Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Realitní makléř v Paříži cítí nutkání utéct před svou ženou, prací i světem a dává přednost svým osamělým přeludům před realitou. (Netflix)

Recenzie (4)

Krt.Ek 

všetky recenzie používateľa

Šedesátá léta byla zlatým věkem francouzského filmu: věkem experimentování, nových výrazových prostředků a hluboce angažovaných i hluboce osobitých (dušezpytných) témat. Nelze se tedy divit, že se "svěží vánek", který "novovlnaři" začátkem šestého desetiletí vnesly do francouzské kultury, propsal i do méně známého (ale ostatně i méně kvalitního) a ne tak historicky důležitého filmu (v porovnání s všemi těmi Godardy a Truffauty), celovečerního debutu Alaina Jessuy - La Vie à l'envers (Život naruby), snímku, jemuž vévodí standardně výborný výkon Charlese Dennera, jenž je zřejmě hlavním důvod, proč film vidět. Ale vraťme se k nakousnutému tématu: kde se Alain Jessua stýká se svými současníky? Třebas na rovině obsahu: i přestože Dennerův Jacques Valin rozpoznatelně trpí psychickým onemocněním, ve filmu skoro absentuje medicinský diskurz a psychiatrický aparát - blíže než dejme tomu k Johnu Nashovi z Čisté duše má k Camusově Mersaultovi z románu Cizinec, jakoby nemocným nebyl vymykající se (přecitlivělý a rebelující) jedinec, nýbrž většinová společnost; za mě je to jeden z definičních znaků filmů francouzské nové vlny totiž, že hlavní hrdinové jejich filmů zakouší sociální vyloučení a bolestivě prožívají absurditu lidské existence. Poděkování pak samozřejmě patří Willymu Kufaltovi, který mě na existenci tohoto filmu upozornil a nasměroval mě na Netflix, kde ho lze zhlédnout (platí k datu 27.2.2024). 65 % ()

Willy Kufalt 

všetky recenzie používateľa

„Už jsem oživil strom... a teď mohu nechat lidi zmizet.“ Na tomhle filmu jde prostě od pohledu znát, že jde o čistě autorský debut v rozpuku nové vlny od mladého tvůrce, který se pohrává s různými intelektuálními myšlenkami, stylizací hlavního (ne)hrdiny i vizuálními a vypravěčskými možnostmi při snímaní a zpracování filmového děje... a možná i spoustou dalších věci, kteří by lépe věděli pojmenovat skuteční teoretici. Pro mě to pár hodin po filmu Landru (1963) bylo další setkání s Charlesem Dennerem v hlavní roli šedesátkového filmu, tentokrát v naprosto odlišné poloze obyčejného civilního muže ze současnosti. Sice mě tu nefascinoval až tolik, jako ve zmíněném Chabrolově kriminálním dramatu, ale bavit mě povětšinou dokázal Denner i tady, obzvláště těmi sarkastickými hláškami či velmi svéráznými vnitřními monology (jeden z nemnoha případů filmu, kdy mi hodně časté voice-overy vůbec nevadily)... no vlastně byl tady asi jediným výraznějším kladem. Alain Jessua si svůj debut naplnil spoustou předlouhých záběrů na často nezajímavé, všední nebo i bizarní předměty a detaily (včetně úplné tmy nebo prázdné zdi!), na druhé straně však musím uznat, že díky onomu ironickému podtónu to většinou dalo strávit s nadhledem, většina těch pseudoartových záběrů v propojení s myšlenkovými pochody Valina/Dennera měla svůj význam a originální i nepochybně zábavné to přes ten smutný námět o rychle vyhaslém manželství, odcizení a pocitové prázdnotě určitě bylo. Ani tak jsem si k postavě Valina nedokázal najít hlubší vztah a ani tady nemůžu říct, že by mě typický film nové vlny 60. let, který přesně akceptuje oblíbené heslo Věry Chytilové "důležitý není příběh, ale pohled na problematiku", nějak zvlášť nadchl a hlouběji zapůsobil. Spíše jen zaujal. Detailní scény s přehnanou mejkapovou stylizací mladé dámy na mě působily až odpudivě. [65%] ()

Galéria (1)

Reklama

Reklama