Lucretius

Zádumčivý Homer Simpson se brodí testosteronem ke své pomstě. Vyprávění je překvapivě náročné na pozornost. Podobné chlapácké filmy většinou nemusím, ale Ritchie zjevně ví co dělá, Stathama zužitkuje dokonale a zkonstruuje překvapivě zábavnou věc.

The Assassination Bureau se sice pohybuje na hraně trapnosti, ale překvapivě za ni v žádném momentu nesklouzne (imho i zásluhou vynikajícího tempa) a je nakonec velmi zábavným snímkem. Škoda snad jen, že autoři nezvolili hudební čísla v příslušných jazycích, jejich anglické texty prostě rozbíjí jinak funkční iluze evropských metropolí. No a jako, nechci spoileřit, ale že uvidím Kojaka na takových místech snažícího se s nimi provést takové věci přičemž bránit mu v tom bude sexy verze Mary Poppins, to by mě asi ani ve snu nenapadlo. Svět je plný překvapení.

Když už jsem tím vlakem jel (btw Busan na mě udělal daleko větší dojem než Seoul), řekl jsem si, v nejhorším si užiju alespoň nostalgii. Ale převažuje spíš zklamání, z v podstatě generické žánrovky zbyl jen pocit, že zombie žánr je mrtvý, nemá čím překvatpit a otravný. Naposled s ním smysluplně pohnul před dvaceti lety Snyder a od té doby je vlastně sám takovou zombie.

FIlm je fantasy příběhem o králi a jeho poddaných bojujících proti mocnému banditovi terorizujícím jejich zemi. Premiéra snímku byla v Nigerii událost s účastí politiků a celebrit. Reálně jde o amatérský film, komparzisté občas nemaskují radost, že jsou v záběru, při zaplování magické bytosti na ni pomocníci stříkají podpalovač z petek apod. Vetšina bojů probíhá tak, že na sebe postavy něco pořvávají, trochu to evokuje souboje ze hry The Curse of Monkey Island. Není ani zcela jasné do jaké míry je snímek abstraktní, resp. jestli je blíže divadlu kde kulisy zastupují prostředí, či jsou reálie myšleny doslovně. Času u filmu ovšem nelituju, určitým způsobem je zábavný, hodnocení pak zavisí na očekávání. 1) Pokud chete vidět profesionální film - odpad. 2) Akceptujete-li, že jde o amatéřinu, ale čekáte funkční děj (jak říká Dean Learner, kdo vidí drátky, nevidí příběh), tak ani to se tvůrcům příliš nezdařilo **. 3) Kdo se chce filmu pouze vysmát, tak na to není vykolejený dostatečně **. 4) Kdo hledá netradiční filmový útvar, autentický, v neobvyklé kultuře a jazyce, kde se občas zasměje provedení, ale primárně o to nejde - ****. Filmu se podařilo mě dokonce asi na 10 minut vtáhnout a nehledě na bizarní realizaci má zřetelné a (s přivřením očí) nosné poselství.

Film je sympaticky otevřenou a odvážnou reflexí jednoho z klíčových sociálních problémů v Číně (ten je organicky propojeny i s politickou rovinou). Z filmového hlediska je ovšem slabší, jde o formálně lehce toporný a částečně studentsky působící debut. Wang Meng má nepochybně koule, dokáže film udržet pohromadě a říct, co chce říct. Ale chybí mu jemnější pozorovací schopnost, resp. schopnost zobrazit subtilnější věci, které by snímek činily bohatší a vzhledem k relativně statické formě výrazněji obhájili požadovanou dvouhodinovou pozornost. "The Waste Land" je vlastně jakýsi opak Yimou Zhangovy "Qiu Ju", jež vyniká drobnokresbou, ale ideově je nejenže servilní, ale prorežimně propagandistická. Protiklad lze nalézt i v myšlenkové rovině, Zhang velebí vesnické vztahy, ale současně je jeho hrdinka propojená s širším světem (do kterého bez znatelnějšího odporu přenáší svůj problém). Wang naopak vesnici kritizuje a klade důraz na její naprostou mocenskou izolovanost, nemožnost se dovolat nikoho vně. Evropského diváka film asi tak neosloví, na drama je příliš schématický, jako výpověd o nějakém místě, či prostředí (pokud něco víte o sociálních vztazích v Číně) by měl být bohatší a jako apel v obou hlavních směrech, tj. sociálním a politickém, v Evropě irelevantní. P.S. Výše zmíněná kritika se vztahuje k standardním kritériím profesionálního nezávislého filmu. Jako nadšenecký projekt člověka, který jej napsal, zrežíroval, ztvárnil hlavní roli, do projektu vložil obrovské usilí a odvahu přičemž odměnou mu dost možná byly problémy s policií, je to obdivuhodné. Resp. naprostá pecka, to zas ne, že ne.

