Véča

Konečně Dohnal, kterému neodstávají uši, bohužel jen proto, že měl pásku přes oči...

Kvůli takovýmhle filmům asi radši přestanu jezdit do Brna se Student Agency...

Film s mnoha silnými momenty, který je narušovaný motivy, jež děj neposouvají nikam dál a samy o sobě by buď měly být rozvedeny více do podrobna nebo vynechány, mám na mysli především gangstery z baru, kde pracuje představitelka jedné z hlavních rolí. Příběh je docela snadno uhádnutelný a jednoduchý, film pak těží především z prostředí, v němž se odehrává (chudá domácnost v Sarajevu), a tématu. Nejsilněji na mě zapůsobil samotný závěr filmu, přestože jsem již tušil, jak film dopadne. Ovšem je potřeba tento film sledovat s vědomím, že krutě se nechovala jen jedna válčící strana a lidé, kteří trpěli byly na obou stranách, v tomto může Grbavica trochu zavádět. Jinak herecké výkony obou hlavních představitelek jsou velice slušné a u mě snižují hodnocení především již řečené nadbytečné motivy a jednostranný pohled na válku na Balkáně.

Děj je rozdělený na tři povídky propojené postavami, či detaily. Stranou zde jde časová souslednost, v druhé povídce jsou fotografie zobrazující závěr první povídky a třetí povídka se časově odehrává před první, ale i po druhé povídce zároveň, to naznačuje začarovaný kruh stále dokola se opakujícího násilí. Značně zmatené přechody a nejasná časová návaznost mezi jednotlivými povídkami a meditativní pojetí zabraňují silnějšímu prožitku z vyjádření válečných hrůz, který je samotnou strukturou filmu, rozděleného na tři části, nabouráván. Všechny povídky samy o sobě dávají silně emotivní zážitek, ale postrádají nějaký hlubší smysl, teprve když se spojí dohromady je na nich patrné, že se snaží vyjádřit únavu z války a přemítání , zda má život nějaký smysl. Meditativní nádech filmu navozuje především mysticky působící hudba od skupiny Anastasia. Druhá povídka odehrávající se v Londýně působí jako by nebyla přímou součástí ostatních dvou, ale pouze jejich spojovací mezičlánek možná částečně jako cizí těleso v jinak relativně sourodém celku.

Tento Ezopův životopis sice docela přesvědčivě popisuje dobu Ezopova života, ale ona intermezza ze současnosti narušují celkově dobrý dojem z filmu. Ezop, jenž toužil po své vlastní osobní svobodě, aby se nemusel podřizovat svým pánům, vždy, když má svobodu téměř v rukách o ni přichází, ale to jeho úsilí ještě stupňuje. Film, který nabádá obyčejný lid k touze po svobodě, se nelíbil tehdejšímu bulharskému režimu a byl zakázán. Nejzajímavější je sledovat, jak na Ezopovy sarkastické bajky reagují osoby, jimž byly bajky adresovány, nestalo se po celý film, aby to nebyla osoba výše společensky postavená. Zároveň Ezopův vliv na dav, po převyprávění jedné bajky lidé naprosto obrátili názor opačným směrem, než původně, hned na to ovšem se obrátili proti Ezopovi. Měla to být alegorie na nestálost názoru masy lidí nebo jen nedůvěryhodný moment? Velice zajímavá byla kopodukce s Československem a účast českých herců na natáčení filmu. Kamenný výraz v tváři Radovana Lukavského se naprosto věrbě hodí na roli vysokého politika a i Josef Kemr byl vhodně osazen do role slabošského Ezopova pána filosofa Xanta.

Tento snímek se zahaluje do prostředí svého vlastního světa, vesnice, v níž se celý děj odehrává, působí uzavřená vůči okolnímu světu. Když zasáhl do děje pilot letadla , bylo to jako porušení neviditelné bubliny, zásah jakoby z jiného světa, jenž narušil rovnováhu života ve vesnici. Je zde pár výrazných postav - pasák Triša, učitelka, které vystupují z téměř jednolitého davu zlých vesničanů. Dívka-blázen se pohybuje někde na rozhraní mezi vesničany a dvěma hlavními postavami. Letec pak jak už jsem říkal připomíná zásah shůry, tudíž se nedá zařadit ani do jedné skupiny lidí. Všechno co se zde dělo mi přišlo jako sled za sebou páchaných surových krutostí. To vše ja zarámováno cikánskou písní o konci světa, která naprosto vystihuje pocit z filmu, ze zlého jednání vesničanů a někdy těžko pochopitelného chování Triši v jeho vztahu s bláznivou dívkou.

