Krt.Ek

Profesora Bělohradského se nepochybně vyplatí sledovat, jen škoda, že v tomto autorském dokumentu (který má ambicí být něčím víc než prostou biografií, konkrétně si dává za cíl "zachytit myšlení v pohybu") mu - tehdy maximálně jednatřicetiletý - Sedláček intelektuálně nestačil, tj. že ho kupříkladu svou oponenturou nedonutil k precizaci (ev. přehodnocení) myšlenek a úvah...

Wellesovu druhému celovečernímu filmu by - za mě - více slušel lehce spoileroidní titul "Sláva a pád domu Ambersonových"; ptáte se "proč?" - inu, kontrasty (čert vem, že opozitem ke slovu pád je slovo vzestup) táhnou, no ne? Říkejte mi "marketingový král", oh yeah! ___ Obrázek amerického maloměsta (a šířeji: amerického způsobu života) před a po vynálezu automobilu prismatem tradičně (vojenskými úspěchy rodového patriarchy) privilegované, staromilské (a proto i rigidní) rodiny Ambersonových, tak by bylo možné na první dobrou interpretovat tento film, jinými slovy jako pohlednici neklidné doby, tance dobové honorace ve víru revolučních technologických změn. Sestoupíme-li na individuální rovinu, pak by bylo možno film číst jako moralitku o arogantním a majetnickém mládenci (bezchybný Tim Holt; btw. úspěšně mu sekunduje Joseph Cotten v úloze E. Morgana, ostatně ani dámy se nenechaly zahanbit), který spoiler přeci jen na konci dostal za vyučenou, což z něj však učinilo lepšího člověka (jak také jinak?) spoiler, i když kdoví, nakolik toto čtení koresponduje s Wellsovými záměry, případnému divákovi by nemělo zůstat utajeno, že snímek byl producentskými zásahy zkrácen zhruba o 40 minut (nezbývá nám než smutnit, že se režisérská verze nezachovala) a závěr byl změněn. Buď jak buď, film si své místo v různých žebřících nejlepších filmů všech dob (kupř. 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete) navzdory svévoli producentů plně zasluhuje. 75 %

Snad to nebude příliš velký spoiler, napíšu-li, že komisař(?) Ingimundur (Ingvar Sigurðsson) v tomto hutném a chladném (jak se na severský film sluší!) psychologickém dramatu na vlastní kůži pocítí, že prohrabávat se minulostí a vytahovat na světlo boží kostlivce ze skříní (a znovu se sám sebe dotázat, jaký že život to vlastně žil), může být stejně riskantní (a zkázonosné) jako jízda po nebezpečných islandských silnicích (na nichž hrozí riziko pádu do propasti i úlomky odpadávající z majestátných skal). Hlynur Pálmason svým druhým celovečerním filmem stvrdil vyzrálost islandského filmu. Zvláštní pochvalu si zaslouží - v distribučním roce 2019 jedenáctiletá - Ída Mekkín Hlynsdóttir v roli Ingimundurovy vnučky Salky (Salké?). 80 %

Zrození Planety psů. __ Kornél Mundruczó měl zřejmě ambici natočit poctivý umělecký film (film se v dedikaci přihlašuje k zřejmě nejslavnějšímu maďarskému auteurskému režisérovi Miklósi Jancsóovi) na téma krutosti člověka vůči zvířatům (nebo možná obecně krutosti silnějších vůči slabším?), ale za mě se výsledným tvarem více blíží poetice nízkorozpočtových (a právě proto) exploatačních horrorů. Ano, tušil jsem do čeho jdu. Ano, věděl jsem, že se mi spousta scén nebude líbit. Ale... tenhle film to své téma tlačí děsně na sílu, zcela zřetelně manipuluje s mírou divákova (spravedlivého) vzteku. Příklady: pracovníci odchytové služby jsou očividně sadisté (jako by už tak nebyl dost znepokojivý svět, v němž jde odchytová služba na psa s tyčí s zdrhovací smyčkou, aby ho mohla zavřít do kotce, ne, zdejší "chytači" si to musí ještě užívat); většině dospělých postav silně vadí, že je Hagen kříženec (tj. že není čisté rasy), fakt jsem čekal, kdy začnou hajlovat(!); těm, kterým Hagenův původ nevadil, těm hned začalo v hlavě šrotovat, jak by na něm mohli vydělat (tedy dospělí: buď toulavého psa nevidí, nebo ho chtějí zlikvidovat, nebo se jim oškliví, nebo ho chtějí zpeněžit); vážně široko daleko se nenachází nikdo, kdo by neměl empatii na úrovni dozorce v lágru - já si tedy o lidstvu nikdy nemyslel nic dobrého, ale tady to už zavání karikaturou. Poslední půlhodina, v níž spoiler zdivočelí psi povraždí všechny, kteří Hagenovi kdy ublížili (včetně udavačské sousedky, jejíž ústrk Hagen nemohl pochopit), jako by v celé Budapešti nežil nikdo další spoiler radši ani komentovat nebudu, bůhví k jakým béčkovým hovadinám a.k.a. Žralokonádo a spol. bych se musel vztáhnout, aby se mi podařilo to finále vám nezasvěceným nějak přiblížit. 35 %

