Šakalík

Nerozumím tomu, proč má druhý Jurský park skoro o 20% horší hodnocení než imho přeceňovaná jednička (první díl jsem v době jeho vzniku a všeobecné hysterie kolem něj přímo nenáviděl). Jediným důvodem budiž to, že zatímco první film byl v mnoha ohledech novátorský a snad i přelomový, dvojka – byť po technické stránce v mnoha ohledech lepší – je prostě jen dvojka. A to nad čím diváci slintali blahem v roce 1993, o čtyři roky později již zevšednělo. Pravda, závěrečných dvacet minut je hodně slabých a finální eko-happyend je doslova příšerný, ale jako odpočinkový biják to s přehledem pořád funguje.

Tenhle film tak trochu upadl v zapomnění, přestože se jedná o docela sveřepé a originální dílo. Problém je v tom, že díky svému pohádkovému příběhu neobstojí jako akční fantasy a na druhé straně zase není úplně „nezávadný“, aby jej šlo zaškatulkovat jako film pro děti. Takhle nějak se dělala fantasy do doby, než jí Tolkien převrátil vzhůru nohama. Ostatně právě v Tolkienově díle lze vystopovat inspiraci pro hlavního hrdinu (Hobiti). Willow ale není špatný film. Jakkoli jsou triky z dnešního pohledu úsměvné (především dračí bestie je opravdu k popukání) a jakkoli jsou některé charaktery zoufale plytké, má to něco do sebe. Navíc, kde jinde uvidíte – pozor SPOILER – jak se Val Kilmer mění v prase? :-)

Přiznám se, že jsem až do minulého týdne nevěděl, že Vymítač má i třetí díl. :-) K filmu jsem přistupoval s krajní nedůvěrou, snad ovlivněn tím jak moc se nepovedla dvojka. O to příjemněji mě třetí díl překvapil. Díla se ujal sám autor knižní předlohy William Peter Blatty, který nám místo démonického hororu naservíroval spíše mysteriozní detektivku s mrazivě temnou atmosférou. Na démony sice taky dojde, ale až skoro úplně na konci. Poněkud rozvleklý scénář však bohatě vynahradili charismatičtí herci – v roli policejního detektiva výborný George C. Scott a především Brad „Červivec“ Dourif coby jeho posednutý rival. Ale nespoilerujme. Film sice neobsahuje vlastně žádné mimořádné scény, které by divákovi pocuchaly nervy (zatímco první film jich byl plný), přesto se jedná o kvalitní dílo hodné pozornosti.

Tohle není věru žádné veledílo a kdo se nechal nalákat jen na jméno režiséra, byl asi zklamán. John Carpenter natočil jistě i DALEKO lepší filmy (Věc, první Halloween). Duchové Marsu jsou oproti tomu čistokrevné béčko, ale neřekl bych, že je to až tak špatný film, jak naznačuje místní hodnocení. Příběh (bráno s rezervou) příjemně odsejpá a postavy jsou docela sympatické (mě potěšila především má oblíbená Clea DuVall). Oproti tomu verbální projevy nakažených (a především jejich vůdce v blackmetalovém outfitu) se omezují na pouhé skřehotání a ječení, což ke konci již leze značně na nervy. Dost nepovedený je také imbecilní závěr, no ale budiž. Celkově vzato se jedná o solidně zpracovaný videofilm. Nic víc, nic míň. Kdyby něco podobného vzniklo o deset, patnáct let dříve, bylo by to dneska považováno bezmála za kult. Na rok 2001 to je ale přece jen už asi málo.

Tohoto filmu se musím jednoznačně zastat. Jako pocta atmosferickým horůrkům sedmdesátých a osmdesátých let funguje perfektně. Filmařům se podařilo vytvořit autentickou atmosféru té doby, především díky použití typických dobových artefaktů (oblečení, účesy, hudba nebo třeba starý dobrý walkman – ten už jsem neviděl hodně dlouho). Přestože má film až infantilně jednoduchý a popravdě trošku přitroublý příběh a přestože se v něm až na posledních deset minut vlastně nic neděje, oplývá výbornou atmosférou. Tady je třeba pochválit Jocelin Donahue v hlavní roli. Samotné finále sice zavání kýčem a způsob, kterým dívka vzniklou lapálii nakonec „vyřeší“, je poněkud přehnaný (a jak se záhy ukáže i zbytečný), ale v tom já nijak zásadní problém nevidím.

