Lucretius

Tvorbu Yimou Zhanga vyloženě nemám rád, jeho starší věcí se ale dají zkouknout a příběh Qiu Ju mě chytnul. Prostor ke kritice je, od zjevně nerealistické reakce systému, přes idealizaci a potvrzování mýtu o soudržnosti prostých lidí k celkovému sdělení příběhu, o kterém radši nepřemýšlet. Přesto, autentické prokreslení venkova a Čína, s její špinavostí, ale stále jakýmsi kouzlem, zobrazovaná z pohledu vesničanů působí svěže a zábavně. Film obsahuje náznaky humoru a je škoda, že autoři v tomto směru nezašli dál. Číňani obecně smysl pro humor mají, vynikající Li Gong by to utáhla, atmosféru snímku by to nenarušilo a jen akcentovalo, že vesničani sice žijí v jiném diskurzu, ale nejsou pitomci.

Na Toovi je sympatické a osvěžující jak zkouší nové věci. Vyprávění vizuálem s minimem děj posouvájících dialogů filmu dodává dynamiku a součastně vytváří zcizující pocit, který skvěle pasuje k pohledu na policii jako na brutální a lehce zkorumpovanou instituci s jednotlivými složkami jdoucími proti sobě. Kladní hrdinové zde nejsou a těch pár záchvěvů soucitu vzbudí spíš zločinci. Uchopení policie je opět zcela jiné než třeba v Mad Detective, nebo Eye in the Sky, jsem zvědav kolik dalších perspektiv na ni To ještě zužitkuje.

Confession of Pain nelze explicitně tolik vytknout, jít pod tři by mi přišlo nefér, ale nebavilo mě to. Snímek se sune v bluesovém tempu, neobsahuje žádnou akci, ani napětí. Klíčová měla asi být psychologická rovina, ta ale díky slabému scénáři a trochu zmatené režii nefunguje. Hvězdné obsazení je nevyužito, Takeshi Kaneshiro se poctivě snáží, ale limituje ho scénář. Tony Leung (jinak můj oblíbenec) spíš jen staticky odříkává text a moc nehraje. Těžko říct proč, se stejným Andrew Lauem přitom vytvořili o šest let dříve geniální Volavku. Film není úplnou ztrátou času, ale prostě se imho nepodařil.

Po skončení Keetje Tippel jsem měl pocit, že film znám odjakživa. Jakoby by byl tím snímkem, který ostatní napodobují. Ideálně vystihuje dobu konce 19. století, naturalisticky, krutě, s neustálou nejistotou toho co bude následovat. Nemá potřebu diváka pro zvýšení efektu nějak mučit, Verhoeven je vynikající režisér a prostředky co používá májí obhajitelný účel. V obecné rovině film kritizuje zvrhlost nekontrolovaného kapitalismu a bohatých, ale v jednotlivých postavách, v individuální rovině, chudé nejenže neidealizuje, ale jejich amorálnost akcentuje, bez nějakého omluvého "oni za to nemůžou, dohnala je k tomu nouze". To jej esenciálně odlišuje od levicových agitek. V postavě hlavní hrdinky a neustálé sexuální agresi vůči ní dobře ukazuje postavení žen v dané době. Keetje nejenže nemá na koho se obrátit, ale vhledem k tomu, že ona agrese je v dané době brána jako normální, tak vlastně ani s čím.

Imho snímku škodí hype kolem něho. Jako je to dobré, co chce říct to řekne, jasně, srozumitelně, ale na to aby to hrálo nevyšší ligu příliš tezovitě. Respektive, tím jak film dramaturgicky přepálený je těžko odhadnout jak moc je to realistický. Chybí mu subtilnost, která by umožnila jasněji ho vztáhout k realitě. Takhle je to prostě sice dobrý, ale pořád jen zjevný konstrukt který se maximálně snaží zvýraznit jak morální, tak faktickou zkorumpovanost lidí ze středních/vyšších vrstev a vyprázdněnost současného "PR" vidění světa v kontrastu s normálním člověkem.