By mě celkem zajímalo, zda jsem jediný, kdo spatřuje (strukturální) podobnosti mezi Rejs a Havlovými absurdními hrami (kupř. Zahradní slavnost)? Jako by východoevropské absurdní drama nutně tíhlo k tomu převzít komunistickou frazeologii a rituály, a zesměšnit vládnoucí třídu tím, že tyto opěrky režimu důsledně aplikuje (= nechává promlouvat) v nepatřičných kontextech (totiž v soukromé sféře). Přiznávám, že až na výjimky mě Havel nudí (jako by se z vymizením zesměšňované státní moci vytratil i náboj Havlových her), a tak se nedivím, že mě víceméně nudilo i Rejs. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 %

Nemohu nesrovnávat s verzí z roku 1978 (r. John Guillermin), kterou jsem viděl zhruba o měsíc dříve. Zřejmě budu jeden z mála (80 % oproti 65 %), ale o fousek u mě vítězí Branagh (2022). Proč? Zatímco veskrze pietní 1978 je tu převážně pro ty, jimž je líno přečíst si knižní předlohu (není tam vlastně nic navíc, je to zkrátka pouhá ilustrace), verze 2022 je mnohem odvážnější a pokouší se hledat si vlastní nosné téma (jiné než: koukejte, jak je ten H. Poirot geniální). A za mě se to filmu daří právě tehdy, kdy úspěšně buduje prostor, v němž se vzájemně stýká láska (či obecněji: sympatie) a destrukce, jako by hlavním tématem filmu byl vztah mezi Erotem (Eros) a Thanatem (Thanatos), to, jak k sobě mohou mít blízko. spoiler Proto kvituju, že Poirot má svou minulost, že je láskou zlomený muž (samozřejmě pouze pro potřeby tohohle filmu, jeho specifické promluvy, nikoliv poirotovského kanónu). Líbí se mi ten nápad, že ve filmu jako poslední z oběti umírá Bouc (namísto Salome O.), Poirotův přítel, čímž Poirot dostává další emocionální ránu (nemluvě o ráně pro Rosie). Pro lásku Bouc a Louise Bourgetová překračují zákon (krádež a vydíraní), což má pro ně v posledku zničující důsledky. Při čtení knihy (ani u verze 1978) jsem si neuvědomil, jak hrozně patologicky byl vztah mezi Jackie a Simonem, resp. jak hrozitánsky destruktivní byla jejich láska vůči jejich okolí (na mou omluvu: když obdivujete brilantní Poirotův mozek, tak to lehce přehlédnete). spoiler Napadá mě metafora: Říká se, že Marx postavil Hegelovu filosofii z hlavy na nohy, myslím, že totéž udělal Branagh s Chr.-ným Poirotem, není to už pouhý jiskřivý intelekt, nýbrž má od nyní i afektivní tělo (k tomu viz opulentnost a smyslnost filmu; srov. s komentářem Jitky Cardové). K dokonalosti tomu schází lepší casting, ten měla lepší verze 1978. 75 %