Tento film věrně popisuje vzájemné odcizení dvou přátel z dětství, rozdělených občanskou válkou mezi dvěmi etnickými skupinami. Zároveň se ale okrajově věnuje i minulosti vedlejších postav, viz např. starý kapitán či Velja. Děj prolínající se několika časovými rovinami dokázal režisér uhlídat tak, že se divák ani při rychlém střídání časových rovin neztrácí v ději. Naopak vzniklé kousky do sebe zapadají jako kousky skládačky a samotný celek pak tvoří děsivý obraz bratrovražedného boje. Jak předválečné, tak i válečné scény jsou prostoupeny osobitým humorem. Ale především v bojových scénách onen humor ještě stupňuje napětí a hrůznost situace, ve které se hrdinové ocitli. Starý kapitán zde zároveň představuje hodnoty starého komunistického Titova režimu, jež jsou najednou tak snadno bourány a jeho mladší podřízení si ho dobírají, že nedokázali vytvořit nic trvalého, co by nešlo jen tak zničit. Nejsilněji na mě zapůsobil úplný konec filmu, ten by ale nedával takový smysl bez slavnostního otevření tunelu. Celkově nedokážu tomuto filmu nic vytknout, tak silný zážitek jsem si už dlouho od žádného filmu neodnesl. .........uz maršala Tita.....

Černá kočka, bílý kocour je neuvěřitelně šílená komedie. Chování všech postav dává dohromady dotažený do absurdity, ať už je to gangster Dadan a šňupací kříž nebo starý Grga a sledování filmu Casablanca. Celý snímek zakládá svoji komiku právě na absurdních komických situacích vázajících se na hlavní téma filmu - svatba Dadanovy sestry, doplněných chytlavými cikánskými melodiemi. Vtipy zde použité jsou jednoduché, ale o to účinnější, některé z nich člověka ve filmu rozesmějí až když jsou vidět poněkolikáté (prase a trabant). Osobně mi vadilo Dadanovo "Pit-bull ! TERIÉR !", při němž se divák spíš najednou cítil jako u sledování hudebního videoklipu a ve filmu mi to docela vadilo. Ale rozhodně nikdy nezapomenu na závěrečnou parafrázi na Casablancu ... " Tohle je začátek velkého přátelství..."...

S vyloučením veřejnosti je relativně podprůměrný film , ze kterého ale člověku utkví v paměti několik výrazných detailů. Prvním je Ljuba Hermanová. Ta zde sice předvádí silně afektovaný herecký projev, ale na druhou stranu díky svému vlezlému chování vůči Karlu Lamačovi také získá něco zvláštního co na mě působí jako magnet a její komentování nedostatků domácnosti Karla Lamače jsou opravdu nezapomenutelné. Dál stojí za zmínku ještě hádka Ljuby Hermanové s Čeňkem Šléglem a vybílení jejich domácnosti. Jinak scénář celého filmu je docela slabý a film táhnou nahoru jen některá světlá vtipná místa. Opravdu těžko jde vystavět děj kvalitního filmu na zápletce s jezdící postelí a domnělou nevěrou, ale i tak je jméno Karel Lamač zárukou jisté kvality a ubezpečení, že natáčený film nebude stejně kvalitní jako například Osada mladých snů.

Sutjeska je kráný příklad zkombinování propagandy s válečnou tematikou a hrdinnou postavou maršála Tita v boji za nezávislost Jugoslávie. Jugoslávský vůdce Tito je vyobrazen jako silná charismatická osobnost, ovšem jeho zásluhy nezastiňují zásluhy ostatních partyzánů. Oproti tomu Němečtí vojáci působí jako nelidská, chladná síla, která se vyžívá v krutostech. Pozorovatelé z Anglie jsou zde tak nějak navíc a celou dobu dokazují svým chováním, jak byly západní mocnosti v pomoci Jugoslávii neaktivní a neochotné se zapojit. Samotná závěrečná scéna se starou ženou, podtrhává propagandistiskou stránku tohoto filmu. Celý snímek mi přijde, že ničím zvláštním nevyniká a jeho nejvýraznější stránkou je hudba a Richard Burton v roli Tita.