Lucretius

K japonské kinematografii sedmdesátek mám jistou nedůvěru, zde byly ovšem obavy zcela mimo. Vynikající nelineárně vystavěný a s nespolehlivým vypravěčem pracující scénář působí svěže i dnes a mistrně skládá výsledný příběh. Režie je živá, nápaditá (práce s barvou, kde černobílé pasáže propojují film s předchozí válečnou kinematografií), precizní a zcela jasně ukazuje Fukasakův drajv. Obsahově je film kritikou, drtivou, drzou, přesnou a oprávněnou. Ať už v rovině nedostatečné ochoty k poválečné reflexi a k potrestání skutečných viníků, či obecněji války samotné v naprostém rozbití jejích pozitivních mýtů. Imho jeden z nejlepších příkladů vyrovnávávání se s vlastní minulostí a i protiválečných filmů obecně.

"Já jsem totiž strašně posesivní!" Pro lidi co ocení absudrní humor jde o jeden z nejzábavnějších (a zároveň nepochopitelně přehlížených) filmů co u nás po revoluci vznikl. Styl humoru zde velmi dobře sedí k psychologicko-hororovému ději, který naštěstí není rozmělněn v nějakou samoúčelnou bizarnost a má pevnou strukturu. Otesánek působí, jakoby byl natočen o tak sedm, osm lete dříve, což ale ničemu nevadí. Jde o jeden z mála porevolučních českých filmů, který zachycuje atmosféru doby, i když mírně jiné než jeho vzniku. Klobouk dolu před Pavlem Novým a jeho schopností zasmát se sám sobě, Švankmajer zde výborně využívá komičnost jeho přirozeného stylu herectví v kontextu jeho dřívějších rolí lidových štramáků. Jan Hertl exceluje jako normální člověk, který si celou dobu silně uvědomuje nenormálnost nastálé situace a zároveň je tlačen ji řešit. Do živého pak tne Veronika Žilková, jelikož její mateřská obětavost není oproti dnes běžné až tolik přepálená (do nějaké karikuující roviny), přesto jasně vyvstává její negativní rozměr. Kristína Adamcová do filmu pasuje naprosto přesně a pan Žlábek rulez!

"Jestli se Palpatinovi nepostaví, bude to konec Jediů." Pokud je Star Trek vesmírný blockbuster s postavami se kterými se mohou identifikovat ti chytřejší z teenagerů, tak Star Wars jsou pro ty ostatní. Já chápu, že jde o producentský film, ale už dlouho nepamatuju snímek s tak nezajímavými a prázdnými hlavními postavami. Jeden by až řekl "kdo nemá v hlavě, má sílu". V souladu s dobou postavy řeší hlavně kdo je odkud a kdo je čí rodič. Formálně film připomíná videoherní stream. Jenže sledovat jak někdo jiný hraje hru je nudná a dost impotentní aktivita, jakoby už ani nemáte na to ji sám hrát. Dohromady vzato, rozumím, že Star Wars byly vždy primárně reflexí světa dospívajících, ale epizody I-VI to zvládaly mnohem lépe a z vnějšku koukatelněji. Je potřeba Abrahamsovi přiznat, že se film hýbe a i přes pouťovost má alespoň nějaký děj, což je pokrok oproti předchozím dvěma dílům. Adam Driver konečne vypadá trochu normálně. Fanouškovské odkazy na původní trilogi taktéž fungují překvapivě dobře a zachraňují celkově spíš negativní dojem.

Watchmani bez hloubky a promyšlenosti Watchmenů. Ač mám Snydera rád, tady čtyři hodiny buduje příběh zcela bez přesahu, či čehokoliv podnětného. Mechanicky dodává zázemí postavám, ale nerozvede jediný motiv na úroveň na které by to člověka začalo fakt bavit. Výsledná kompozice zájem taktéž nevzbudí. Na čistě žánrovou věc je tak dlouhá doba neúnosná a ani tak to není žádné terno. Jako nenudil jsem se, což vzhledem k délce zaslouží určitý respekt, je to lepší než kinoverze, ale to je tak vše. Někde mezi dvěma a třemi.

