Subjektiv

Třebaže pátý díl se opět utápí v nedokonale domyšlené komplikovanosti světa Kara no Kyoukai, má nejlepší atmosféru, protože je v něm nejvíce smazána hranice mezi (fikční) realitou a (fikční) fikcí, což rozežírá postavám mozek a divákovi dík jeho zubům ničí nehty. Také protivníci Shiki a spol. tentokrát přišli s charismatem, každý zvlášť - Araya Souren i Cornelius Alba - předčí všechny předchůdce z minulých dílů dohromady. A to není nic proti již zmíněnému zrůdnému domu, který je dokonale vyprojektovaným amalgámem pravdy a lži. Velmi silné ***.

He's lost control. Maybe he has never had it. Jeden z mála opravdu dobrých životopisných filmů, neutápějící se v tupé slepé adoraci, lítosti nad tím, jak nám všem bude chybět či jak ten jeho nebohý konec byl smutný a tragický. Divák má při něm volnost, může mlčky pozorovat Ianův život, má možnost ho soudit i nesoudit, každý dle své povahy a chuti. Může v něm vidět člověka, který ze všech sil bojoval s těmi tisíckrát vzývánými, zprofanovanými "vnitřními démony", ale i slabocha, který nedokázal než vylévat svou neschopnost, ovšem i občasné radosti, do textů písní Joy Division. Ale vždy má možnost cítit, že ony texty odráží jeho život. Silné ****.

Danny Boyle ve staccatovém rytmu cool dialogů, cool monologů a svižného hudebního podkresu objevuje, že braní drog má důvod v drogách, že je život na drogách sice full of shits, ale taky podivuhodně plný, zrychlený, hektický a pestrý, že po heroinu se skvěle žvaní, balí baby, že se dostáváte do děsně trapných zábavných situací, a tak dál, a tak dál. Co k drogám patří, to se tam frkne, hlavně atraktivně a zábavně, kdo by stál o dušezpyt. Násilí - jasně, lžíce - samo, vaření - tutově, sex - zajisté, AIDS - bezpochyb, krádeže - jsou, absťák - rozhodně. Témata se k sobě řadí co nejtěsněji to lze, ztráta tempa jakoby bylo jediné, čeho se Boyle bál. To by vysvětlovalo nejen ostré řazení scén, ale i hekticky odříkavané, obrazem prostříhávané monology plné seznamů věcí, činností i lidí, osekávaní spousty scén na pár momentek, které tak akorát stačí k pochopení, co se vlastně stalo a snad i nahrazení lidí karikaturami se stopovým množstvím vnitřního života, které se tu jen míhají (Rentonova dívka), tu do zblbnutí opakují svojí jedinou vlastnost (Begbie - bezohledné násilí, Tommy - citlivost, Spud - přitroublost, Sick Boy - kecy o Bondovi) a občas se dokonce překlopí do někoho úplně jiného (Renton z tupého feťáka do etablovaného realiťáka). Pár vizuálních nápadů pojících se s tím, jak drogy narušují vnímání světa to v mých očích zachrání jen minimálně. Slabé ***.

Tak jako člověk, který komplikovaně říká banální, přijímá meditativní dikci, vytrhává slova ze zažitých významů a spojení, právě tak může Zahrada hříšníků jevit se hluboce, ač není. Pomalá, atmosférická, výtečně animovaná, ale současně s postavami, které si tak úspěšně chrání útroby duše, že s nimi nelze cítit než jako se stroji, které konají přidělenou činnost. Tajemné interakce humanoidních černých skříněk s nadlidskými schopnostmi zbytečně komplikovaně a nepřesně odrážející to nejzákladnější z lidského bytí - puzení od samoty, k samotě, od smrti, ke smrti... Mlčící pro zdání hloubky a přitom nemající co říct, schopná jen pohltit do atmosféry osamění, odcizení a tajemna, pomíjející však fakt, že samota na pustém ostrově je stěží tak tvrdá jako samota v moři šťastně vypadajících lidí. Efektní a napínavá. Poloprázdná či poloplná?

Zase jsem jednou proti své vůli a vlastně i přesvědčení podlehl "síle tématu" a ohodnotil film možná lépe, než kdyby se třebas úplně totéž a úplně stejně, jen v naprosto fiktivním prostředí, odehrálo, nu třebas ve Star Treku. Námět se mi totiž opravdu zamlouvá, ale mám pocit, že herci byli vedeni až k příliš opatrnickým výkonům, postavy lehce přiupraveny k jednoznačnosti, jakoby de Palma měl pocit, že komplikovat "zlo", dávat mu složitější strukturu, by mohlo být chápáno jako jeho ospravedlňování. A opět si hollywood neodpustil mnou neoblíbený, několikrát mnou kritizovaný a široce rozšířený prvek či postup - přesměrování hrůzy, již by mohl/měl divák prožít, do sentimentálních slz skrze použití tklivé hudby. Silné ***.

Agent Palmer jako bavič vyniká v jediném - ve schopnosti pronášet mnohdy velmi vtipné kousavé poznámky. Ve všem ostatním zapadá do zcela šedého průměru nerealistických špionážních snímků, ve kterých agenti honí jiné agenty, aby zjistili informace o dalších agentech, nalézali v poslední chvíli zabité klíčové svědky, podstupovali a odolávali mučení, odhalovali zrádce v nejvyšších místech, sem tam si zastříleli a vždy byli uhlazeně elegantními sportovci. Slabé ***.

