da-a

Man, damn, aneb každý máme svého Bauera, na kterého nedáme dopustit. Hrdinové, Ztraceni, Invaze, Alias, Útěk z vězení (a další), vy všichni jste skvělí, ale pro mě budete vždy až druzí. První místo totiž šetřím právě pro tento "realtimeový" seriál z prostředí protiteroristické jednotky, který v roce 2001 společně s Aliasem a Kriminálkou Las Vegas v podstatě stvořil novou seriálovou vlnu, vyznačující se výborným vizuálním zpracováním, profesionální zkušeností žánru a schopností pohrát si s divákem tak, že nemůže vstát a jít dál. A pro "24" to platí bezezbytku. Má toho tolik co nabídnout. Akci, drama, politický thriller, a hlavně v rámci žánru neuvěřitelně detailní reflexi současného světa, který může být terorismem (a nejen jím) naprosto rozvrácen a přeměnen. Nenechte se zmýlit, tenhle seriál pod povrchem skrývá mnohem víc než jen najít, zastřelit a zvítězit. To ovšem někdo, kdo uvidí pár nesouvisle jdoucích epizod, nemůže nikdy objevit. 24 funguje jako jednolitý celek, její svět je zkřiveným zrcadlem, ve kterém je hlavní hrdina mnohdy nemilosrdnější než jeho nepřátelé a kde i pro Američany posvátný patriotismus je interpretován ve zvráceném slova smyslu. Nechtějte po mě, abych se rýpal v časových nepřesnostech či občasných logických lapsech. Cesta je jen prostředkem k dosažení cíle. Každá jednotlivá série má u mě zaručených pět hvězd s tím, že se přeci jen jedna od druhé dosti liší, a proto budu přesnější: 1. SÉRIE: Toto bude nejdelší den mého života. První den je nejdecentnější inkarnací fenoménu 24. Tvůrci jednotilivé segmenty děje opravdu pojí přes reálný čas a tato série má tak "pouze" dva akční vrcholy, v prostřed a na konci. Vše mezi tím se soustředí na rozvinutí charakterů a moralních dilemat, která dosahují fatálních vyústění. 90 %. 2. SÉRIE: Někdy jsou muži, kteří nás zapřísáhle chrání, ti nejnebezpečnější. Druhý den je špička. To, co první série zasela, druhá, v základech ještě silnější, s potěšením sklidila. Z žánru dramatu jsme se přenesli do plnohodnotného politicky - akčního thrilleru schopného šponovat jednotlivé zápletky do neuvěřitelných výšin. Poselství o zneužití americké hysterie kolem terorismu funguje perfektně. 100 %. 3. SÉRIE: Tentokrát je teror nakažlivý. Tvůrci si v první půli pohráli s divákem i dějem a na první pohled stagnující série ihned dostává nový impuls. Atmosféra Nového Mexika parádní, ale pravé šoky jsou připraveny v polovině druhé, která je doslova nabita památnými scénami. Leč sem tam se vyskytnou i slabší místa, když to Stephen Saunders odmítne napoprvé zabalit a jede dál. Poslední 3 epizody mají však ukázkový drive. 90 %. 4: SÉRIE: Pokud si myslel, že teď už bude mít klid, smrtelně se mýlil. Čtvrtý den může mít podtitul: Next level. Tentokrát to není o složitých zápletkách, tato série má schopnost vymyslet, udeřit a pokračovat dál a plně si s tímto schématem vystačit. Spousta nápadů, Bauer jako Marwanova nemesis hatí druhdy dokonalé teroristické plány a vše kulminuje osudným útokem na čínský konzulát. Kromě příliš častých útěkú hlavního antagonisty jsem plně spokojen. 90 %. 5. SÉRIE: Pro svět je mrtvý. Zanedlouho se však stane nejhledanějším živým mužem. Čekalo se hodně, ale nikdo nemohl být připraven na nářež, kterým je pátý den. Jack se jakoby ve spirále setkává s čím dál tím silnějšími nepřáteli, životy nejdůležitějších postav jsou devastovány v jediném okamžiku a kdo se ve složitém ději jednou ztratí, už se veze. Společně s druhým dnem naprostý vrchol všeho, co "24" doposud nabídla. 100 %. 6. SÉRIE: Aby Amerika mohla přežít, Jack Bauer musí zemřít. Šestý den je relativní pojem. Na jedné straně snaha vrátit příběh zpět k poklidnějším kořenům, místo důrazu na teroristickou linii se zabývá psychologií postav a dvojsečností všech učiněných rozhodnutí. Na straně druhé velmi dobře balancovaná příběhová stavba, která má akce (krom prvních a posledních epizod) poskrovnu, ale je přesně tam, kde být má. Její hodnota v kontextu seriálu je spíše v návaznosti na předchozí série, kde se pohrávalo s klišé akčního žánru, zatímco zde se už dostalo i na svá vlastní. 90 %. 7. SÉRIE: Nový den. Nový počátek. Nový Bauer. Sedmá řada nabízí mírně přeexponovaný děj výměnou za hutnost, komplexnost, morální přesahy, uhrančivé záporáky, poutavé zvraty a promyšlené zápletky, jež krystalizují v téměř nezdolném tempu od svěžího začátku po příjemně atypický závěrečný díl. Navíc je to vše vyprávěno s takovou energií a vitalitou, že těžko uvěřit, že již sedmým dnem plujeme ve známých vodách. Nemocný Jack nikdy nebyl zdravější. 90 %. 8. SÉRIE: Hodiny od míru. Vteřiny do války. Závěrečný "nejdelší den" zdařile rozvrací řadu zavedených pravidel s cíleným postupem od čistokrevného dramatu k nekompromisní tříáčkové akci na pozadí tragédie konfliktu vyšší odpovědnosti a vnitřního svědomí, při němž žádná z postav nedosáhne po čem touží a stane na netušených pozicích - včetně Jacka Bauera. Dokonale tak definuje chaotičnost doby, která se každou vteřinou blíží tíživé bezradnosti a kde není radno věřit komukoli, kdo neříka "damn it". V ultimátní sezóně, kterou se 24ka více než důstojně loučí. 100%. Ps: Zmínil jsem se o tom, že Kiefer Sutherland je herecký génius? Tak tady to je.

