Krt.Ek

(Po obsahové stránce) bodavé vztahové drama, (co do formy) film opakujících se náhlých zlomů: chvílemi vyprávějící o radostech a strastech mládí, o naději a bolestech prvních lásek (v hlavních rolích D. Kadlec, J. Boková a E. Křenková), chvílemi o (ne)překonatelné manželské krizi (v hlavních rolích V. Hybnerová, K. Roden a M. Pechlát), přesto nemám pocit, že by došlo k dramaturgickému selhání, tj. že by film (resp. jeho režisér a scenárista v jedné osobě Olmo Omerzu) nevěděl o čem chce vyprávět a že by se rozpadal do několika disparátních bloků, či lépe řečeno do několika (minimálně dvou) na sobě nezávislých příběhů. Pojivem snímku je konkrétně širší rodina (neopominutelná role strýce Martina v podání M. Pechláta) Kubínových, zřetelně finančně zajištěných volnomyšlenkářů, resp. na abstraktnější rovině oběť, kterou v určitý moment bere (ať už záměrně, nebo "metafyzicky") některý ze členů rodiny, aby zachránil svého blízkého, tak se kupř. spoiler musel syn pokusit o sebevraždu, aby se mohli najít rodiče ztraceni na moři; otec musí přijít na to, že není biologickým otcem svého syna, aby se tento mohl vyléčit; manželství Kubínových se musí dotknout samotného dna, aby se mohl najít ztracený (a beztak už oplakaný) psík, specifický člen rodiny, který však má skrze svůj status a díky tomu, že se jeho objevení podobá malému zázraku, potenciál rodinu opět stmelit (to už nás film nechá si domyslet) spoiler, skutečně, zdá se, že snímek drží pohromadě motivy hříchu a vykupitelství; nerad bych se pouštěl do nějakých pochybných pseudonáboženských spekulací, ale možná v tomto - v obrazném převzetí kříže a splácení vin naších nejbližších - spočívá nejhlubší tajemství fungování rodiny, její faktické nezničitelnosti (tuhle interpretaci však berte prosím s rezervou, určitě to film v žádném momentě takhle napřímo neartikuluje; a sledování stop váš vždy může přivést na scestí...). 75 % [dafilms]

Gone to Earth se nesmím - aspoň co do záměrů tvůrců - bát postavit na roveň všech těch Pých a předsudků, Rozumů a citů a dalších literárních i vizuálních děl pojednávajících o složitostech milostného života v 18. a 19. století, zvláště jste-li ženou; je to zkrátka typický reprezentant žánru, který nám ukazuje rigidní rituály dvoření a konvencionalizované vztahy, dobu, kdy díky primátu věci cti a víry málokoho zajímalo, co srdce skutečně cítí... Povrchní čtení snímku by mohlo podporovat ty doposud přežívající stereotypy, jakože žena nikdy neví co vlastně chce a že ze dvou nápadníků dá vždy přednost většímu hajzlovi, naštěstí tu máme lišku Foxy, která tuto vpravdě misogynní interpretaci koriguje - stejně jako se Foxy v závěru stává kořistí lovců, je i na srdce (a náklonost) jejího člověčího "dvojence" (mají podobnou povahu, a jak píšu, sdílí tentýž osud), divoženky Hazel de facto od začátku vypsán hon, její milostný zájem byl totiž od první minuty jejími nápadníky vynucován a manipulován. Co se týče filmového zpracování této situace, bohužel mi příliš nesedlo, i když film díky kostýmům a výpravě překypuje barvami (až na hranici kýčovitosti), působil na mě zoufale nevášnivě a studeně (ale možná to byl záměr, kde je vlastně v tomhle filmu skutečná vášeň, mezi Hazel a kým?). Největší problém za mě spočívá v castingu, všichni tři představitelé hlavních rolí (Jennifer Jones, David Farrar a Cyril Cusack) se mi jevili pro svou úlohu starými, svízelné je to hlavně u Jennifer Jones, v tváři Hazel se mělo zrcadlit mnohem více bezprostřednosti a naivity, jinými slovy "dětinskosti" (takhle v oné třicetileté tváři vidím už i nějaké ty životní zkušenosti). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 %

Stojí a padá s živelným výkonem Vladimíra Menšíka v titulní roli. A Molière asi musel vlastnit stroj času, jinak si nedovedu vysvětlit, jakým způsobem mohl - když v tom 17. století sepisoval stejnojmennou divadelní hru, jež komentovanému TV filmu posloužila jakožto předloha - spoiler opsat pointu Šílené smutné princezny? 70 %

