Gilmour93

Tvrdí paragáni operující na ose Indočína - Francie - Alžír a mezi nimi přituhující mikrosouboj idealistického mladíčka Delona a jeho ctižádostivého velitele, co je „baskický křupan“ v podání mexicko-irského Američana. Na můj vkus zbytečně moc střílení na úkor potencionálně zajímavých postav, poslední scéna s nápisy na ulici naprosto všeříkající.. Člověka vzhledem ke koloniálním debaklům země galského kohouta napadá, jestli kombinovaný pocit viny a ponížení nestojí i za „daladierskými“ telefonáty z Elysejského paláce, při kterých se na druhém konci linky v úvodu ozývá: „Dobrý den, dovolali jste se do Kremlu. Pro hovor v ruském jazyce stiskněte jedničku. Pro hovor v anglickém jazyce stiskněte dvojku. Pro hovor ve francouzském..“ Píp. „Chcete mluvit s Vladimirem Putinem? Stiskněte jedničku. Chcete mluvit s jeho dvojníkem? Stiskněte dvojku.“ Píp. „Jestli si to ty, Emmanueli, pro tarif neomezeného volání stiskni jedničku..“

Karel agituje jak Steklý a po Hrochovi přichází s Nosorožcem, co napichuje na roh reakcionářské živly z řad pražských taxikářů. Ty trojské koně ve volhách, co pošlapávají socialismus tím, že mu vtisknou lidskou tvář! Sice vraždí, ale nikdy nejsou schopni vyhrát! Podáno tak, že historie neznalý člověk by s těmi komunistickými otloukánky i soucítil, vždyť to přece mysleli dobře. Jenže jak říkal Černomyrdin, dopadlo to jako vždycky.. Když Willig začne lítat z rudého květu na květ, je čas na pytlík a vomitus..

„Čím dřív nás Bůh vezme k sobě, tím míň hříchu napácháme.“ Tak tady asi našel Refn jednu z inspirací pro Only God Forgives.. Absurditou překypující střípek z nekonečné agónie zřízení i společnosti. V zemi bídy, zmaru, chlastu a velkolepých literárních děl o bídě, zmaru a chlastu. V zemi, kde by zítra znamenalo včera, kdyby dnes nebylo loni. Zaujala scéna, kdy Il-76 vykládal dvoustovkový náklad a zároveň do jeho ocasního chřtánu vbíhali vojáci. Předpokládám s ostříhanými Vlasy..

Přelet nad orlím hnízdem, aneb střet lidství a různých stupňů odvahy s vykonavateli hrůzného systému, co ani na vteřinu nezapochybovali o správnosti svého počínání. Reflexe národa, který se tak cpal do genetické špice, až vůbec neregistroval, že je na dně etiky i humanismu. Výkon třináctiletého McMurphyho a okamžiky, kdy se kráčí po zelené míli s malinovkou na tácku, jsou ty silnější aspekty v jinak nepříliš výrazném dramatickém oblouku.

Při nutkání podebatovat o lukostřelci Kevinovi to zlo celou dobu bublalo pod povrchem. Tady je uloženo hlouběji a nenaplněné sny, systém zacházení s duševně nemocnými, nekontrolovaný prodej zbraní a rodičovská láska a chlad, co nejsou schopny vnímat varovná znamení, jsou postupně praskající pukliny, ze kterých nakonec vyjde zničující výtrysk. Kurzelovo „preludium of shooting spree“ je silné jak uchopením svých slabošských postav (hledající se syn Jones a nehledající matka Davis), tak připomínkou toho, jak zlo umí povstat z všednosti. To nezobrazení sóla na AR-15 byl stejně dobrý tah jako rozklížení divácké mysli nepříjemnými zvuky běžného života (rojení včel, sekačka zpovzdálí, na prázdno hrající gramofon). A po skladbě přichází už jen bolest..