Každý máme v sobě své démony, se kterými třeba zúčtovat. A Hannibal Lecter nikdy nenechává účet otevřený. To se naučil už v mládí. Snad producenti, snad sám Anthony Hopkins usoudili, že už dovršil věku, kdy by jako masový vrah Hannibal Kanibal mohl ještě něco nabídnout. Proto se rozhodli sérii i postavě samotné vlít novou krev do žil v podobě doposud nepříliš známého Gasparda Ulliela a stočit příběh do Hannibalových začátků, kde by řádně objasnili budoucí doktorovu touhu po lidském masíčku. Mrazivý prolog, vedoucí disputaci nad kanibalismem jako formou přežití vtiskne směr, kterým se budou filmové cesty snímku dále ubirat. A nutno dodat, že krom velmi působivých vražd jednotilvých provinilců a občasné efektivní uvolnění tempa u skvěle hrající Gong Li, se na něj dále navázat nepodařilo. V mysli mi pořád levituje myšlenka, že na nápadu Hannibalových začátků se dalo rozvinout daleko více, než nabídnutá v podstatě standardní cesta za pomstou, byť tentokrát v podání "hrdiny" bez jakýchkoli zábran. Gaspard Ulliel je v některých momentech opravdu působivý, ale v jiných se snaží napodobit stoický klid Hopkinsova protřelého zloducha a to moc ku prospěchu není. Rhys Ifans si ale svého zloducha nummer eins zahrál s chutí a my jej zato můžeme štastně nenávidět. Závěrečná pointa naštěstí dodává předchozímu řádění trochu smyslu, a tak v podsatě není důvod, proč nepřidat navíc tu jednu hvězdu.

Před osmi lety se netopýří hrdina loučil se světem filmu ověšen pestrobarevnými pentlemi a důstojností panenky pro všechno. Za asistence Christophera Nolana však nasákl správnou dávku ingoustové temnoty a z proslulé Bat-jeskyně vylétnul snímek, který bude ještě dlouho kroužit v hlavách nejen comicsových fandů. Na začátku stál plán přenest se s Batmanem zpět na začátek, znovu převyprávět tu úchvatnou bajku o netopýrovi, potírajícím zlo ve svém rodném Gothamu, a přitom neztratit ze zřetele alespoň střípky reality, od kterých by se mohly odrazit ryze comicsové scény. To proto je takový důraz dbán na relativně pomalou, ale o to více prokreslenou první část, kdy se seznamujeme s motivy Bruce Wanea, proč, jakožto multimilionář „za vodou“, bude v brzku oblékat černou kápi s elastickým pláštěm v naději, že změní svět. Příchod Batmana do města je korunován obří, nesmírně pěkně nasnímanou honičkou v Batmobilu napříč ulicemi i (!) střechami domů, aby v zápětí byl vypuštěn smrtelný plyn popouštějící uzdu scénáristově fantazii, aniž by se příběhová stavba vytrhla z kořenů. Pro mě osobně velké překvapení post – 2000 tvorby komerčních velkofilmů s tím, že na avizovaného Temného rytíře vzhlížím s nemalým očekáváním.

