Shang cheng

Noirové blues o odplatě, osudových láskách a městě, které je věčně zahalené do bouřkových mračen. Tvůrci Volavky se opět rozhodli neservírovat divákovi vše po lopatě a nutí k přemýšlení. Nitky se splétají dohromady, mrtvoly se kupí a láska znovu dostává na frak. Někdy je možná těch nitek přespříliš, ale Wai Keung Lau zkrátka umí zabalit své příběhy do efektního vizuálního hávu, který zahladí všechny stopy po nelogičnostech. Vzniká tak opět velká tragédie z hlediska osudu, ale pravý opak z hlediska filmového ... (06.07.2009)

Trochu zmatený, ale velmi přitažilvý film. Prostředí, režie, herci... všichni tuhle detektivku neskutečně dobře táhnou. Ale zvlášť mě potěšily dvě věci: 1) Miluju tu chladnou vypočítavost, kdy vrah dokáže naprosto bez problémů uvěřitelně hrát "normálního" nevinného člověka bez nějakýho pomrkávání na diváka (který to v tu chvíli už ví, narozdíl od ostatních), bez nějakých výpadků, zadrhávání... Ne, prostě já jsem nevinnej a podřídím tomu vše - i když budu muset někdy pořádně riskovat. Hned jsem si vzpomněl na Volavku a ono to je od stejných autorů... tak to pak jo :) 2) I když se pak příběh trochu zamotává a zas rozmotává, neviděl jsem tam vůbec žádný pokus o šokující zvrat - BAF - "Je to takhle! To koukáš diváku, co?" I když ve filmu poměrně velké zvraty jsou, tak mi přijde, že jsou podávany věcně, bez nějaký velký fanfáry kolem. Navíc se to většinou dozvíme dřív než postavy, takže taky odpadají dlouhé scény s vykuleným výrazem v obličeji a jiné dramatické výjevy. Nic proti velkolepým zvratům, ale dneska se o ně pokouší kdekdo a musím říct, že jsem se jich u tohohle filmu bál, hodně k tomu téma vybízelo... Ale ono ne. Fajn film. (7/10) (17.06.2010)

"Vyznání bolesti" mi silně připomnělo esteticky krásný film "2046" Wong Kar Waie: líbí se mi, ale nemám ho moc ráda, audiovizuální formu některých scén nedostanu z hlavy, ale výsledek je povrchní, rozmělňuje emocionální dopad předchozího filmu "Stvořeni pro lásku". Tady podobně nemůžu nesrovnávat: od režisérského tandemu, který má za sebou třeba "Volavky", bych chtěla vidět něco víc než povrchní filozofii a fráze. Taky nevím, zda chci Kaneširovi věřit toho komediantského pijáka. Ale mám slabost pro mstitele i pro melancholii Tonyho Leunga, takže budu nad filmem ráda přemýšlet... (07.01.2011)

Pohodový film, na který jsem se díval při koupání, stříhání nehtů, čištění zubů, holení, vaření a jedení večeře. Kdybych na něj koukal v klidu, tak se možná po čase začnu nudit, ale skrze mnohotvárnou činnost, se tak nestalo. Styl vyprávění mi občas přišel hodně zmatečný, za to velice osobitý. Měl takové zvláštní kouzlo. Hlavní postavy byly super a ty vedlejší odehrály co měly. Confession of Pain mi přijde jako celkem sympatické Krimi-Drama, na nějž sice rychle zapomenu, ale v daném okamžiku mě mile překvapilo. Jako třešničku na dortu má super soundtrack. (22.04.2016)

Confession of Pain nelze explicitně tolik vytknout, jít pod tři by mi přišlo nefér, ale nebavilo mě to. Snímek se sune v bluesovém tempu, neobsahuje žádnou akci, ani napětí. Klíčová měla asi být psychologická rovina, ta ale díky slabému scénáři a trochu zmatené režii nefunguje. Hvězdné obsazení je nevyužito, Takeshi Kaneshiro se poctivě snáží, ale limituje ho scénář. Tony Leung (jinak můj oblíbenec) spíš jen staticky odříkává text a moc nehraje. Těžko říct proč, se stejným Andrew Lauem přitom vytvořili o šest let dříve geniální Volavku. Film není úplnou ztrátou času, ale prostě se imho nepodařil. (24.01.2022)