Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá

Sedláček s Bělohradským nestíhá držet krok, což však, bereme-li v potaz že jde o dokument, není na škodu. I to má svou vypovídací hodnotu. Kolik lidí by to dokázalo? U nás mnoho takových není. Snímek ukazuje VB jako bravurního analytika, jehož způsob uvažování je nakažlivý a který umí relativně srozumitelně předávat své duševní statky dál, avšak sám nenabízí konkrétní řešení problémů, na které z tolika úhlů zároveň nahlíží. Jsem zvědavý, jak dlouho by vydržel rozebírat tento jeden odstavec, kolik vět by z něj popřel, kolik by označil na nesprávně formulované a kolik by raději zasadil do odlišného kontextu. (13.02.2011)

...pokus o modernitu a dekonstrukci, který do značné míry vyšel...zejména z toho důvodu, že se tu opouští a tematizují šablony tuzemského přístupu k dokumentu - nasazování hudby, používání určitého typu záběrů, přístup k presentované postavě atd. za účelem vytvoření stylizovaného, emotivního příběhu, který se tváří jako otisk reality, ale ve skutečnosti klame a obluzuje ( Bělohradský to říká v samotném úvodu natáčení, že nechce být figurkou, což z něj činil jeden díl z cyklů Genu v devadesátých letech)...výsledkem není jen dokument o Bělohradském, jeho myšlenkách a povaze ( ač film obsahuje několik velmi intimních, autenticky působících momentů)...ale je také o Sedláčkovi jako tvůrci, který je uzamčený v nějakých představách a klišé ohledně toho, jak dokument natáčet, a v průběhu filmu je opouští...je to procesuálnější film než v případě Vachka, který sice improvizuje, ale nevystavuje všanc sebe sama a formu jím stylizovanou...výsledek je možná blíž té prvotní ambiciózní myšlence "natočit film o procesu myšlení", než by se mohlo na první pohled zdát...dialog mezi dvěma postavami, ukotvený v mediálním rámci, který se sebereflexivně posouvá a vyvíjí ( protože jedna z postav je zároveň režisér)... (14.10.2011)

Dost mi vadily veskere banalni a rusive vstupy Roberta Sedlacka, ktery tu neni Vaclavovi Belohradskemu (alespon pred kamerou) dost silnym partnerem. Pokud by se cela linka kde se objevuje vyhazela a nechaly se v nejake utridenejsi podobe jenom Belohradskeho monology, tak by mel dokument o dost lepsi uroven. Takhle je vysledek rozpacity. (24.06.2010)

Sedláček se Bělohradského viditelně bojí a není schopný nebo ochotný na něj reagovat. Vzniká tedy souhrn monologů, které by bylo skvělé prověřit a prozkoumat, ale nikdo to tu neudělá, protože moderátor sedí schoulený v koutě a bojí se promluvit. Sedláček neuspěl, ale ty teze jsou místy zajímavé na vyslechnutí. (16.11.2014)

K tomuto dokumentu lze přistupovat dvěma způsoby. Jeho záměrem bylo představit pojednání o lidském myšlení, o tom jak se rodí pochybnost, jak sebejistota, a jak nezřetelná hranice je mezi nimi. O lidských ambicích poznat a reálných možnostech chápat. O potřebě pojmenovávat a zrádnosti definic, které pojmenovávají. Úvahy Václava Bělohradského jak v oblasti společenské, kulturní i historické jsou originální, inspirující a zajímavé. Přesto je škoda nechat se strhnout pouze touto rovinou dokumentu a již nevnímat druhou, tvořenou samotným Robertem Sedláčkem. Jeho závěrečná slova o potřebě opětovného poslechu slov Bělohradského ve střižně pro dostatečné pochopení vložením do svého myšlenkového světa lze chápat buď jako přiznání k neporozumění předkládaným myšlenkám nebo (podle mě spíše) jako návod pro diváky... v dokumentu nesledujeme ani tak vývoj myšlení Bělohradského jako spíše vývoj myšlení Roberta Sedláčka. Od Bělohradského konfrontace jeho předchozí tvorby, českého dokumentarismu a jeho vlastního přístupu k "myšlení" a diskuzi myšlenek, až po zamyšlení se nad všemi novými myšlenkami (Ten film je pokus. Pokus, nad kterým budu ještě dlouho přemýšlet. Důkazy budiž jeho pozdější filmy.). Byl tak zcela splněn Sedláčkův záměr, pouze objekt zájmu se během natáčení zřejmě změnil. Koneckonců nápovědu Robert Sedláček vložil už do prvních sekund dokumentu střihem na starší rozhovor s Bělohradským (V každém okamžiku, kdy máte pocit, že se díváte na svět neutrálně, že váš pohled je neutrální, je třeba, abyste se sám sebe trochu bál.) i svým vlastním komentářem (... v budoucnosti je vždycky všechno jinak.). Umberto Eco má tezi, podle které knihy ani není nutné číst, ale jenom kolem nich chodit (...) a když člověk hodně dlouho chodí kolem těch knih, tak mu to nějak vleze do hlavy. Že by to fungovalo i s Bělohradským? (15.01.2012)