Oh, počasí venku je strašný, ale oheň tak příjemný, a když není už kam jít, ať sněží, ať sněží, ať sněží! HOLLY, John si pro tebe už jde, ho, ho, ho! Rok 1988 přinesl na plátna nový prototyp akčního hrdiny, který se na scénu smrtonosných pastí připlete jaksi omylem, nikým nezván a nevítán. John McClane není neprůstřelný, krvácí fest, v nejnevhodnějších chvílích cynicky hláškuje, a přesto se dokáže probít větracími šachtami, spletitými chodbami, strmými střechami i zablokovanými výtahy až k arcizloduchovi a jeho kohortám, kterým s úsměvem na tváři zatíná tipce. Od té doby mnohokrát napodobované schéma, které ale už asi nikdy nebylo tak brilantně zvládnuto. Každý film totiž nemůže vlastnit začínající, entusiasmem nabitou hvězdu typu Bruce Willise, shakespearovského Alana Rickmana, ani Predátorovou džunglí zoceleného režiséra McTiernana. První Die Hard je základ každého věrného fandy bezskrupulozní akční podívané, která má takříkajíc koule, gradaci, hlášky i vysokou spotřebu hochů od FBI, aby se stala ukázkovým vzorem, jak tenhle typ filmu správně točit . Naštěstí i další Johnovy životní průsery se lekce originálu víceméně držely. Vánoce jsou k němu odjakživa nebývale štědré, do obličeje vybuchující, a já takovéhle dárky, ač je to třeba podivné, rozbaluji nejradši.

Kdo by si pomyslel, kolik toho může změnit jeden pouhý telefonát? Novinářský agent Stuart Shepard vede hovor, který mu otřese životem v základech... Jakým slovem označit film, jehož základní, a v podstatě jediná dějová linka se točí okolo jedné budky a jednoho volaného? Odvážný? Nesmyslný? Nudný? Přelomový? Vzhledem ke kvalitám, kterými výsledný film nabeton oplývá, a formě, kterou těžce nevyrovnaný režisér Joel Schumacher nečekaně momentálně disponoval, se nejspíš jedná o těžko opakovatelný filmový zázrak, který má svůj smysl, alespoň pokud se zaposloucháte do dialogů, které spolu vedou čím dál zoufalejší (rozumějte znamenitější) Colin Farrel a tím více mrazivější hlas Kiefera Sutherlanda. Zjistíme totiž, že se jedná o příběh restartu morálně nevybaveného floutka, který je po dobu 80 minut konfrontován s veškerými svými hříchy a následně nasměrován na správnou cestu. Co na tom, že u toho teče krev a výsledek je do poslední chvíle nejistý? Když zvoní telefon, měl by se radši zvednout.

Na vločce sněhové příběh se stal, kdo tomu nevěří, ať dívá se dál. Klasická pohádka dr. Seusse vypráví o nazelenalém Kdovíku, který jako jediný svého druhu neměl rád Vánoce. Ron Howard to asi přehnal s délkou filmu, která dala původně útlé knížečce až příliš velkou stopáž, a na filmu to je evidentní. Jim Carrey hraje s obrovským nasazením, jeho ztvárnění Grinche je pro mě důkaz, že i živý herec zvládne hektičnost gest animovaných postaviček, ale místy (hlavně zpočátku) se projeví nedostatek látky k vytvoření opravdu úchvatné podívané. Tu tak spíše reprezentuje velmi drahá výprava, která se snaží zachovat typický Seussovský výtvarný styl (tváře a mimika Kdovíků, neforemné budovy, zakroucený nábytek). Jádro filmu je však kouzelné. Příběh o tom, kterak se Grinch dozvěděl, že duch Vánoc se, i přes všechnu snahu, zničit prostě nedá, je tak lidsky hřejivý, až se divák sám přistihne, že též začíná tát. Střídání nadsazené mluvy s verši, pár opravdu povedených vizuálních vtipů a tuny typicky Carreyovského humoru nakonec zaručilo, že se z Grinche přes jeho chyby stal můj vánoční evergreen.

