Marthos

Ženy, muži, lásky, rozchody, okamžiky štěstí, slzy smutku... a běh. Martin Horský posbíral do svého prvního celovečerního filmu všechny žádané a žádoucí ingredience, které lahodí především dámskému obecenstvu, a umíchal nenáročnou jízdu životem současných příslušnic něžného pohlaví. Což o to, legrace je to náramná, problém je v tom, že všechny dějové peripetie jsou jen trochu myslícímu divákovi jasné už od začátku a jejich vyústění potvrzuje předem připravený interpretační rámec. Důvod, proč se Ženy v běhu zařadily mezi nejúspěšnější filmy loňského roku je zřejmý – podobně jako např. starší Vejdělkova komedie Ženy v pokušení cílí na stejné publikum stejným arzenálem, tedy jednoduchým nekomplikovaným příběhem, ve kterém ženy mají vždycky navrch.

Adaptace současného literárního bestselleru Evžena Bočka je sice typickým filmem pro nejširší diváckou obec, jeho humor ale není prvoplánový, spíše situační a vychází z celkem poctivě budované kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se smrtelně vážně, slovní žonglérství, smysl pro rytmus a pointu – to vše přesvědčuje o tom, že Vejdělkovy filmy nemusí být pokaždé jen na jedno použití. Střet newyorských snů s krutou českou realitou, rámovaný pohádkově bílými zimními scenériemi, působí podstatně svěžeji a svižněji, mnohé situace jsou pojaté sice víc "divácky", ale v konfrontaci s některými porevolučními restitučními komediemi (Hotýlek v srdci Evropy, Ještě větší blbec, než jsme doufali) rozhodně nezaostávají. V žádném případě tu nejde o samoúčelný smích, vyluzovaný na základě laciných vtípků – diváci tu nejsou nuceni čekat na povel, kdy se mají právě zasmát, ale sami si volí, která situace je vtipná. Tomuto účelu zcela vyhovují skvěle typově obsazení herci – je nabíledni, že zaručený úspěch tu sklízí Eliška Balzerová v roli jadrné hospodyně, ale svou bezpečnou polohu tu nachází i všichni ostatní: Pechlát v groteskně střižené figurce suchopárného kastelána, hledajícího smysl života v odhánění muflonů, Liška coby poněkud směšný hypochondr, který na žádnou práci nesáhne, Čermák, jehož znovuzrozený hrabě naznačuje, že tento charismatický herec se univerzálním drsňákem současných krimiseriálů stal nejspíš omylem. Dyková vytváří v silně karikující poloze typickou newyorskou fiflenu, uvyklou zaoceánským móresům, vyznávající s téměř nábožnou úctou vše, co úzce souvisí s britskou královskou rodinou, zejména s princeznou Dianou, a vystavenou nepříjemným konfrontacím se světem deziluzí. Romantika je ponechána v souladu s oficiálním diváckým zájmem na příslušnících nejmladší šlechty v Čechách, tedy na sympatické Yvonně Stolařové a Zdeňku Piškulovi; kolorit ospalého zámeckého hnízda doplňují i nemnohá sólová vystoupení herců stojících na opačné generační křivce – za všechny připomenu třiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a její lipicány. Spor o to, zda film odpovídá knižní předloze je v tomto případě zcela irelevantní, protože to, co se na stránkách nenáročné Bočkovy knížečky jeví jako neotřesitelné, je filmovou kamerou jen nepatrně rozvedeno a zvýrazněno. V úhoru současné filmové komediální produkce je Poslední aristokratka vkusnou, nevtíravou a příjemnou podívanou, jejíž popularita by v jistém smyslu mohla vystrnadit i jeden z přeživších kánonů štědrovečerní obrazovky – Vorlíčkovu Popelku. Budiž jí to přáno.

Aha. Tak to jo. Teda ne.

Hloupoučká (ale zábavná) podívaná, jejímž nejlepším momentem jsou ty dvě, tři scény z knihovny na Mariánském. Na druhou stranu, Janák má za sebou mnohem horší kousky, Donutil si drží svůj obvyklý standard a všichni ostatní tu nejsou na kumšt, ale kvůli složenkám. Jak prosté, že.

...aby byl plot dobrej, tak se musí občas přistřihnout... Krausova a Švankmajerova alegorie o (bez)moci je i po více než padesáti letech působivou a děsivou připomínkou toho, jak málo stačí k tomu, aby z nás spadla civilizační slupka a stali jsme se krutými, bezcitnými monstry.

Nonšalantní Květa Fialová jako bývalá profesorka francouzštiny pozvedává jinak schematický příběh o úroveň výš... Ovšem leccos se po patnácti letech jeví vpravdě naivním a nekriticky přejímá i to, co nemá (zejména postava Miriam).

Jen se s Janžurkou smát... Teroristka je čistě odpočinková záležitost, která má pobavit svého diváka – a to se jí bez problémů daří. Hledat v tom cokoli jiného by byla pošetilost.

Kriminální epizoda ze série starých inscenací, v nichž se kromě dobrého hereckého řemesla nutně předvádí i dobová tendenčnost. Přesto z toho vystupuje cosi důležitého, co zasahuje i současného diváka – mnohé ty staré příběhy totiž vynikají srozumitelností sdělení, pravdivostí emocí i velkou vnitřní silou neokázalých hereckých výkonů (především Pešek kreslí svého slepce v mistrovských finesách a jemnostech). Žel, inscenace Anny Procházkové doplácí na poněkud slabší hlavní dějovou linku.

Výborně napsaná detektivka s napínavým dějem a originálním závěrem, problém je v tom, že drsná hra na Ameriku dopadla v českých televizních studiích většinou bídně. Tady ten balanc vyvažují přítomné herecké legendy, především typově přesný Munzar, Bláha a Hlaváčová. Nu, a kde jinde uvidíte Otu Sklenčku v tak příšerné paruce?

Soňa Červená. Legenda české i světové opery. Obdivuhodná žena, která se dokázala poprat s osudem. Symbol cílevědomosti, odvahy, urputné síly, neobyčejného talentu a nespoutaného odhodlání. V osobě Olgy Sommerové našla důležitého spojence – jejich vzájemné protnutí vybízí k zamyšlení se nad rolemi, které v životě máme a které hrajeme a často nedokážeme určit, která z nich je tou správnou.