Považuju za poněkud nešťastné, že KVIFF.TV Aus dem Nichts turecko-německého režiséra Fatiha Akina propaguje jako „revenge thriller“, mohlo by to být pro určitý typ diváctva zavádějící a vyvolat nenaplnitelná žánrová očekávání. Mohu-li korigovat, tak za mě je Odnikud primárně portrétem ženy, která se svým způsobem potýká se smutkem, s náhlou, násilnou, traumatizující ztrátou (spoiler při bombovém útoku jí zemřou manžel a syn spoiler), v druhém plánu pak „studií“ nepřekročitelnosti bolesti, k jejímu překonání by mohla sice dopomoci světská spravedlnost, ale - co si budeme povídat - výkon spravedlnosti bohužel někdy klopýtá! Snímku vévodí (možná životní? doposud jsem ji nějak systematicky nesledoval, ale možná začnu) výkon Diane Kruger. A samozřejmě ano, v tom mělo pravdu ostatně už PSH, že na každého nácka platí hlavně BUM facka; co taky jiného? 75 %

Mravenci byli toho dne poněkud neklidní. ___ Námětem (+ rozvíjením příběhové linky a charakterizaci postav) víceméně druhořadý sci-fi horror (a teď to fakt nemyslím nijak zle, pokouším se neobratně říci, že Phase IV zkrátka nevyžaduje diváka zběhlého v přírodovědných disciplínách typu kvantové fyziky a technických vědách; taktéž si vystačí s jednoduchým psychologizováním, které psychofyzikální komplexitu jinak známou jako osobnost redukuje na jeden zřetelně rozpoznatelný a dominující psychologický rys, kupř. Hubssova tvrdošíjné nadřazovaní lidského rozumu a lidských schopnosti nad ostatními druhy), jehož přidaná hodnota tkví v "polodokumentárnosti" snímku, jinými slovy tenhle film je nejsilnější v těch místech, kde se mu daří navodit dojem, že jsme jakožto diváci svědky reálného výzkumu, autentického zdivočení mravenců. Plus spoiler vypadá to, že na konci mravenci nakročili k zotročení lidstva spoiler, a já prostě miluju happy endy! Díky za tip Willymu Kufaltovi. 70 %

Lindholmova názorná lekce z etiky. Krigen (2015) tematizuje potenciální etické rozpory a slabá místa v pravidlech o vedení spravedlivé války, a mě vlastně hrozně baví nad tímto tématem s tímhle filmem přemýšlet (přítomný čas volím proto, že jsem proces přemýšlení nad dilematy, které tento film načrtává, ještě neukončil). Zachránit život informátorovi (kdy nevíte, do jaké míry mu skutečně hrozí nebezpečí), ale přitom potenciálně ohrozit bezpečí a životy vám svěřené vojenské jednotky?? Zabojovat o život člena jednotky s rizikem smrti nevinných civilistů?? Jak se postavit k vlastním selháním, když případný trest by mohl být větším trestem pro vaše okolí než pro vás?? Zatloukat, jak svého času údajně radil doktor Plzák?? Ale dá se utéct před vlastním svědomím?? Jednoduše řečeno, obdivuju tenhle film za otázky, které (si) pokládá. Pátou hvězdičku pak přihazuji za herecky výkon Pilou Asbæka a za to, že krom toho, že snímek je nepochybně výborně napsán, tak je i suverénně zrežírován (hlavně Afghánistán). 85 %

Velice příjemné překvapení. S jistou mírou nadsázky: vzhledem k roku vzniku filmu (1951) a proklamovaným žánrům jsem očekával zhruba toliko, že si "odškrtnu další položku z povinné četby" (1001 filmů, které musíte vidět, než umřete), ale nakonec bylo všechno jinak (ale to se stává, třeba i u knih, když kupříkladu vzpomenu, jak moc mě "bavila" četba Hugových Dělníků moře...), do budoucna nemám problém tenhle film doporučovat dál (proto taky píšu tento komentář) a fakticky si umím představit, že se k němu budu (v rámci televizních repríz) opakovaně rád vracet. ___ Akorát se sám sebe tážu, kde je ten hraniční bod, kdy se do sebe dvě nesourodé osobnosti zamilovat prostě nemůžou? Voe, nestrašte mě, že kdybych se plavil dejme tomu po Amazonce s Karlou Maříkovou (r. 1981; jsem si upřímně myslel, že je mladší), tak skončíme jako Humphrey s Katherine. Nemůžete-li mně garantovat, že by to dopadlo tak, že bych s ní cirka na sedmém kilometru nakrmil piraně, tak mě na vodu nedostanete ani párem koní! 80 %