Film je přesně takový, jak člověk čeká. Vyprávěn pomalu, skrz dlouhé působivé statické záběry, realisticky brutální, vnímavý, postsovětsky bizarní, s trochou černého humoru. Dobře ilustruje úroveň korupce v nedemokratické zemi, respektive, nejde ani o korupci, ale o mocenskou strukturu, jelikož žádná oficiální, která by byla korumpovaná, neexistuje. Na snímku je sice jasná vykalkulovanost pro festivalové půblikum, ale dělá to dobře, vytvoří uvěřitelné univerzum, co chce říct, řekne, tak proč mu nepřát.

Citlivý příběh o dvou extrémně chudých malých bratrech z indického venkova snažících se neumřít hlady. Největším problémem je téměř naprostá absence děje. Smysl dětských hlavních hrdinů je obvykle v dětském nazírání společnosti, zde ale vetšina interakce probíhá mezi bratry a k vnějšímu světu se vztahují jen občas. Z klíčového momentu, kdy se dětské naivní vidění střetne s realitou společnosti není příliš jasné, co si odnést. Vzájemná interakce mezi bratry vzhledem k jejich věku ani nemůže být sama o sobě dostatečně komplexní na to, aby utáhla film. V díle jde najít sociální kritiku, jelikož ale neznám kontext indické mentality, tak nejsem schopný rozhodnout nakolik a jak konkrétně je zamýšlená. Vizuálně je film nádherhný. Lokace sice působí pro někoho kdo navštívil Indii naprostou absencí odpadků lehce neautenticky, to však tolik nevadí. Režie je sympatická, v momentech, kdy do děje vstupují vedlejší postavy ze snímku vyzařuje potenciál něco zajímavého a neobvyklého ukázat. Kdyby měl pořádný scénář s nějakou smysluplnou dramaturgickou linkou, mohl by být vynikající.

Snímek by šlo klidně hodnotit jak jednou, tak čtyřmi hvězdami. Příběh o útěku před zákonem s netypickou hrdinkou reprezentující svět přehlížených, co nejsou ani atraktivní, ani nevynikají intelektem. Na jednu stranu je vývoj a vnitřní síla hlavní hrdinky působivá, příběh má v sobě nepopíratelnou lidskost a ukážte něco co jinde člověk asi neuvidí. Tím, jak se odehrává ve světě který je negací slova posh taky ilustruje, jak jsou vlastně běžné filmy jen o těch "sympatických a hezkých" lidech (resp. samozřejmě ne vždy, viz třeba Dodesukaden, ale zde je tento aspekt tematizovaný). Na druhou je ale film nedivácký, balancuje na hraně nudy a má neúnosnou stopáž. Do jeho sledování musí člověk hodně vložit a imho nejen bežný divák nebude spokojený s tím, kolik toho za svou investici dostane zpět.

