Lucretius

Takové kinematografie se nejde nabažit. I přesto, že v sobě nemá onen světový tah Markéty, či Údolí včel, pořád jde o náročné dílo, které člověka vtáhne tak, že se mu nechce pryč. Vláčil je prototypem tvůrce, který, jakkoliv stupidně to zní, probouzí myšlení. Spíš na okraj, herecké výkony jsou ohromující. Co stojí za zmínku odvaha filmu, nejen v samotné profesi hlavního protagonisty, ale též v tom, že nepřímo čekáte katastrofu v jeho osudu spojenou s nástupem komunistů. Toho se sice explicitně film nedotkne, ale implicitně je to zjevné. Je trochu paradoxní, že film nešel do trezoru. Komunisti ovšem provedli něco podstatně horšího a to že nenechali Vláčila dál tvořit.

Vláčil je můj neoblíbenější československý režisér, ale v Ďáblově pasti jsem nebyl schopný vidět o moc víc než padesátkovou agitku. Vzhledem k plochosti postav, schématickému a klasicky českému příběhu by film byl asi lepší jako pohádka. Myslet to vážně nebyl nejlepší nápad.

Nikdy neumím najít správná slova pro vyjádření rozdílu v chování lidí na Moravě a v Čechách. Zde je styl komunikace i v rámci expresivní dobové stylizace čistě "českej" (btw. když Janžurová pronesla "Rozsviť!", hned mi naskočilo typické "Kua jak rozsviť, rožni!"). Nejde o psychologickou studii rozpadu osobnosti (nehledě na famozní Čepkův výkon), ale o sociálně kritický film. Není přece problém, že postava je nemocná, ale v reakci většiny okolí. Vzhledem k zmíněnému "českému" diskurzu je zajímavě nejasné jaké chování ještě bráno za normální a jaké už je kritizováno. I negativní postava Pavla do velké míry vyloží Štěpě karty na stůl a ani ta se rozhodně neřídí srdrcem, byť to její věk vysvětluje. Bavilo mě pojetí fikčního světa, onen pragmatismus, který je i částečnou ochranou proti krutosti. Zároveň mě ale toto pojetí drželo v odstupu od postav, nakonec mi na nich až tak nezáleželo a proto mě příběh až tolik nechytl.

Jak mám všechny Nolanovy filmy rád, tady jsem se prostě nezorientoval v pravidlech. Ne vše musí sedět, ale narozdíl od Inception, Tenet nevytvořil dojem, že jeho základní představa, tj. že postavy jdou časově nazpět, ale interakce si odpovídají s normálním světem, funguje. Imho naráží na dvě věci. Na špatnou uchopitelnost determinismu obecně, přičemž zde by musel fungovat v totální formě. Budoucnost invertovaného je striktně dána jako naše minulost. Jenže film zároveň říká, takhle to není a nepřemýšlej nad tím. A za druhé, obraz relity je z velké části mozkem predikovaný, to člověku umožňuje třeba chodit a nečumět pořád pod nohy. Invertovaní lidé by museli působit jako pěst na oko. Je těžké si to představit a Tenet s touto představou nenabídne pomoc, spíš naopak vizi u které člověk tuší, že takhle by to nefungovalo. Podle mě, lepší než palindromatický název by bylo "Tnetennba", čoz by odráželo předstíranost symetrie. Vtipné taky je, že přesně této představě času se posmívali v Endgame, "nepotkej sám sebe", bububu. A to je vlastně i závěr, z odstupem na mě Tenet nepůsobí jako chytrá sci-fi, ale hloupější superhdinský film stojící na rozbité časové hře. Tenet navíc nevytvořil ani pozadí zajímavého světa, v Inception zde byl pocit konspiračně ovládané planety, ale tady není jasné v čem je příběh zasazený. Technicky je film realizován pěkně, nudný není, ale že by mě to nějak bavilo. Zábavné je, jak film dovedl recenzenty k strukturování jejich textů to podoby "je/není to dobré, ale chápu, že se to někomu nelíbí/líbí". P.S. Nolan mívá výborné obsazení a do určité míry to platí i zde. V mainstreamu záporák vyvolává negativní emoce a fikční strach (divák se bojí o postavy). Branagh tohle překračuje vyvolává reálný strach, vidíme skutečné mosntrum, tyrana, s bolestivým dotýkajícím se pocitem, že z jeho moci nelze uniknout (což nevím, jestli není na žánrovku moc). Z Debicki nelze odtrhnout oči a svým výkonem je v kvalitativní špičce Holywoodu, Pattison svou postavu též ozvláštňuje. Kdo naopak selhává je Washington a to ve dvou rovinách. Postavu ničím neoživuje, nedodává ji nic, co by pro ni bylo osobní, čímž by celému vyprávění dodal lidskou optiku. Zároveň nevytváří dojem, že pro postavu události mají nějakou individuální důležitost, což obírá příběh o osudovost. Resp. nezobrazí ani, že postava vlastním způsobem něco prožívá a ani, že to pro ni má vlastní význam.