Del Toro má v sobě něco podivného, co se příčí tomu, abych to uchopil slovy. Často mám problém mu něco vytknout a přece mě nikdy jeho film doopravdy nechytne, nepobaví, nepocítím obohacení. V tomto filmu je kupříkladu velice precizní, pokud jde o vykreslení postav, prostředí, v kterém žijí i jejich vztahů. Lidí, zmrzačených na těle i na duši. I chápání zla jako něčeho, co má svůj život v živých a ne v mrtvých mi je sympatické. Též motiv Davidů a Goliáše. Tajemná atmosféra, maska ducha, výtvarno... bez kazů. Kde je tedy chyba? Snad v tom, že fabule je přespříliš prostinká a přece pro film zásadní, snad v tom, že poučení, které se film snaží přinést, je tisíckrát slýchané či v tom, že všechno chvalitelné, co film nabízí, nabízí jen proto, aby nenáročná zápletka byla dobře oblečena.

Sovětská válka v Afgánistánu je často vnímána jako ruský Vietnam. Vyprahlá horská krajina je sice úplně jiná než vlhká džungle, obě se však hodí ke geurillovému způsobu boje. V takovém často nejde poznat, kdo je nepřítel a kdo nevinný civil. Afgánský zlom se odehrává v jakémsi nastaveném čase tohoto konfliktu, normální hrací doba už je dávno pryč, poražený tým se chystá do šaten, ale rozhodčí ten konec ne a ne písknout, tak se pořád musí hrát jakoby na plno. Nadšení nováčků se kříží s únavou a rutinní setrvačností, s kterou veteráni dál a dál táhnou plnění svých nyní již nic neznamenajících misí. Veteráni již natolik splynuli s afgánskou realitou, že návrat do vlasti, která se jim podle všeho za léta bojů dosti odcizila - zchudla, přišla perestrojka a glasnosť, média válku kritizují - neznamená návrat domů. Jsou zcela vytrženi z normálního světa a jejich jedinou prací je válka - ráno nástup na válečnou směnu, pak padla a domů na buňku, kde je čeká možnost opít se s kolegy, splnit "manželské" povinnosti či zajet v ótéčku do města na nákup. Ale ani tady nejsou doma, sem totiž patří úplně jiní lidé, mezi nimiž vládnou nepřehledné kmenové vztahy, vstupuje do nich islám, obchod, úmluvy, příbuzenství či dávné křivdy. Může stát, že z přítele se stane nepřítel a z nepřítele zase obchodní partner. Kdo včera neznamenal nic, dnes po vás vystřelí Stingerem. Cizost místních ostatně ukazuje hned první scéna - obřízka domorodého chlapečka. Země paradoxů, jedna z nejchudších na světě, ve které ale každý má zbraň a v obchodech jde sehnat zboží, o kterém se v Sovětském svaze lidem ani nesní. I válčení samo skýtá pochmurný pohled, boje dávno přišly o svou slávu z dob Velké vlastenecké války. Osobní odvaha při útoku, jindy tak obdivuhodná, se ve válce, která již byla prohrána stává hloupostí a je často odměněna ne hrdinskou smrtí, ale doživotním zmrzačením. Sovětská armáda může vyhladit celé vesnice pokynem pár slov ve vysílačce a stejně zítra bude přepadena ze zálohy a utrpí ztráty. Afgánci sice utrpí několikanásobně vyšší, ale jejich bojovného ducha to neláme. SPOILER - Zvláště výjimečné vnímám dvě scény. Za prvé zastřelení civila na bazaru ve městě, z kterého Bandura pomocí dvou granátů do záňadří strčených učiní teroristu. Za druhé vybombardování kišlaku (vesnice) vrtulníky, které z povzdálí pozoruje s lhostejnou úlevou hlouček vojáků a jeden se přitom krmí konzervou. Jich se to totiž už netýká. KONEC SPOILERU. Afgánský film je špinavý a odtažitý, ale je špinavý a odtažitý právem - zaprášenou tečkou za SSSR. A ta vojenská technika - mňam.

Tři zločinci přinucení k práci pro policii, tři ženy pro ně, tři příběhy, v kterých jiní zločinci používají nejmodernější technologie informatické, kybernetické a genetické. Tři proměny člověka v něco nelidského vlivem těchto technologií. Antiutopická klišé vize o odlištěném světě bez přírody. Plno soubojů, japonské tvrdší hudby konce 80. let, primitvní zápletky a čekaných konců, ideově shodných (SPOILER - člověk připravený o lidskost již nemá naději, končí proto tragicky - KONEC SPOILERU). Postavy, které spíše vypadají než jsou. Silné ** za slabý seriál.

Setkání rozdílných kultur v neobvyklém prostředí (alespoň pro jednu) je od dávných dob atraktivním tématem, které ovšem velmi často bývá zpracováno povrchně a autor se v něm vyznává z faktu, že o té kultuře jemu cizí se dočetl z útlé knížečky, tudíž jí nerozumí, ale zároveň by nám v interview řekl, jak ho strašně zajímá a fascinuje. Proto stvoří hrdinu - zástupce kultury - sice mělkého, ale zato opravdu hrdinského a bezchybného. Svou jinakost musí představit tak, aby ji i ten nejnedovtipnější divák pochopil. Tím autor své dílo samozřejmě ještě zplošťuje, na což má ovšem po ruce připravenou výmluvu, že on chce hlavně lidi bavit. Jenže, dámy a pánové, je opravdu tak zábavné sledovat lineární naháněčku jednoho chlapíka a hádky dvou pronásledovatelů o tom, co s ním po dostižení udělají (zabít hned nebo až po výslechu)? Za předpokladu, že vám stačí trocha střelby, sekání mečem a pohled na odhalená prsa Ursuly Andress, určitě je. Silné **.