noriaki

Vždycky jsem si myslel, že mám tyhle fantasy s magickou atmosférou hodně rád. Jenže možná mám rád akorát Scottovu Legendu, protože tohle jsem odzíval, Labyrint přetrpěl a Ospalou díru prospal. Společenství vlků bloudí někde mezi gotickým hororem, pohádkovým příběhem a psychoanalýzou. Střídavě přeblikává ve všech třech polohách, což vzhledem k množství motivů, podmotivů, dějových odboček a přeskakování v čase nepomáhá přívětivosti, ani srozumitelnosti. Film se netají ambicí nastolovat hluboká témata, takže kdo si v něm chce něco najít, tak si to tam taky najde, i kdyby to tam vůbec nebylo.

S přehledem nejhorší film který jsem za poslední měsíce viděl. Realita je do sebe zahleděná rádoby umělecká onanie a vykrádačka Lynche. Jenže ne vrcholného Lynche, ale pozdního, reprezentovaného ubíjejícím Inland Empire. Gupieux se inspiroval zápletkou, kamerou, námětem, nenávistí k televizi a kupodivu i postavami. Naštěstí se neinspiroval délkou, takže místo úděsných 197 minut nudy přede mě vyvyrhl téměř snesitelných 87 minut.

Upřímně, kdyby v tom nehrála Cristin Milioti, tak bych to vypnul po první půlhodině. Zápletka ja docela fajn, jenže postavy jsou tak odpuzující a otravné, že jsem neměl vůbec žádnou touhu trávit čas v jejich přítomnosti. Kupodivu to platí i pro hlavní hrdinku. Nevěřil bych tomu, ale opravdu dokáže předstírat že je nesympatická. Vyprávění se navíc nezlomilo ani směrem do lechtivého erotického dobrodružství, ani do černohumorné komedie, ani do komorního dramatu, ale rozplizlo se do lehce křečovité frašky.

V poslední době jsem viděl tři filmy odehrávající se během Říjnové revoluce. Jeden z pohledu Imperátora vší Rusi sledujícího rozpad své mocné říše, druhý z pohledu prostého občana smeteného koly revoluce, a pak tento, z pohledu zahraničního novináře, jemuž se plní sen o komunistické utopii. Musím říct, že Beattyho verze je určitě nejslabší. Úvodní hodina by se dala v klidu sestříhat na pět minut, a výpovědi by to vůbec neuškodilo a tempu jen prospělo. Paradoxně je na celém filmu nejsoudržnější a nejkvalitnější. Zbytek těží z opulentní výpravy a atmosféry revolučního kvasu, ale nekonečné teoretizování a úmorný popisný styl ji hrozně ubližují. Tu čtvrtou hvězdičku jsem dal za Jacka Nicholsona.

Omlouvám se za nízké hodnocení, ale dlouho jsem u nějakého filmu tak netrpěl. Robert Eggers svou vizi načtrl nádherně, jenže scénárista, nebo dramaturg mu do toho hodili vidle, a příběh se rozplizl do změti halucoidních scén, krvavého násilí a hypnotických vizí. Mohl z toho být nový Barbar Conan - ale film nemá ani špetku epiky, mohlo z toho být krásně krvavé béčko - jenže to by se musela vystříhat drtivá většina ezoterických scén, nebo z toho mohl být hluboký existenciální epos, podobný Barbaru Nicolase Refna - ale pak by to chtělo nějakého šikovného scenáristu.

Na tomhle filmu je excelentní naprosto všechno, kromě rozpočtu. Peter Wier natočil vynikající dobrodružné drama o drsných lidech žijících v drsných časech. Posádka Aubrey se účasní hry na kočku a na myš, v níž bohužel není kočkou. Do každého rána vstupuje s reálnou možností, že se může stát jejich posledním. Přesto si najdou čas na obdivování krás přírody, a na každodenní starosti. Život v ranném devatenáctém století byl v mnohém odlišný, ale život vojáka byl vždy stejný. Válka se nikdy nezmění.

Spíše než jako reflexe Vietnamské války to na mě působilo jako pláč Rona Kovice sama nad sebeou. Tento nadšený patriot utrpěl zranění, s nímž se dlouho nevyrovnal. Je to smutné, je to něco co člověku přeháže priority, a donutí ho to zauvažovat o svém dosavadním životě, ale o válce jako takové to neříká vůbec nic. Kdyby totiž bojoval ve Druhé světové, mohl by si prožít stejně působivé a skvěle zahrané osobní peklo. Jenže pointa by byla jaká? Že jít do porážky Třetí říše byla chyba? Tuším, že tohle Oliver Stone sdělit nechtěl.

Tehdy se to nezdálo, ale zpětně viděno je Truman Show neuvěřitelně důležitý film. Varuje před fenoménem ztráty soukromí, což je problém, jenž na konci devadesátých let nikdo reálně neřešil. Tehdy to bylo sci-fi, dnes bohužel nastupující skutečnost. Sdílení soukromí na instagramu, sledování na k tomu uzpůsobených aplikacích, nutkavá potřeba chrlit osobní informace na sociální sítě, nebo dokonce nadšené vyzývání zásahů státu do běžného života stvořilo myšlenkový posun, jenž může postupně zlikvidovat lidskou svobodu. Truman Show je navzdory své dojímavosti a zdánlivé poklidnosti podobně burcující film, jako Lid versus Larry Flynt.

Oddíl 10 z Navarone je velice volně inspirovaný skutečnými událostmi, ale děje dějem plně respektuje předchozí Děla z Navarone. Co se může pokazit, to se taky pokazí. V příběhu se hromadí zvraty, zrádci a zázračné úniky z bezvýchodných situací. Obsazení je diskutabilně méně hvězdné než v "prvním" díle, jenže na lehkou váhu se brát nedá. Pokračování ustálo handicap v podobě změny herců i režiséra, a svému proslavnému předchůdci se v klidu vyrovná. Tahle volná série mohla klidně pokračovat dál.

Ron  Howard realistická dramata umí. Stačí vzpomenout na proslavené Apollo 13, ale velice působivý byl i reálnými událostmi volně inspirovaný Oheň. Třináct životů  natočil téměř jako dokumentární film, ale sluší se přiznat, že si pravdu hodně přizpůsobil. Samotné záchrany se zúčastnilo mnohem více potápěčů, zdaleka nebyla tak dramatická, a část přesunu se udála nad vodou. Jenže kdo by si chtěl nechat kazit takový krásný příběh rýpáním do maličkostí. Film perfektně šlape jako ukázka altruismu příslušníků lidského druhu. Na boji o přežití třinácti uvězněných pracovalo téměř 5000 lidí, často jen z ryzího odhodlání. Celá populace virtuálního malého města se sešla, aby dala vše do úsilí o záchranu skupinky dětí, kterou by za jiných okolností na ulici nevšímavě minula. Neříkejte mi, že to o nás nic nevypovídá.