Zebra Nurse, Zebra Nurse, áá áá áá, Zebra Nurse! Před šestnácti lety se tato Miikeho komedie probojovala do mé topky. Dnes je zajímavé jak zestárla. Paradoxně totiž ne vlastní vinou, ale proto, že se dekonstrukce superhrdinského žánru sama stala mainstreamem. Druhá dekáda je naprosto zahlcena nespočtem filmů s tímto přístupem, od vyložených subverzí typu Kickass, či Deadpoola, přes jemnější přítomnost v podstatě ve všech superhrdinských snímcích až k pozdní nudné a unylé fázi v seriálech typu Doom Patrol. Humor, který v sobě Zebraman nese byl později natolik vytěžen, že už dnes nemá takovou sílu. Film je navíc primárně poctou Tokusatsu dílům (u nás jsou známí třeba američtí Power Rangers), které jsou ale tak daleko v historii, že vztahovat se k nim je i pro ty co je pamatují spíš abstraktní věc. Kritizovat snímek za to, že trefil budoucí vývoj by bylo nefér, v mém filmovém srdci bude blbnutí Miikeho a jeho týmu vždy na speciálním místě. Své původní pětihvězdičkové hodnocení proto ponechám.

Trochu přehlížený film, imho díky tomu, že je redukován jen na film s hodným vojákem ze zlé strany, v postatě na provokaci. Obvinění se znevažování odboje jsou liché, co skutečně podrývá je chápání druhé světové skrz nacionalistický mýtus souboje hrdiných čechů s němci. Nejde o relativizaci nacismu či odboje, jen o triviální fakt, že pokud někdo projeví odvahu zachovat se správně, zaslouží si stejný obdiv bez ohledu na národnost. Chápání války jako globální tragedie bez zmíněného mýtu člověku umožňuje přemýšlet v čem všem vlastně hrdinství (i čechů) spočívalo. Pokud naopak vidíte válku skrz "my versus oni", hrdinové jsou předem dání, mají nebojacné mramorové ksichty a nemáte o čem uvažovat. Mýtus druhé světové byl pro komunisty klíčový (stejně jako pro současnou ruskou propagandu), takže samozřejmě film nemnohl nejít do trezoru. Nicméně tato rovina dekonstrukce konkrétního mýtu je lokální, to zajímá čechy a lidi okolo, a ne příliš objevná (tehdy ale nesmírně odvážná). Obecnější rozměr filmu je v něčem jiném. V momentě, kdy se člověk zůčastní války, mění své normy a částečně i diskurz, už jen aby byl schopen dělat běžně nepřijatelné věci, třeba po někom střílet. "Kočár do Vídně" je o rakouském vojákovi na konci války, pro kterého už válka skončila, opustil válečné pojímání reality, vrací se zpět k normálnímu vidění světa a chce udělat něco "normálního", dostat kamárada domů. Hlavní hrdina je náctiletý měšťák (subtilně, ale suverénně prokreslené) s nedospělou nejistotou, jeho pořád částečně dětská povaha jej o to víc vytrhuje z válečného narativu. V konfrontaci s těmi, co stále ještě bojují pak vyvstane ona netriviální vrstva, film je v podstatě pacifistický argument ilustrující, že válka z člověka dělá bestii ne proto, že mu po čase z krutosti přeskočí, ale už v okamžiku, kdy do ní vstupuje. To je srozumitelné univerzálně a podstatnější, než že i na zlé straně byli hodní. Proto je snímek světovým dílem, byť opomíjeným.

Aby tato hříčka fungovala, muselo by chování postav být na stejné úrovni, nebo překračovat řešení napadající diváka. Momenty "proč neudělá tohle" brání možnosti brát film vážně a z potenciální psychologické roviny dělají jen samoučelné mučení.

A já se tak těšil. Za dlouhou dobu nejzpackanější trojka předtím povedené série. Postavy prakticky chybí, nemají žádné vlastnosti, motivace a v podstatě nekonstruují děj. Ten je namísto toho plně budován mytologií fikčního světa. Ta byla v předchozích dílech zábavná jako pozadí, neuzavřený fragment, ale v doslovnosti se stane nesmyslnou a ve všech těch pseudohlubokých kecech totálně otravnou. Je to domrvené podobným způsobem jako třeba další díly Pirátů z Karibiku, či Matrixu. Já nechápu, že tvůrcům kteří vytvoří něco orginálního a zábavného takhle drbne, rezignují na to proč to bylo dobré a přesunou těžiště díla do přiblblé lore fans roviny.

Na sílu poslepované scénky cosplayerů. Po přijatelném Sanadově úvodu (s milým procvičením japonštiny a mandarínštiny) to jde z kopce, chvílemi jsem měl pocit, že koukám na nějaké zetko. Andrsonova verze je lepší už jen proto, že si uvědomuje, že hru do filmu nelze jen překlopit, ale že filmové médium je jiné a potřebuje něco navíc. Téma by potenciál mělo, člověka od boku napadne x způsobů, jak by to šlo natočit líp.