Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Krimi
  • Horor

Recenzie (1 345)

plagát

Základný inštinkt (1992) 

Za roky od vzniku se hodnocení Basic Instinct smrsklo na jednu jedinou scénu, což je obrovská škoda, protože ten film to hrozně zplošťuje. Musí se ovšem nechat, že erotická atmosféra a pnutí, jaké tu Verhoeven zachytil, se jen tak nevidí a nikdo ho dosud nepřekonal, protože je natolik unikátní, že to je skoro nemožné. Samotné erotické scény jsou sice provokativní, ale dokonale promyšlené a nikoli prvoplánové a ve své vášnivosti a celkovém jiskření působí zcela realisticky. Navíc je zabírá fenomenální kamera Jana de Bonta, která si pohrává s motivy zrcadel a prakticky z nich dělá umění. Zmínit se pak musí i burácivá a velkolepá hudba Jerryho Goldsmithe. Krom toho ale jde o dobře napsaný neonoir, který nechává diváka na pochybách, rafinovaně si s ním pohrává a do konce mu de facto neřekne pravdu. To ale vůbec nevadí, protože je zábavné sledovat pád hlavního hrdiny do hlubin vášně a zaslepenosti, která z něj dělá loutku. Michael Douglas a Sharon Stone jsou výteční a chemie mezi nimi je vidět zdaleka a jejich destruktivní vztah je tím vůbec nejlepším, zapomíná se ale na velmi dobrého George Dzundzu nebo Jeanne Tripplehorn, kteří jsou upozadění, ale hodně důležití. Basic Instinct sice není tak ironický a satirický jako předchozí Verhoevenovy snímky, bere se možná zbytečně vážně a je možná chvílemi trošku zdlouhavý a za ta léta lehce zastaral, to ale na jeho kvalitách ubírá jen velmi málo. 80 %

plagát

Evil Dead: Vzostup zla (2023) 

Příjemné překvapení a zřejmě nejkrvavější film roku. Lee Cronin se s tím opravdu nikterak nepáře a velmi brzy nastolí agresivní a v dobrém slova smyslu nepříjemný vizuální styl, který je natolik specifický, že ne každému sedne a někteří budou mít problém zvládnout celý film. Je v něm hned několik scén, z nichž je jednomu nedobře na těle (suverénně vede moment se struhadlem), nechybí úchvatné gore chvilky a zejména závěr s motorovou pilou stojí za to. Pozitivem budiž i sympatičtí hrdinové, kteří se v rámci možností chovají racionálně a jsou i dobře obsazení, a to včetně dětí, které nejsou protivné. Pomohlo i přesunutí děje do polorozpadlého baráku, protože atmosféra je díky tomu krásně komorní a temná a mimo jiné vysvětluje i to, proč jeho obyvatelé už moc nikoho nezajímají. Asi bychom mohli vytýkat jen minimální pokusy o humor, otázkou ale je, zda by to tvůrce dokázal prodat, kritizovat ho za přílišnou brutálnost je irelevantní, protože naopak to je to, co Evil Dead Rise od ostatních "spotřebních" hororů výrazně odlišuje. Více zde. 80 %

plagát

Invalid (2023) 

