Shang cheng

V podstatě úplně o ničem. Na to, že to má bezmála dvě hoďky, se tam kromě jedné dvojnásobné vraždy, jednoho požáru a jednoho výbuchu toho uděje poskromnu. Navíc zpracování těchto scén je spíše umělecké než akční, takže zase nic. Obsahově jsem se v tom popravdě docela ztrácel, pač ta kriminální zápletka je poměrně zamotaná, nehledě na to že kamera působí místy dost zmatečně, i když některé nápady nejsou zlé – třeba to prolínání současné roviny (barevné) a minulosti (černobílé) najednou ve stejném záběru, to celkem šlo. Nicméně jako celek mě to dost nudilo a hlasitě jsem si oddechl, když už konečně najely závěrečné titulky. (11.12.2010)

Pohodový film, na který jsem se díval při koupání, stříhání nehtů, čištění zubů, holení, vaření a jedení večeře. Kdybych na něj koukal v klidu, tak se možná po čase začnu nudit, ale skrze mnohotvárnou činnost, se tak nestalo. Styl vyprávění mi občas přišel hodně zmatečný, za to velice osobitý. Měl takové zvláštní kouzlo. Hlavní postavy byly super a ty vedlejší odehrály co měly. Confession of Pain mi přijde jako celkem sympatické Krimi-Drama, na nějž sice rychle zapomenu, ale v daném okamžiku mě mile překvapilo. Jako třešničku na dortu má super soundtrack. (22.04.2016)

Noirové blues o odplatě, osudových láskách a městě, které je věčně zahalené do bouřkových mračen. Tvůrci Volavky se opět rozhodli neservírovat divákovi vše po lopatě a nutí k přemýšlení. Nitky se splétají dohromady, mrtvoly se kupí a láska znovu dostává na frak. Někdy je možná těch nitek přespříliš, ale Wai Keung Lau zkrátka umí zabalit své příběhy do efektního vizuálního hávu, který zahladí všechny stopy po nelogičnostech. Vzniká tak opět velká tragédie z hlediska osudu, ale pravý opak z hlediska filmového ... (06.07.2009)

Od autorů volavkovské trilogie jsem tedy čekal mnohem víc. Scénář na mně působil strašně vykonstruovaně a nepravděpodobně a celý příbeh do značné míry postrádal jakékoliv napětí. Tony Leung a Takeši Kaneširo podávají "pouze" standardní výkony. Jejich postavy se svými vnitřními dramaty ke mně nijak zvlášť nepronikly. Skrz naskrz tuctový film, který do lehkého nadprůměru pozvedá solidní kamera a hudba, které dohromady vykreslují nádherně melancholickou atmosféru. (27.02.2008)

"Mesto rán/zranení" (doslovný preklad názvu), v sebe spája "príbehovú" - kriminálnu líniu vyšetrovania vraždy, s "pocitovou" - taživou atmosférou (vykreslenou hlavne tmavými obrazmi nasvietených nostalgiou blikotajúcich neónov a pomalo tiahlych hudobných smyčiek) vyrovnávania sa utrápených ľudských duší s krutými bolesťami minulosti, z ktorých jedna je práve katalyzátorom vyššie spomínanej krimi línie. A práve skutočnosť, že samotného vraha poznáme už od začiatku, síce mohla byť tvorčím zámerom posilnenia mučivej vnútornej bolesti postáv, no na druhej strane tým aj to málo, čo kriminálna línia mohla v intenciách napätia priniesť, oslabuje. Vnútorný svet hrdinov je síce príbližený, ovšem k naladeniu na ich vlnú smútku (a skrz toho aj pochopenia v precítení) prichádza iba vo vzácnych okamihoch. (20.01.2007)