Připadám si zvláštně, u filmu který mě tolik bavil vlastně přemýšlet o kritickém komentáři. Bullet train je vynikající lokálně, v každém okamžiku diváka táhne jako malé dítě umanutě zakouslé do nějaké protáhlé sladkosti. Ovšem efekt z odhalení celkového obrazu a od něj se odvíjející dopad filmu je spíš průměrný a zaměnitelný. Nečetl jsem předlohu, ale tipuju, že se bere víc vážně a proto je daný příběh dostatečně nosný (čtenář je víc vztažen k realitě). Nadnesenost filmového pojetí sílu příběhu oslabuje a proto by potřeboval (a zároveň by bez cringe snesl) výraznější, osudovější a prokreslenější "proč". Pitt je vynikající přičemž překvapivě současně vyvolává dojem, že mohl být ještě lepší. Jakoby tu roli jen naznačoval. Jeho variace klasické žánrové figury je svěží proto, že on sám je typově jiný, což ji drží v realitě a nenechá diváka redukovat ji na podvědomně známou postavičku. Jenže tím, že jde o typovou figuru zároveň dostatečně nenaplňuje divákova očekávání. Líbí se mi kam se posunula prezentace Japonské popkultury v Hollywoodu. Tarantinův Kill Bill byl výrazný posun oproti předchozímu. Nebral už totiž Japonsko jen jako exotický skin bez snahy o výpovědní hodnotou, ale snažil se zprostředkovat autentickou stylovost Japonské popkultury, seznamoval s ní. Bullet train jde dál. Už pročítá s tím, že divák Japonsko zná, má nakoukáno anime, nemá potřebu nic předžvýkávat (jako u pre-Kill Bill filmů) ani jej podávat z pohledu, který bude pro každého stravitelný (jako Kill Bill), ale do plných si bere, co se mu hodí. Půl hvězdy navíc za sountrack, věčná škoda, že Junko Yamamoto nenazpívala verzi Pětiset mil v Japonštině. Tak aspoň vynikající ヒーロー :) 4,5.

V kontrastu s vynikajícím Orient Expressem to působí jakoby Branagh přehnaně podlehl producentům. Hlavní problém je v postavách. Ty se nechovají jako běžní lidé dnes, ovšem tato odlišnost není v ničem ukotvená. Intuitivně by měla vycházet z historického kontextu a sociálního statusu hrdinů (hádám v předloze to tak je), ale ten film to v sobě nenese. Jakoby mu chybělo pozadí, ze kterého by vyrůstal. Postavy jsou navíc ploché a vzájemně zaměnitelné (viz v podstatě čtyři kopie "starší sebevědomé a arogantní ženy"). V hlavním hrdinovi, ktery se v předchozím díle svou démoničností tak svěže vymezil oproti (pro mě nesnesitelné) Suchetově figurce, jakoby Branagh dával zpátečku a vracel se k seriálové naivitě. Poirotovi jakožto nejzábavnějším prvku celé detektivky nesvědčí ani nebývale dlouhá expozice. V první půli se toho ve filmu moc neděje, hlavní postava se tam spíš jen tak pomotává a ostatní ji navíc neberou moc vážně. V druhé půli naopak vzniká dojem, že snímku chybí čas. Rozplétání zločinu, které by mělo být podstatou požitku, působí stroze. Oceňuju, že nejde o žádnou dekonstrukci, ale o čistou žánrovou podívanou, určitě mě to bavilo, ale Orient Express byl o třídu výš. 3-4.