Vím nade vši pochybnost, že bez překladatelské činnosti Anny Kareninová by byl můj život mnohem prázdnější, kterýžto fakt se jistojistě podepsal na mém hodnocení závratně se blížícím pěti hvězdičkám. Chápu, že si někteří z diváků mohou stěžovat, že by za ně by mohl být Michalův (r. 1986; Je nalezena tím, koho hledá je Michalovým celovečerním debutem) portrét AK nabitější informacemi, být podrobnější, resp. rozmáchlejší (ano, osobnost Anny Kareninové by si to určitě zasloužila, co se týče překladů, tak byla by chyba si odnést - k čemuž dokument tak trochu svádí -, že Kareninová přeložila pouze Célina a Pounda; bylo toho mnohem víc), ale mě vlastně hrozně baví, že film nesupluje heslo na wiki, že se pečlivou observací a bedlivým nasloucháním snaží přiblížit metodě překladatelčiny práce a určujícím životním setkáním (ať už přes knihy, tak osob z masa a kostí; ne náhodou by snímku slušel podtitul "vzpomínky na Petra Kabeše", což byl básník a partner Anny Kareninové). Medaile Za zásluhy, kdy? Snad co nejdřív, bo fakt nechcete, abych kvůli tomu musel kandidovat. ;-)) 80 %

Šedesátá léta byla zlatým věkem francouzského filmu: věkem experimentování, nových výrazových prostředků a hluboce angažovaných i hluboce osobitých (dušezpytných) témat. Nelze se tedy divit, že se "svěží vánek", který "novovlnaři" začátkem šestého desetiletí vnesly do francouzské kultury, propsal i do méně známého (ale ostatně i méně kvalitního) a ne tak historicky důležitého filmu (v porovnání s všemi těmi Godardy a Truffauty), celovečerního debutu Alaina Jessuy - La Vie à l'envers (Život naruby), snímku, jemuž vévodí standardně výborný výkon Charlese Dennera, jenž je zřejmě hlavním důvod, proč film vidět. Ale vraťme se k nakousnutému tématu: kde se Alain Jessua stýká se svými současníky? Třebas na rovině obsahu: i přestože Dennerův Jacques Valin rozpoznatelně trpí psychickým onemocněním, ve filmu skoro absentuje medicinský diskurz a psychiatrický aparát - blíže než dejme tomu k Johnu Nashovi z Čisté duše má k Camusově Mersaultovi z románu Cizinec, jakoby nemocným nebyl vymykající se (přecitlivělý a rebelující) jedinec, nýbrž většinová společnost; za mě je to jeden z definičních znaků filmů francouzské nové vlny totiž, že hlavní hrdinové jejich filmů zakouší sociální vyloučení a bolestivě prožívají absurditu lidské existence. Poděkování pak samozřejmě patří Willymu Kufaltovi, který mě na existenci tohoto filmu upozornil a nasměroval mě na Netflix, kde ho lze zhlédnout (platí k datu 27.2.2024). 65 %

Film jsem zatoužil vidět, jelikož jsem se doslechl, že v něm Peter Sellers ztvárňuje zápornou roli (spoiler co na tom, že je v závěru jeho "padoušství" relativizováno? spoiler), to jsem si zkrátka nemohl nechat ujít; nevím, jestli si v nějakém dalším filmu střihl Sellers roli morálně pochybného chlapíka? A asi jsem dobře udělal, že jsem filmu tu šanci dal, tím jak je Hoffman (1970) vystaven jakoby divadelní inscenace (až na výjimky kamera neopustí prostor Hoffmanova bytu), dává spoustu prostoru předvést hercům (kromě zmíněného Sellerse hlavně Sinéad Cusack v úloze slečny Smithové) co v nich vězí. Osobně mám tyhle komorní, konverzační snímky velice rád, a tak mě mrzí, že nemohu jít s hodnocením na více než tři hvězdičky. Holt mě finále filmu ideově děsí, resp. děsí mě, kterak Alvin Rakoff odlehčuje tam, kde by měl přitvrzovat (celou dobu jsem přemýšlel, jak by tenhle film mohl vypadat, kdyby ho točil A. Hitchcock jakožto svůj typický thriller). Poučen feminismy (feminismy, jelikož stejně jako neexistuje jednolitý liberalismus nebo konzervatismus, neexistuje ani jednolitý feminismus), mám za to, že sebevědomé (tj. znající svou cenu) ženy spoiler nemají důvod se zamilovávat do mužů, kteří o nich mluví s despektem misogyna a erotomana (lhostejno, že tím skrývá svou bolest z předešlých milostných selhání a z ní pramenící současné nejistoty) a že po vztahu chtějí víc, než aby z nich potencionální životní partner udělal pomyslného kanárka ve zlaté kleci spoiler. Poněkud ošklivě by se dálo říct, že pod všemi těmi společenskými změnami posledních padesáti let, tenhle snímek krapet zplesnivěl. Poděkování pak samozřejmě patří Willymu Kufaltovi, který mě na existenci tohoto filmu upozornil a nasměroval mě na Netflix, kde ho lze zhlédnout (platí k datu 5.3.2024). 60 %