Monumentální putování s neoddiskutovatelnou výpovědní hodnotou. Není Odysseovské, z Kajiho se nestane neohrožený hrdina. Projde výrazným vývojem, ale pořád zůstane jen člověkem. Opticky tak může působit, ale válečníkem není. Pořád převažuje ona ztracenost v chaotickém konfliktu, pocit, že postavy neví co mají dělat - jít na sever, na jih, zůstat... jak by asi nevěděla většina z nás. Což podstatně posiluje identifikaci. Paradoxní také je, že ač Kajiho zkušenosti rostou, jeho situace se neustále zhoršuje. * Při sledování jsem si vzpomněl na knižního Švejka. Hašek používá humor, jsou si ale s Kobayashim velmi blízko představou armády jako nelidské organizace jejímž smyslem je sadistická realizace moci výše postavených nad podřízenými. Zazní to i explicitně, "Vaším nepřítelem je armáda samotná". * Doporučuju zajímavý koment z IMDB uživatele "jouler500-art". Ač jde o formálně protiválečný epos, je to film o lásce. Dante legitimizoval lásku k člověku jako eticky vrcholný cit, romantismus ji později fetišizoval a vytvořil precedens, který ji v její původní formě vnímá jako naivní. Kobayashi tento bias ignoruje a vrací k původnímu smyslu. Nepamatuju si, kde bych si tak uvědomil realitu síly obyčejné lásky. Když na to dojde, to co člověka drží na nohou není pud sebezáchovy, ale touha neublížit těm a být s těmi co miluje. Trilogie je pro mě jednou z nejlepších válečných děl na které po shlédnutí nelze zapomenout.

Pro ty, co film neviděli, jde o rozmáchlý vrcholný protiválečný epos z druhé světové války z netradiční perspektivy, jehož autenticita je podpořena faktem, že sám režiser podobnou zkušeností prošel. Máte-li rádi Kobayashiho, nebo Nakadaie, neváhejte. Tempo je rozvláčnéjší, zejména v prvním filmu, který formálně spadá více do kinematografie 50., než 60. let. Doporučuji si kvůli spoilerům dále nic nezjišťovat a pokud popis zaujal, film zkusit.

Dětem se to bude líbít. Dospělí pak mohou mít problém s vizuální stylizací na hraně kýče. Což by šlo překousnout kdyby za ní byl kvalitní příběh. Ten je ale šablonovitý, nepodnětný a ničím nevykročí za hranici žánrovosti. Ostatními zmíňovaná témata, jako nadvláda angličanů, rodina atd. jsou jen žánrové kulisy které nevedou k zamyšlení. Jediné co snad zaujalo je, jak silně je cítit klasické ostrovní téma služby zlým pánům. Otec skutečně nemá alternativu než se podvolit, Robin Hoodovsky utéct do lesa a založit vlastní hippie komunitu prostě není realistické. Jinak, srovnávat film s Mononoke Hime je jak srovnávat Fantu s vrcholným vínem, Miyazakiho epos je v úplně jiné kategorii.

Soudní drama, jehož shlédnutí člověk nelituje, ale samo o sobě výrazněji neutkví. Zážitek ovšem posílí následné přečtení wikipedie o předloze hlavního hrdiny, Roh Moo-hyunovi, což je neuveřitelný člověk s neuveřitelným životním příběhem. Pokud bychom jako umělecké dílo vzali celek, tj. film dotvořený realným osudem, pak je hodnocení za 5.

Problém Which je, že jde pořád jen o žánrovku. Rodina by se klidně mohla bát třeba Balroga. Křesťanství je existující náboženství a nese v sobě hlubokou reflexi určitého pojetí zla. Film autentickými prvky vytváří očekávání uměleckého přesahu, tj. že se dotkne skutečného strachu, který má věřící člověk ze zla. Nakonec ale zůstane jen u sice atmosferického, ale pořád jen neškodného fikčního bububu.

Na jedné straně vynikající nápad dynamické hříčky na téma "velikost rozdílu v události nesouvisí s velikostí následků". Na druhé ale devadesátková teenagerská pozérskost a otravnost hlavních hrdinů. Kdyby film vznikl o deset let později, to by byla pecka.