Překvapivě vydařený počin, který ukazuje, že i ve zdejších (přesněji slovenských) podmínkách se dá natočit podobná groteska, která se nebere vážně a stylově drží krok minimálně s Evropou. Jonáš Karásek udělal dobře, když příběh situoval do devadesátých let, kde bylo možné takřka vše, zároveň tu jsou poznat jen typickým oblečením a staršími auty. To ale nevadí, protože o výpravě film opravdu není. Od úvodu si nebere servítky a některé vtipy jsou dost drsné, ale funkční a nikoli samoúčelné, především si ale udrží hodně slušnou úroveň po celou dobu. Příběh je pochopitelně notně přestřelený, jenže je nadsazený a nesnaží se být realistický, což tvůrcům umožňuje přistupovat podobně i ke stylu, který je vytříbený a zejména akční scény jsou na česko-slovenské poměry velmi dobré. Potěší i to, že tvůrci nijak nezesměšňují romskou komunitu, a i když si dělají legraci z určitých stereotypů, nemají potřebu postavy karikovat. Výsledku hodně pomáhá obsazení, v němž výtečně kooperují Gregor Hološka a Zdeněk Godla, na jejichž společné scény je radost pohledět. Je fakt, že některé momenty vyznívají naprázdno, tempo je někdy zbytečně roztahané, a když zmizí humor, najednou se to vleče a není to tak zajímavé, to ale nic moc nemění na tom, že Invalida je překvapivě povedený film, kterých se dnes už moc netočí a ukazuje, že když existuje produkční odvaha, může něco podobného nakonec spatřit světlo světa. 70 %

plagát

Renfield (2023) 

Dost nevyrovnaný, ale poměrně zábavný počin. Chris McKay jako by byl podivně rozpolcen, protože si byl zřejmě velmi dobře vědom, že po příběhové stránce film vůbec nefunguje, tak se ani nesnaží předstírat, že nějaký příběh vypráví. Od prvních chvil je tak jasné, že celé je to nerealistické, postavy jsou nezajímavé a kompletní děj je absolutně nesmyslný. Jakmile má ale přejít k jiným věcem, najednou je jako ryba ve vodě a baví především hodně stylizovanou a záměrně přepálenou akcí, která je extrémně krvavá a brutální, zároveň ale nápaditá a hravá a má svižné tempo. Nicholas Hoult v hlavní roli je překvapivě velmi dobrý a ani Awkwafina není vůbec špatná, nejvýraznější je ale pochopitelně Nicolas Cage, který tu dostal prostor pro své typické maniakální přehrávání, jelikož byl ale dobře veden, je výborný a nepůsobí směšně, ba naopak si Drákulu vysloveně užívá a klidně tu mohl být o něco víc. Renfield je celkově vzato pouhou jednohubkou, která asi neměla větší ambice, přesto ale měla být po příběhové stránce mnohem lepší a o něco uvěřitelnější a mohla být i parodičtější. Malé bezvýznamné plus pak zaslouží stylové závěrečné titulky. 60 %

plagát

Shrek (2001) 

Od začátku milénia animace výrazně zestárla, to je ale asi tak to jediné, co se dá prvnímu Shrekovi vytýkat. I po více než dvaceti letech je to originální a hodně zábavná podívaná, u níž se sešlo opravdu skoro všechno. Děti pobaví legrační postavičky, svižné tempo a jednoduchý příběh, dospělé zase popkulturní odkazy a antipohádkový námět, který je vkusný a až geniálně obrací žánrová klišé naruby. Ani v jedné scéně se Andrew Adamson s Vicky Jenson divákům nikterak nepodbízí a nikdy nesklouznou k vysloveně infantilnímu humoru, ba naopak je tu překvapivě poměrně dost dvojsmyslů, které jsou ale podány vkusně. K tomu se přidává i značný nadhled a výborný soundtrack tvořený částečně známými hity v trochu jiném podání. K plnému vychutnání je ale nutné vidět v originále, protože to, co tu hlasově předvádí Mike Myers a Eddie Murphy, je z úplně jiné dimenze a jejich špičkování je opravdu vtipné a díky tomu, že tu jsou pouze hlasově, snesou je i jejich odpůrci. Na Shrekovi je zkrátka vidět, že některé filmy (až na technickou stránku) nestárnou, dají se vidět v jakékoli době a vždy si v nich divák najde něco, co ho zaujme a pobaví. 85 %

plagát

Čas (2021) 