Musím říci, že mě zmátla netflixovská anotace (konkrétně: "vyrazí proto z Ukrajiny až do dalekého Lucemburku"), po jejím přečtení jsem usoudil, že mě čeká typická komediální road movie, a tak jsem měl celou první hodinu (možná to bylo i o něco málo déle), jenž se odehrává na Ukrajině, nepříjemný pocit, že mi film něco upírá, že se neumí odšpuntovat, ptal jsem se sám sebe, tak kdy už konečně vyrazí na tu dalekou cestu? Tady vidíte, jak ošidné může být číst anotace (a proč to obvykle nedělám; ale když tahle měla pouhé dva řádky...)! Nakonec jsem však rád, že mi bylo nabídnuto něco docela jiného (spoiler obrázek toho, jaký vztah mohou synové zaujmout k otci, který je v dětství; jak se v dospělosti mohou (ne)vyrovnat s jeho odchodem; jaký může mít tato událost a její rozdílné čtení vliv na jejich životní cesty spoiler), kdyby to skutečně vyprávělo pouze o daleké cestě dvou naprosto rozdílných a rozhádaných bratrů za umírajícím otcem, muselo by to skončit tím nejkřiklavějším klišé, totiž jejich usmířením nad otcovou smrtelnou postelí. Takhle mi finální rozuzlení přišlo mnohem osobitější a promyšlenější (v protikladu k žánrové kinematografii), za což jsem se rozhodl udělit onu čtvrtou hvězdičku (o které jsem byl dlouho přesvědčen, že ji tento film ode mne nezíská; inu, vyplatí se čekat až do konce). 70 %

Jak vidno, i Poláci zvládají být epičtí, byla radost sledovat ty bitevní scény a šermířské souboje, které se režiséru Jerzymu Hoffmanovi podařilo zinscenovat. Na druhé straně bych se vyvaroval toho přemýšlet o Ohněm a mečem co do síly sdělení jako o východoevropském Statečném srdci, k tomu prezentovanému příběhu chybí jako svorník myšlenka národně osvobozeneckého boje (kterou by paradoxně skrze figuru - zde negativně vykresleného - Bohdana Chmelnicého mohl za jiné konstelace nabídnout ukrajinský film). Ostatně se mi zdá, že historická linka nenabízí divákovi tolik, jako linka romantická, resp. funguje převážně jako kulisa pro zápas lásky rytíře Jana (Michal Zebrowski) a sličné Heleny (Izabella Scorupco) proti úkladům kozáka Bohuna (Aleksandr Domogarov), poučení o historii polského národa bych hledal jinde. Co bych však ocenil, je jemný humor filmu, Krzysztof Kowalewski jako Zagloba si pro sebe krade každou scénu. Ovšem Sienkiewiczovu knižní předlohu si (spolu s romány Potopa a Pan Wolodyjowski) v budoucnu rád přečtu. Díky za tip uživateli jarous. 65 %

A pane Durst, řekněte, kolik peněz člověku stačí na to, aby se nemusel trestně zodpovídat za vraždu? ___ Tato true crime minisérie potvrzuje, že nejneuvěřitelnější příběhy nakonec píše sám život! Očividně se Andrew Jarecki dostal k mimořádnému materiálu (ostatně šel mu naproti svým filmovým debutem - a zároveň (pohříchu?) jediným filmem, který za svou dosavadní kariéru natočil - V lepší společnosti), a za pomoci jemných manipulací a obratného dávkování informací (proto to nemůže být za plný počet) došel vstříc aspoň dílčí spravedlnosti (palec nahoru). A jak na mě působil Robert Durst? Génius zločinnosti? Pan Nepolapitelný? Kdeže! To spíš muž průměrné (až podprůměrné) inteligence, který měl to štěstí, že se uměl dobře narodit. Další důvod, proč nemohu jít na 5* spočívá tedy v tom, že jsem tuto show (i když se The Jinx tváří jako služba veřejnosti, jaká záznam skutečnosti, jaká skutečně je, pořád to je entertainment, nějakým způsobem odvyprávěny příběh; viz má první - možná nejasně formulovaná? - výtka) tam, kde se snažila evokovat mrazivý thriller (a nikde mi nevymluví, že Jarecki konstruuje mediální obraz Dursta jakožto svým způsobem druhého Moriartyho), vnímal spíše jako frašku (spoiler Durst prostě udělal tolik školáckých chyb, navíc neumí lhát, nekontrolovatelné mrkání ho usvědčuje z lhaní, že nemůžu pochopit, jak ho vůbec mohl soud v první případě, v němž byl souzen, neodsoudit spoiler). 75 %

Remake Hitchcockovy Vraždy na objednávku. Co filmu schází na původnosti (ten příběh už tu zkrátka byl a já ho dobře znám!), to dohání dávkováním smyslnosti (přes odhalená stehna, ramena a šiji G. Paltrow; divačkám se pak beztak dobře dívá na polonahé Douglase a Mortensena) a hrubozrnným cynismem (podváděný manžel nutí manželčina milence, aby zabil jeho manželku, svou milenku). Za vidění to stojí především kvůli výše zmíněnému hereckému obsazení, potěšil i David Suchet v roli inspektora, ale vnitřně prostě cítím, že Dokonalou vraždu nemůžu hodnotit stejně jako Vraždu na objednávku, přestože se nejedná o špatný film, originál je holt originál. 65 %