Zatímco laskavost a člověčenství se často setkávají s nepochopením, krutost je ve své univerzálnosti velmi srozumitelná. A koneckonců, snadněji se i oplácí.. Neznámé místo, sypání si známého imperiálního popele na hlavu a nosná myšlenka měly šanci uspět, jenže to by Guerra nesměl dát štempl na to, že čekání je svou povahou nezáživné a otravné. Problémem možná je, že blazeovaný Rylance, nezlíčený Depp v extravagantních brýlích a ani nestabilní oficírský ex-upír nedokázali chybějící pozornost strhnout na sebe..

Chvílemi jsem si připadal jak u parodie na McBrideovo Breathless, akorát s tím rozdílem, že Trojan je lepší herec než Gere (sic svou roli pojal podobně jak reklamy na České dráhy). Bizarnost stylizace i zasazení do kraje „bordelů a automatů“ nebyly natolik zásadním problémem jako ta snaha o vtipnost, která byla s podivně napsanou notací absolutně mimo rytmus. To samozřejmě neplatí o Ruppertovi a jeho Hrozinkách. Ricky Nelson a Buddy Holly se obrátili v hrobě, aby si je poslechli..

Město Blade Runnerů, Vran a vytrvalých dešťů a v něm Bruce Holmes, Alfred Watson, inspektor Jim Lestrade a Riddler Moriarty. A nebo jinak. Město stejného podnebí a v něm zkušený Jim Somerset, napružený Bruce Mills, jeho starostlivá žena Alfred a John Riddler Doe. Jeho hříchem je Závist, trestá Pýchu a Lakotu, nechává se zavřít, aby dokončil svůj plán a aby toho Finchera nebylo málo, dělá to jako Zodiac. A nebo snad variace na motiv Strachu, když Nolanův rytíř začínal? Reeves svému „Nocturnal Animal“ dodal od všeho něco a jediné, co mu lze vytknout, je na sílu tlačené párování kočičky a netopejra a absence nějaké opravdu kulervoucí scény (záběr vzhůru nohama z Penguinova nabouraného auta mi nestačí). Tvůrci komiksových adaptací už evidentně ví, že čím autentičtější rozměr dostanou postavy (i ty směrem k fantasknu), tím intenzivnější je svět, kterého jsou součástí.. Apropo, u Colina Farrella si nejsem jist, jestli za tím vzhledem stojí kvalitní práce maskérů, a nebo se po letech stagnace konečně začíná měnit v Lanthimosova humra..

Louisianské white trash duo, co má dohromady 5 zubů a jednu červenou kšiltovku, evidentně netuší, že se nemá vstupovat mezi Mámu Nazgûla a jeho kudrnatou kořist! Hale Berry, kterou tvůrci přepínají ovladačem do pozic vyděšená a nasraná a k tomu ji vybavili samomluvou, abychom s jistotou pochopili, co si zrovna myslí, se opravdu snaží. Dokonce se během té náročné honičky párkrát staví v autoklempířství, nenápadně odmontuje vystřelené airbagy či udělá kus práce za opravdové detektivy Harta s Cohlem! Prostě ten typ mámy, co zastaví holýma rukama odbržděný náklaďák. A Prieto, bezradně civící do scénáře, jí do toho hází vidle..

Tak Palm Springs prý osvěžilo svůj žánr stejně jako se to kdysi podařilo Zombielandu. Já vám nevím. Poučení z opakovaného krizového vývoje je opravdu dost přebraný koncept a já rozhodně nemám pocit, že se tady z časokonopné smyčky podařilo vyklouznout (obzvláště, když nohy stoličky byly naříznuté zbytečnou vulgaritou a držením se mustru romantických komedií). Trochu jsem si připadal jak Monk, když ho dítě drtilo hádankou v letadle: „Zas a Znova jeli spolu na člunu. Zas vypadl. Kdo na člunu zůstal? - „Znova.“ - „Zas a Znova jeli spolu na člunu…“