Ze začátku je potřeba ocenit Zdeňka Raušera, kterého tu lidi přehlíží jako neherce hrajícího sama sebe. I pokud je to pravda, ztvárnit před kamerou sympatickou postavu je pořád výkon a on se s tím popasoval obstojně. Slámův film je zajímavý na několika úrovních. Prvně, extrémní autenticitou severní moravy. V dané době jsem jezdíval do vesnic kolem Bruntálu kalit za bratrancem a z těch lidí jsem měl přesně takový pocit. Když jsem film viděl poprvé, dokonce jsem byl zakoukaný do holky typově podobné hlavní hrdince a mé chování bylo podobně obratné jako to Kájovo. Na trochu obecnější úrovni, která platí i pro menší města, filmu se podařilo zachytit onu lokálnost světa svých obyvatel. To je poměrně unikátní a ani v Hoří, má paneko, či fimech založených na Svěrákových scénářích, to nenajdeme. Což je překvapivé, protože je to něco naprosto distinktivního, všudypřítomný pocit, který třeba mně osobně donutil přestěhovat se do velkého města hned jak to šlo. Když jsem se naopak na pár dní vracel zpět nachmelit se s přáteli, vždy jsem měl trochu strach, že mi nějaký místní Jaroslav Dušek dá přes držku z podobných důvodů, ze kterých napadne postavu Matonohy. Na úplně obecné úrovni, postava Káji ilustruje, že v dané době došlo k určitému deficitu teenagerských rolí, pro určité skupiny mladých lidí jakoby chyběly vzorce chování, skrz které by se mohli nějak funkčně projevovat. * Na rozdíl od běžných byť i realistických snímků Sláma nebuduje fikční svět skrze herce, ale více méně jej dokumentaristicky odvodí z neherců a profesionální herce pak nechá se mu přizpůsobovat a nést děj. Tím dosáhne bezkonkurenční autenticity, ale zároveň tím na herce klade značné nároky a kvalita snímku je na tom, že to zvládnou extrémně závislá (zejména na Tatianě Dykové, kdyby jí ta přirozenost nevyšla, film se úplně sesype). Nicméně výkony všech zůčastněných jsou vynikající a chvílemi dechberoucí (Dyková, Dušek, Daniel). * Část napětí v donchuanském dobrodružství Káji je paradoxně dána jeho naprostou pasivitou. Pokud Božka neudělá další krok, nestane se a celou dobu nevíme, jestli ji to prostě nepřestane bavit. V herecké rovině je jejich vztach v jistém smyslu analogický (společné scény táhne jako profesionální herečka Dyková) a proto to působí tak uvěřitelně. Za zmínku stojí Cyril Drozda, jehož výkon je natolik strhující, až je těžké uvěřit, že takový v reálu není. Film je plný hlášek, absurdita dialogů je velmi vtipná a natolik silná, že bych jim na papíře snad ani nevěřil, přesto ve filmu působí zcela organicky a uveřitelně. Celkově, Sláma zakonzervoval něco, co je imho velmi důležité, autentické a v českém filmu nepochopitelně podreprezentované a k čemuž se kdykoliv rád vrátím. Podle mě je to taky jeho nejlepší film. "Pepíčku těš se, Mařenko nač pak..."

Čekal jsem béčko, ovšem takhle slabé nikoliv. Kdyby toho vetřelce vykradli alespoň pořádně (a v něčem třeba zašli trochu dál), zde jej spíš sterilizovali. Ústřední chobotnička nevzbuzuje ani hrůzu, ani paranoiu z toho, že se může vynořit odkudkoliv. O budování napětí tu neslyšeli ani z vesmírné stanice, dialogy generické, hudba obšlehlá z Inception, režijně unylé a celkově nepodnětné. Bylo mi maximálně tak smutno z toho, že Hiroyuki Sanada do něčeho takového vložil energii.

Když se objevily záverečné titulky, měl jsem podobné pocity jako publikum po skončení Hodiny pravdy v J.C. léžícím spícím. O Hanekeově umělecké poctivosti ale nepochybuju, takže ok, chyba je u mě a můžu jít s klidem spát. Jakkoliv jsou prostředky snímku zajímavé (už jen na Juliette Binoche se dá dívat i kdyby dvě hodiny žehlila), bez konzistentního příběhu by zde bylo chování postav jen nahodilým shlukem událostí. S ránem se mi ovšem rozsvítilo a události dostaly smysl. K tomu je potřeba narušit určitý žánrový předpoklad a trocha nadhledu. V momentě kdy člověk má narativní podklad, snímek dostane i přesah ať už jako psychologická, etická, či sociální studie, nebo vyrovnání se s minulostí. Tvrzení, že to "jak to bylo" nehraje roli je ale intelektuální pozéřinou lidí kteří snímek nepochopili (ani Haneke sám neříká, že máte rezignovat na konstrukci příběhu, ale že "poté" co jej dotvoříte o něj samotný nejde).