Hodně zvláštní film, který skončil na půli cesty a je jen důkazem toho, že Shyamalan je už dlouho hodně nevyzpytatelný tvůrce. Pořád umí přijít s originálním námětem, pořád dokáže na minimu prostoru vytvořit hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, která láká k dalšímu sledování. Celá první polovina je vůbec hodně vydařená, velmi dobře pracuje s náznaky tajemna, má solidní tempo a rozehrává zajímavou zápletku. Postupem času ale začíná být jisté, že zvláštní schopnosti pláže se jen tak nevysvětlí a bude potřeba buď hodně geniální pointa, nebo vše vyšumí do ztracena. Bohužel je správně to druhé, protože pointa rozhodně není moc uspokojivá (MINISPOILER jako proč zrovna korály mají onu tajemnou moc vše negovat?) a naopak je do značné míry zvláštní, ne zcela důvěryhodná a možná i hloupá, neboť nedokáže vysvětlit plno věcí. Trochu zvláštní je i to, že ani postavy nejsou nijak výrazné ani zajímavé, a i když je hrají Gael Garcia Bernal, Vicky Krieps nebo Thomasin McKenzie, jsou dost zaměnitelné. Měl-li Old být jakýmsi podobenstvím uspěchanosti dneška, Shyamalanovi se to úplně nepovedlo, měl-li být obžalobou korporátů, o výsledku můžeme diskutovat, měl-li být nějakou filozofickou úvahou o neschopnosti komunikace ve vztahu, je tak trochu mimo, protože nezvolil úplně šťastný postup. Ve výsledku tak zůstal někde na půli cesty, což je škoda, protože Shyamalan má pořád na to, aby natočil výbornou žánrovku s propracovaným závěrem, jen by k tomu potřeboval být o něco přímočařejší a mít komornější podmínky, protože ambicióznost mu aktuálně neprospívá. 60 %

plagát

Miesto hore (1959) 

Co se týče společenského rozdělení trochu zastaralý, leč tematicky nadčasový snímek, který by si nepochybně zasloužil být známější. Jacka Claytona viditelně limituje černobílá kamera, která mu nedává moc možností vytvořit opojnou atmosféru většího města, kam se hlavní hrdina stěhuje, tudíž tam všechno vypadá stejně, jen domy a kancelářské budovy jsou o něco větší. Příběhově ale nemá problém, protože zápletka je rozehrána jasně a jednoduše a od začátku je jasné, kam vše dospěje, přesto je hrdinovo dilema hodně tíživé a nepříjemné. Vytknout by se dalo snad jen to, že vztah mezi ním a mladičkou Susan vznikne dost rychle bez nějakého hlubšího vysvětlení a její okouzlení jím není úplně důvěryhodné. Ocenit se musí na svou dobu odvážný sexuální podtext, který je hodně znát, nikdy se o něm ale nemluví a milostná scéna jako taková tu není ani jediná. Možná i proto je výsledek tak působivý. Celý film si pro sebe krade Simone Signoret, která je báječná, charismatická a plná nenápadného sexappealu, Laurence Harvey je zpočátku trochu toporný, postupem času ale i on nabírá jistotu, nejméně výrazná tak je Heather Sears, která sice je pohledná a sympatická, ale s energií a živočišností Signoret prohrává. Ale i to je důvod, proč je hlavní hrdina tak tragickou postavou a jeho rozhodnutí z něj dělá většího sobce, než by asi mělo. Z dnešního pohledu je Room at the Top možná staromilské drama, pořád ale má co říct, má velkou sílu a stále platné morální poučení. 70 %

plagát

Super Mario Bros. vo filme (2023) 

