou natočeným, na béčkové aranžmá hrdým snímkem, který sice nevypadá přímo spektakulárně, ale vynahrazuje to příhodným humorem, sympatickou trojicí hlavních představitelů (i s působivým Arnoldem Voosloem) a rychlým tempem. Tenhle film nám ukázal, že když už doktor Jones zrovna nemá na čem dělat, příčinlivý O´Connel ho alespoň zčásti dokáže nahradit. Na Mumii se snad časem usadí prach starých filmových archivů, ale dokud jeho speciální efekty nezkornatí a nenajde se lepší cesta k oživení starých příběhů, i přes své nenáročné ambice u příznivců nezapadne.

Některý lidi nevěřili, tak je přijeli sami přesvědčit. Bez znalosti bobu i sněhu, zato s odhodláním zapsat se do historie zlatým písmem. I černí muži mohou být králi na bílém povrchu. Režisér Jon Turteltaub sice nepatří mezi točící extratřídu, ale občas se poštěstí a dokáže překvapit. Standardním aranžmá posvědcenou rodinnou zábavu od producentů Walta Disneyho si oblíbilo velké procento diváků i v našich končinách, mě nevyjímaje. Co stojí za pochvalu, není jen relaxovaný výkon Johna Candyho jako zprvu rezervovaného „trenéra“, ale také možnost nahlédnout do zákulisí tvrdých olympijských podmínek při tuhé zimě v Calgary 1988, jenž je vtipnou formou zprostředkovaná, jemným humorem vylepšená divácká zkušenost, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled tváří. Však kdo z nás Jamajce na těch bobkách nefandil, když si o to hoši tak sympaticky říkali?

Poslali ho do Říše mrtvých jednou, pošlou ho tam znovu. Král Škorpion zatíná klepeta, pygmejové rozpoutávají rej a akce na záchranu světa je znovu v plném proudu. "Ale ne, zase tihle chlápci!" Na Mumii se vrací je patrno hned několik věcí: navýšený rozpočet, tím pádem rozmanitější i bohatší (ne nutně kvalitnější) triky, lepší akce i celková režie. Sommers se přitom nezbavuje ani lehce zaprášené story o výpravě do srdce pouště Ahm Shere, záchraně i pomstě a nechybí i poctivá digitální armáda nemrtvých. I humor je stále přítomen, byť tentokrát Mumie na své cestě občas zvážní (dočasná smrt Evelyn, únos syna Alexe), naštěstí to ze vzduchu kryje kormorán Izzy. Přesto spíš raději dávám přednost prvnímu dílu, už jen pro jeho žánrovou čistotu, která je zde občas mísena těžkopádnými vsuvkami o minulosti postav.