kleopatra

Narozdíl od Zápisníku jedné lásky netrpí prvotina Sarah Polley přívažkem obří homole cukru. Je civilní, je ze života. Bude ale film atraktivní pro ty, co jdou třikrát do špajzu a nevědí proč, nebo pro ty, co si na konci už nebudou pamatovat začátek, protože zájem dozvědět se jim kalí fakt, že už mají na Alzheimera solidně našlápnuto? Potíž je i v tom, že Daleko od ní nedisponuje hvězdami a musí si vystačit s kultivovanými hereckými výkony a inteligentním scénářem, což neni málo, ale není to ještě dost. A nebo jinak: vykašleme se na film o nemoci a podívejme se na film o lásce, protože o tom to je - o lásce k člověku, který už není tím, koho jsme si vybrali, ale balvan citu zůstává a tak ho valíme do vzpomínek, které přetrvaly. 3,5*.

Stačil kousek a bylo to za 4*, tak aspoň malinký zastání. Dvě ženy: jedna chladná, co velí, druhá vřelá, co slouží, a v tý nerovnováze žijou tak dlouho, že se na tom šach-matu stanou závislý. Sandrine Bonnaire v roli tý, která tak prahne po objetí, že vezme ve stavu citovýho prázdna zavděk papouškem, tomu bez debat herecky velí a tak u toho člověk čumákuje, i když by to bez ní dávno zabalil a šel na kutě, protože kostýmy a scenérie se okoukají a křivd a stojatých vod je brzo ke krku. Vydržet na druhou půlku se ale vyplatí.

Okouzlující kříženec Woodyho a Pedra a nikdo se mi to nepoukoušejte vymlouvat. Úplně stačí, že bych se týhle charakteristice sama předem vysmála jako něčemu zhola nemožnýmu, ale JE to tam - zamotanej příběh, každej s každym to buď dělá nebo dělat chce, výčitky svědomí se střídaj s odvahou bláznů, myšlenkový pochoďáky s motivem kytary, křehký lidský nádobí a vášně, to celý rámuje ironická grimasa. Abych nezapomněla ... Bardem, Cruz ... další z ingrediencí, co můžou za henten afrodiziakální zážitek a moc pěknej film, 4,5 *.

Koukám, nějak lidi nemaj pochopení pro odchylky nebo co, přitom je to jenom film, nemusí se s tim člověk přece nutně identifikovat a nebo si na tom chladit žáhu. V skrytu duše jsem čekala, že to bude když nic tak zajímavý a ono to bylo navrch ještě dobrý. Kromě toho tam byla moc pěkná hudba a mít někde poblíž knihkupectví a nebejt hafo hodin, tak skočim hned pro předložku.

Fajn filmík ze života, kterej i když neni náš, docela klidně jím být muže. Upřímně - komu občas nehrabe? A někomu z nás to ani nevadí. Hudsona naopak zaskočí, že se mu rozsype osobnost a pohodovej veget. Koktejl dovedně namíchanej z vtipu, melancholie, sebemrsku i romantiky, ale šprajcuje se mi to na zlatíčku "Chandlerovi" a že to řeknu já, milovnice Přátel ... fuj mi! Přitom se kluk snažil, sou mač, ale to je prd platný, když mě jeho depka nehodí do ... někam. Lepší 3*.

Neštvalo mě to, ale nudilo. A to je horší.

Chci to vykřičet, ale jsem líná se s tim smolit, zvlášť když to tu brilantně zformuloval už kolega novoten, s jehož názorem se plně ztotožňuji:).

Jak je možný, že se teď ve Francii točí takový mraky filmů, přece nejsou zadarmo a když se podivám na imdb, ne že by to bylo závazný, ale těch pár hodnotících to vytrhne? Na prd je, že v kvantu blbin se někdy ztratí docela příjemná věc jako třeba tahle. Lípla jsem jen 3 hvězdy, ale jsou to jiný 3 hvězdy, než jaký dám nějakýmu emerickýmu popkornu. Evropskej film má jiný kredity a já čekám víc. Film o fotografce Lili, která nebyla lhostejná k osudu senegalské kámošky, je sice zajímavej, ale zbytečně vláčnej. Nebylo by ale fér mu upřít atmosféru plynoucí z exotičnosti prostředí a taky s tim má co dělat hlavní představitelka - krásně melancholická Romane Bohringer. Kdo ji viděl v Úplném zatmění nebo V nocích šelem, tak je doma.

Její Výsost Fotografka. Majitelka geniálního oka, kterým to musí začít a pak uděláte úchvatnou fotku i Lubitelem ze šrotu. Ale dřív se to oko musí domluvit se srdcem. I to ona má a tak udělá i ryze komerční fotku, z který se padá na prdel. Načichlá časákem Rolling Stone, vylomeninami tehdejší éry a zkušeností let focení vzbuzuje i v celebritách respekt, s nímž se neptají "za kolik?" ale "kdy?". Dokument o ní byl fajn, ale neměl její kalibr.

Didine je holka odrostlá iluzím a snům a tak trochu zahnívá u návrhů na látky, když ji náhoda přivede k práci sociální dobrovolnice. Zasvěcena řikánkou "voni se nuděj, my se nudíme, tak je navštěvujem a votravujem se všichni jak blbci" se vrhne do nové zkušenosti a ke svému překvapení zjistí, že za dveřmi staroušků nečeká jen puch a senilita, ale objevy, které ji proberou k životu. Didine je hlavně uplně normální film a to je v době, kdy se vše tak přeřvává o pozornost, balzám na duši.