Tajná mise Špionátora Austina Powerse z dob, kdy měl mojo plně funkční a připravené k akci. A doktora Zlouna ani to cestováni v čase nespasí. Komik kanadského původu Mike Myers si sám napsal scénář o neporazitelném agentu a Jay Roach si našel dostatek času, aby jeho pointy dopadly na úrodnou půdu. Komedie, která se tváří jako parodie na Bondovo charisma má dostatek nápadů, spád a přesně střihlou stopáž, aby se v ní protočila spousta výborných hlášek ("Jen dvě věci mě dokáží nahnat strach a jedna z nich je jaderná válka. - A co je ta druhá? - Cirkusáci! Nomádi, páchnou jako zelí!") a navíc ta všeobecná pohoda, ve které Elisabeth Hurley pomalu podléhá svodům nadrženého superagenta, deadly 60's komando s vystřelujícími prsy, zaseklá skladová ještěrka nebo Scotty, synáček z inkubátoru... důvodů mít tuhle moderní - retro komedii v oblibě je dost a dost.

Dobro v člověku někdy bývá ukryto pod velmi tlustou slupkou. Appeal Toma Shadyaca, abysme probůh nepřivedli na svět své Buddy Lovy. Remake stejnojmenné komedie z roku 1963 spojuje hned několik typů žánrů a humoru. Romantická komedie(láska mezi profesorem a profesorkou) je střídána s buranskou (profesorova rodina), nebo typicky pro černošské publikum (Buddy Love). Humor dokáže být něžný stejně tak jako hrubý, tichý i křiklavý a bohužel i vtipný a nevtipný. Protože jednotlivosti této komedie, kterou vyzdvihuje jen vynikající Murphyho výkon, dávají dohromady tak neforemný celek, není se co divit, že závěrečné resumé je jen výkřikem ze scénáristické nouze. Není možné tady kritizovat jednotlivé typy použitého humoru, ale jejich destrukční vyznění na film rozhodně ano. Přesto jej můžeme mít rádi. Ty části, které nám divácky vyhovují, je třeba ocenit alespoň dvěmi hvězdami.

Umí tě to napodobit - a umí tě to zabít. Jsou Věci mezi nebem a zemí, co by se k ledu dávat neměly, neboť ani zde nejsme před nimi v bezpečí. Na jižním pólu ještě nikdy nebylo takhle horko. Díky bohu za Johna Carpentera. Díky němu jsou horory opět o něco temnější, krvavější i bizardnější. Byť jeho režisérská kariéra doznala v 90. letech nemála šrámů, i kdyby nenatočil nic jiného než Věc, bude to víc než stačit. Jeho typický minimalistický styl, který mě tak rozladil u Halloweenu, jde tématu vetřelce počítajícího s proměnnými efektivně na ruku a dává mu zvlášt hutnou atmosféru nedůvěry, paranoie a strachu. Carpenterova nezúčastněná režie jakoby evokovala pocit, že ani samotný tvůrce si svými postavami nemůže být jist, a pohled Kurta Russela, zbaveného pod nánosy sněhu a ledového větru téměř vší hvězdné slávy, zanechává jak pocit nejistoty, tak i bezradnosti. A triky, to je klasika. V momentě prvního odhalení schopností nepřítele jsem byl chycen v pasti tvůrčí kreativity, z nichž bříško zakousávající se do rukou lékaře či hlava odtržená od těla a směle cupitající na svých nových pavoučích nožkách je jen třešničkou na dortu zvrhlých potěšení hororového milovníka. Plus nádherně balancovaný konec se zneklidňující pointou pro dokreslení smutné balady o rozprášené posádce výzkumné stanice, smíchaný s rytmicky těkající hudbou Ennia Morriconeho. Snad jen závěrečný souboj mohl být trochu delší a propracovanější. Samozřejmě, ne každému musí brutalita spojená s jakýmsi "odlidštěním" (pro žánr poměrně netypickým) vyhovovat, ale pro ty mám malé doporučení přímo od MacReadyho: Why don't we just wait here for a little while... see what happens...

V mezinárodním expresu vypukla virová nákaza. Doktor Chamberlain dělá co může, aby lidé přestali umírat. Plukovník Mackenzie taky jedno řešení našel: přejezd Cassandra. Jako malý kluk jsem tento film přímo zbožňoval, nikdy jsem si nenechal ujít zejména závěrečnou scénu destrukce mostu, která tehdy v mých dětských očích vypadala jako dokonalé filmařské dílo. Mimoděk jsem tak ve všech předešlých scénách zaznamenával kvalitu obrazu, hereckých výkonů (a povedeného dabingu) a krkolomných situací, jako když se horolezec Navarro (Martin Sheen) snaží dostat do jiné části vlaku po stěně a okenicích jednotlivých kupé. Když jsem se k tomuto filmu po velmi dlouhé době vrátil, o své kvality nepřišel. Pro mě osobní záležitost a jeden z důvodů, proč mám rád film jako takový.