Antek

Jak si hydrofil James splnil svůj vlhký sen. A to doslova. A nutno konstatovat, že při tom nezapomněl bavit. Zatímco ostatní režiséři kolem chřadnou a podvolují se diktátu zkratkovitého vypravěčství, Cameron se nebojí epična (a občasné lyriky) a dává si na čas. Pokud byl první díl o objevování sama sebe, druhý (a za mě o několik mil lepší) je nefalšovanou ódou na rodinnou soudržnost, přičemž Král filmového světa nezapomíná chytře mířit i na náctileté. Tohle je zkrátka perfektně vyvážený blockbuster pro celou (pravda, trochu odrostlejší) rodinu. Druhá kapitola Avataří kroniky je rozmáchlá, přitom svižná a v poslední třetině nabízí takovou dávku energické filmařiny, že vás spokojeně přiková do sedačky. Nic takového tu už pár let nebylo a zřejmě zase pár let nebude. Takže pokud chcete v kině opět prožít něco výjimečného, tak honem do ztemnělého sálu. Budete zírat.

I s málem jde udělat velké divadlo. A pěkně napínavé. Klobouk dolů. Nepříliš důvěryhodnou premisu se Scottu Mannovi podařilo přetavit do vtahující (a vizuálně hodně nápadité) jednohubky, která na dvou metrech čtverečních (doslova) funguje velmi precizně. Měl bych určité výhrady ke stopáži (-20 minut a bylo by to „almost perfect“) a k některým vyústěním, ale to už je daň za podobný nápad. Nevěřil jsem, že se mi to bude líbit, ale líbilo se mi to hodně (včetně těch pokusů o psychologický přesah). A proto jsem ve výsledku i daleko smířlivější, než bych byl u nějaké vysokorozpočtového bijáku. Snaha se někdy prostě cení.

Brutální film. Ne ve své explicitě, ale v absolutní upřímnosti, kterou zachytává reakce okolí na chybu jednoho člověka. Úplně nesouzním s tím, že Prušinovského záměr bylo zachytit maloměšťáctví, protože s podobně pokryteckým přístupem se lze potkat i ve velkoměstě – ten hlavní problém není totiž v lokalitě, ale v hlavě. Ale to je vedlejší. Precizněji pojatý film aby člověk pohledal. Začíná to jako milá, romantická komedie o outsiderovi, přičemž postupně přituhuje a přituhuje. Ústřední herecké duo je skvělé, ale je to hlavně Gajdošíková, která film táhne dopředu a nutí diváka do příběhu citově investovat. Tohle není „Sexbomba od vedle“ po česku, jde o daleko drásavější (byť vizuálně usedlejší) dílo. Prušinovský u mě vyskakuje do TOPky českých režisérů a každý jeho film budu pečlivě sledovat.