Hodně velké překvapení, které musí uspokojit všechny, kteří Super Maria alespoň jednou v životě hráli. Režijní dvojice Aaron Horvath a Michael Jelenic velmi dobře pochopila, že aby dosáhla úspěchu, musí přiznat videoherní původ, což udělala a opravdu se nebojí v jednotlivých soubojích pomoci hrdinům power-upy, které dokáží síly vyrovnat. Odkazů na hru je tu opravdu hodně, jsou naprosto přirozené a většinou i zábavné. Tempo je hodně svižné a animace výborná, takže nijak nevadí, že příběh je plný klišé, předvídatelný a až moc potřebuje udělat z Maria hrdinu, nehledě na to, že někdy nedává moc smysl, protože všichni nějakým způsobem vědí, že Mario je Mario, aniž by se jim představil. Moc fajn je i osmdesátkový soundtrack, který vsází na ty nejprofláklejší hity, což může někomu přijít zbytečné a prvoplánové. Humor ale naštěstí není nijak infantilní a pobaví i dospělé, za což mají tvůrci také body navíc. The Super Mario Bros. Movie je ve výsledku výbornou videoherní adaptací, která si na nic nehraje a dokáže pobavit děti i dospělé, má v sobě částečný nádech nostalgie a všichni její hrdinové jsou vesměs sympatičtí. 80 %

plagát

Air: Zrodenie legendy (2023) 

Nenápadný, ale hodně příjemný počin, o kterém je ale nutné trochu vědět, protože ti, kteří po přečtení synopse budou očekávat sportovní drama, budou zklamaní. Suverénně režírující Ben Affleck se zaměřil především na sportovní marketing a událost, která ho zcela změnila. Většinu děje tak tvoří velmi dobře napsané dialogy, které mají spád, odsýpají a naštěstí nejsou nijak kulometné, takže i méně znalý divák se v nich bez problémů orientuje. Navíc v nich nechybí jemný humor, který vše příjemně odlehčí. Naprosto fantastická je ovšem dobová výprava i atmosféra, která báječně funguje a je propracovaná do nejmenšího detailu, a to včetně hitového soundtracku, který k ní dokonale zapadne. Matt Damon v hlavní roli je výborný a jeho zápal pro věc je až nakažlivý, velmi dobrý je i Ben Affleck, výrazná i přes méně prostoru je Viola Davis, zbytek obsazení je fajn, ačkoli ani on už nemá takový prostor (dokonce i Chris Tucker je otravný jen minimálně). Air tedy není nikterak výrazný a asi by mohl být o něco kratší, to je ale asi to jediné, co se mu dá vytknout, protože ve výsledku jde o velmi dobrý film z pro Evropana málo známého období začínajícího sportovního marketingu. 70 %

plagát

Halloween: H20 (1998) 

Hodně dobrý sequel, který šel jedinou správnou cestou a naprosto ignoroval pokračování od trojky dál a navazuje rovnou na díl druhý. Steve Miner se rozhodl se pro minimalistický přístup a snímek pojal dost komorně, protože v něm není tolik vražd a ani se v něm nevystřídá moc exteriérů a interiérů a obojí je velmi dobře. Od počátku zaujme hutná atmosféra, z níž je jasné, že se k něčemu schyluje, a paradoxně i pomalé tempo je ku prospěchu věci. Tvůrce diváky velmi rychle seznamuje s nastalou situací a je tak víceméně jasné, kdo se brzy dostane do hledáčku Michaela Myerse. Vražd tu tedy tolik není a nejsou ani obzvláště brutální, to ale nevadí, protože jsou nápadité a režisér zcela záměrně nechává vše na finální střet dvou hlavních postav, který stojí za to. Z dnešního pohledu rozhodně udělá radost účast mnoha tehdy začínajících hvězd (Joseph Gordon-Levitt, Michelle Williams, Josh Hartnett), nicméně největší pozornost se upíná na výbornou Jamie Lee Curtis. Pochopitelně, že příběh je klišovitý a od prvních minut je jasné, jakým směrem se bude ubírat, tudíž nikoho nepřekvapí, vzhledem ke skromnému pojetí je to ale celkem jedno, protože Halloween H20: 20 Years Later sérii rozhodně nedělá ostudu a patří v ní k vůbec nejlepším dílům. 70 %