A já už po těch Mendesových naivních do minulosti zahleděných cringefestech ani nedoufal. Bond se vrací ve své buldočí destruktivitě, která ničí jak jeho protivníky, tak to co má rád. "No time to die" také obnovuje netriviální vnitřní rozměr hlavní postavy a k tomu dokazuje, že vedlejší charaktery jež Mendes nedokázal využít na nic jiného než na nostalgii po Conneryovkách mají potenciál a jsou zábavné. Nejlepší Bond od QoS.

Natočeno je to pěkně, což o to. Prvně, o símku by současní gender jedinci zřejmě řekli, že "podporuje tradiční stereotypy o ženách" (existuje dnes vůbec prázdnější fráze?). Ve filmu se neděje nic moc jiného, než že hrdinky řeší své emoce a na základě nich dělají iracionální rozhodnutí. Zároveň nosí absurdně stylové oblečení (samozřejmě často se střídající), až si člověk skoro vzpomene na Sex ve městě. Efekt snímku má vznikat převážně dojetím z toho, jak city přemáhají postavy natolik, že obětují opatrnost vůči obrovským rizikům. Dílo vlastně překvapivě stojí někde v tradičním romantismu 19. století. Od toho se pak odvíjí dramaturgie, která je taky tím jediným, co mi skutečně vadilo. SPOILER! Jedná se spíš o subjektivní výtku, ale mě prostě nebaví filmy u kterých víte jak skončí a postavy tomu hloupým chováním jdou naproti. K čemu se prožíváním šťastných momentů identifikovat s někým v okamžiku kdy už víte, že se to děje jen proto, aby se posílil dopad následného utrpení. Přistupovat na emocionální vedení příběhu je v takovém případě imho trochu masochismus.

Je Biruma no tategoto dobrý film? Nepochybně. Jde o citlivé a v rámci žánru neobvyklé dílo. Patří mezi nejlepší protiválečné snímky? Nikoliv. Ač jde o sympatický snímek, imho existují důvody, proč jej nelze bezproblémově akceptovat jako vrcholný z hlediska obohacování pohledu na válku. Bohužel se nevyhnu SPOILERům. Prvním vodítkem je přílišná naivita celého zasazení. Vojáci, nehledě na strany, jsou do jednoho hodní, velitel jednotky je humanista a dobrák od kosti. Je dobré si představit stejný příběh v evropských reáliích. Natočit film o tom, jak vojáci wermachtu procítěně zpívají českým vesničanům pod okny a jeden z nich se následně rozhodne u nás zůstat aby pohřbíval německé vojáky je nemyslitelné. Samozřejmě, asijský kontext je jiný, ale okamžité otázky relevantní zůstanou. Neměl by se hrdina spíš trápit tím co jeho krajani páchali, než jejich vlastním utrpením? Kdo mu dal (z hlediska Barmy) právo zůstat? Jak je vůbec možné dělat film s tématem smíření a ani náznakem nezmínit, že okupační jednotky někomu ublížili? Zde vojáci brečí jen pro to, že Japonsko prohrálo. Obecně, v reflexi druhé světové války byli japonští filmaři až neuvěřitelně dobří (už jen vynikající Lidský úděl, Pod vlajkou vycházejícího slunce, či třeba Ohně na planinách, snímek takéž od Ichikawy). Absenci kritičnosti lze v Barmské harfě obhájit funkčním hlediskem filmu jako hojivého nástroje, který chtěl japoncům prostě pomoct v obtížném období a dodat určitý směr. Ovšem ambice univerzální protiválečné výpovědi jsou mimo dosah díla díky sebestřednému zaměření čistě na vlastní utrpení a nekonfliktnosti vůči patriotické perspektivě.