Viděl jsem lepší, ale i daleko horší démonické horory. Inkarnace vlastně vůbec ničím nevybočuje z průměru. Největším problémem filmu je nedostatek akce. Samotná vymítání se obejdou bez běžného velkého křiku a létajícího nábytku (samotní aktéři ale levitaci zvládají). Což je ale škoda, protože právě tyto scény bývají ozdobou žánru (a důvodem proč na to jdeme do kina). Tady si ale autoři vystačili s jakousi snovou realitou, ze které se posedlý musí probudit a démon je pryč. To je ale dost o ničem. No a pak ten OMG závěr. Klišé, klišé, klišé. Inkarnace je přesně ten typ filmu, na který se podíváte, možná vás i pobaví, ale za týden úplně vyšumí a za měsíc si nebudete moci vzpomenout, o čem že to vlastně bylo...

Před čtyřmi lety jsem v recenzi na předchozí díl tvrdil, že z této série již nic duchaplného nevypadne. Jak vidno, měl jsem pravdu. :-) Svým příběhem jsou Blood Wars v zásadě úplně o ničem. Nový motiv světlých upírů, kteří v odlehlých horách holdují rituálu jakési vodní reinkarnace je už na první pohled těžkopádný, ale musí se zase uznat, že jakmile dojde na boj, mají něco do sebe. Bojové scény jsou právě to, co drží tenhle film ještě jakžtakž po kupě. Naše oblíbená smrtonoška Selene nám pravda už poněkud zestárla, ale pořád je myslím na co koukat. Naproti tomu hotovou tragédii představuje Theo James v roli nového vůdce upírstva (nenechte se vysmát). No, za sebe doufám, že je tohle již opravdu poslední díl.

Snaha o dospělejší Star Wars se sice naprosto minula účinkem, nicméně nejtemnější dílo tohoto univerza to bezesporu je. Film se rozjíždí pomalu. Zpočátku je rozháraný, nesourodý a místy vyloženě nudný, ovšem výborný Forest Whitaker v této části zachraňuje, co se dá. Pořádné akce se divák dočká až v závěrečné hodinovce, která ale patří k tomu nejlepšímu, co nám zatím Star Wars měly tu čest nabídnout. Útok rebelů na imperiální archív je dechberoucí. Jakkoli mě závěr nadchl, celkově ve mně film zanechal spíše rozporuplné dojmy. Čtvrtou hvězdu přidávám za sice krátkou, ale zato přímo lahůdkovou scénu, ve které si to Darth Vader ve svitu svého lightsaberu vyříká s rebely z očí do očí. Škoda že takových delikates nebylo víc.

Tenhle film strčí do kapsy všechny potterovky stejně snadno jako Salamandrův kufr všechny ty magické potvory. Z řemeslného hlediska je to naprostá paráda. David Yates drží otěže svého díla pevně v rukou a kvalitní herecké obsazení v čele s opětovně výborným Eddie Redmaynem pak rozehraje mistrovskou partii hodnou chvály. Čert vem logické mezírky ve scénáři či okatě prostoduchý způsob, kterým si autoři otevřeli dvířka k dalším dílům. I pro dospělého diváka s alespoň špetkou fantazie to je náramný zážitek, vždyť fantastická zvířata dělají svému jménu čest, jsou opravdu úžasná. Film je i báječně odlehčený, tady skvěle zafungovala postava Kowalskiho. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy nějaký film hodnotil maximálně, už to bude nějaký ten pátek. Tady ale prostě nemůžu jinak.

Takhle emocionálně silné a přitom inteligentní sci-fi jsem neviděl snad od Kontaktu, a to už bude pomalu dvacet let. Ostatně právě s Kontaktem bývá film často srovnáván a vzhledem k tomu, že Kontakt považuju za vůbec nejlepší sci-fi všech dob, natěšený jsem byl tedy hodně. No, ve výsledku mě film nezklamal, i když Zemeckisův klenot rozhodně překonán nebyl. Filmu se daří bravurně spojovat vědeckou a lidskou část příběhu, přičemž v té druhé doslova září Amy Adams, které divák uvěří každičkou emoci. Tady by byl oscar na místě. Nicméně pozvolné tempo příběhu v podstatě bez jakýchkoli větších akcí časem ukolébá a ke konci se doslova vleče. Závěrečné hubuotevírací rozuzlení sice uvede obecenstvo opět do varu, nicméně obludně naivní celosvětové usmíření (a především infantilně přitroublý způsob jak k němu dojde) je do nebe volající. Díky excelentním hereckým výkonům a nádherné hudbě však Arrival zanechá mimořádně silný dojem. K plnému hodnocení ale přece jen něco chybí.