Subjektiv

Hellraiser má slabých míst tolik, že jeho sláva a kultovnost je k nevíře. Krom nejzákladnějších faktů neskýtá člověku pochopení, oč se v něm vlastně jedná - působí jak prostřední epizoda ze zcela neznámého seriálu. Těmi základními fakty jsou: a) Frank potřebuje přísun mrtvol b) Frank je pronásledován cenobity c) Frank je milován Julií. S tímto a pár nechutnostmi si film vystačí. A člověk dobře ví, že zásobování mrtvolami bude stále obtížnější a osobnější, nechutnosti nechutnější, cenobité se budou blížit až se nakonec přiblíží úplně a nakonec dojde k nějaké té konfrontaci. Jen masky cenobitů a Franka, plus hrátky s kostkou chrání před odpadem.

Předválečný Wehrmacht byl plný vojáků jako těch západních, běhali za babama a na pívo, snažili se ulejvat a ty gumy lampasácký byly upjatý, tupý a křečovitý. A sem tam taky plácli něco lehounce pacifistického, ti vojíni. A vyzráli na nepoctivce. To jsme se to ale hezky a zčerstva vyrovnali s minulostí, že? A jak fösölö! Jodleííí, jodlióóó! Film tak ordinérní, až ho člověk podezřívá z toho, že ordinérním být chce. Stejně jako jeho pokračování.

Jaký smysl má sledování střihového filmu, jenž se skládá ze záběrů, které jste už všechny viděli? Jaký smysl má sledování dokumentu, v němž zaznívají věty, které jste už všechny slyšeli? Pramalý. Z úcty ke kráse záběrů a Attenboroughovi dám ***, ovšem divákům raději doporučím jeho seriál Modrá planeta, v kterém totéž a víc uvidíte, totéž a víc uslyšíte, zkrátka více se dozvíte.

Sociální hmyz (termiti, mravenci, včely, vosy…) představuje beze sporu jednu z nejzajímavějších forem strategií přežití a je proto s podivem, že dokumentů o těchto živočiších se natáčí tak málo. Ostatně tento poznatek platí v podstatě pro všechny bezobratlé živočichy. Proto si cením toho, že francouzští filmaři po tomhle pro mě určitě zajímavém tématu šáhli a ukázali několik unikátních záběrů kolonií termitů, stěhovavých mravenců či mravenců tkalců. To, že si v rámci zvýšení atraktivity vybrali jako nejnápadnější téma jejich vzájemný, divácky asi nejatraktivnější, boj tentokrát kritizovat nebudu. U dokumentu si však vždy cením i informační obsažnosti a ta mohla být v tomto případě určitě o stupeň výš. Stejně tak mě trochu trápí pocit, že autoři reálnému vývoji situace opět trochu pomohli. Dokument ale i tak bezesporu stojí za vidění, už jen pro unikátní záběry. Slabé ****.

Zdá se, že s dramatizovanými dokumenty ze života sladkovodních savců se roztrhl v poslední době v mé filmotéce pytlík. Tenhle je navíc ještě zcela otevřeně inscenovaný, byť snad podle kdysi autentického, knižně zpracovaného příběhu. Není tak jasné, zda jde o drama či dokument a obě složky tímto ne zcela sourodým spojením trpí.

Dramatizace dokumentárních filmů se nejspíše děje za účelem jejich zatraktivnění pro ty lidi, kteří mají pocit, že dívat se na dokument je něco jako "se učit, se učit, se učit," a to je přeci nůďo. Když tam ale bude dramatický příběh, jedno, že závání zinscenováním, podívají se i tito lidé. Dozvědět se z takového dokumentu pak dá sice méně, ale hlavně, že se vzdělání dostane i těm, kteří ho nechtějí. Jak se k tomu ale postaví ti, kteří si myslí, že něco se naučit je bezva? Chladně. Silné ***.

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli.

Xenofón ve své Anabázi naznačil, že Persie se zmocní ten, kdo se o to první pokusí. Navzdory délce filmu Alexander, jsem se v něm s tímto poznatkem nesetkal, snad proto, že by mohl znevážit Alexandrovy činy. Není to však věc, kterou bych mu chtěl vyčítat, zvláště, najdou-li se důvody jiné a lepší. Ostatně, s tím prvním pokusem to nebyla tak docela pravda. Prvním důvodem je mi ne zcela jasné vyzdvihování skvělé Alexandrovy povahy, přinejmenším před jeho okouzlením Babylónem, pak i ve Stoneově filmu získává jeho charakter na skvrnách, jehož Stone dosahuje zamlčováním některých událostí z Alexandrova života. Příkladem budiž několik měst srovnaných se zemí, případně zotročených či vyhlazených (Gaza, Tyros, Théby), jeho nezřízené pití alkoholu, které je sice přítomno, ale dostatečně nezřízeně na mě tedy nezapůsobilo a popravy politických odpůrců, často velmi kruté. Je mi záhadou, proč tak Stone činí. Chtěl snad ukázat známou věc, totiž že "peníze kazí charakter"? V souvislosti se zotročováním a krvavém dobývání států (a o tom film nemlčí), o kterých muselo být Alexandrovi jasné, že se vzbouří, jeví se jeho nadšené řeči o osvobození a sjednocení lidstva skorem Hitlerovskými. Na druhou stranu si tu nelze nepovšimnout paralely mezi šířením helénské kultury a americkým šířením demokracie, což rok po druhé válce v Iráku je nepřekvapivé. Chování Alexandra a Američanů však přece jen vykazuje jisté rozdíly. Důvodem druhým jsou mně nelibě nasnímané bitvy. "Letecké" záběry, válečné vozy, kostýmy, to vše je fajn, ovšem roztřesená kamera a podvědomý pocit, že každou chvíli dopadne dělostřelecký granát nebo bomba, to mi nesedlo. Zřejmě jakási vietnamská manýra ovládla Stonův cit pro boj - všechny předpoklady k tomu má. Důvodem třetím jsou Ptolemaiovy vypravěčské etudy, ve kterých působí dojmem dědy, který vypráví vnoučatům pohádku. Důvodem čtvrtým je mě nepochopitelná Stonova volba manželky Roxanny a její líčení jako "divošky", co se nikdy nepodrobí. Proč ze všech Alexandrových žen právě ona? Jde snad o další odkaz na současnost? Na Afgánistán? Pak mi ale není jasné to, že se nakonec přeci jen podrobí. A jak vlastně zapadá její zkrocení do líčení Alexandrovy povahy? Cynicky si odpovídám, že Stone chtěl možná ukázat ve filmu pořádné kozy. A přece Stonovi přiznám, že namixoval do Alexandrovy povahy i řadu věcí, které do sebe dobře zapadají a vhodně se doplňují: vliv jeho osud linkující matky, před kterou jakoby do války prchal, láska k Hefaistónovi, touha vyrovnat se Achillovi a Heraklovi (v jedné scéně je oblečen do lví kůže po Heraklově vzoru), megalomanství, neklid jeho povahy, neustálé puzení jít dál a dál, nesmyslná tvrdohlavost ekvivalentní nezlomné odhodlanosti. I nádherná okázalost Babylónu mi sedla do noty. Silné ***.

Nebýt mnohokrát právem pomlouvaného českého názvu, film by nejspíš na diváka dopadal o mnoho silněji, ale zkusím od této nešťastné volby odhlédnout. Zápletka 13 Tzameti sama o sobě nepředstavuje nic komplikovaného a světoborného, ovšem způsob, jakým je film natočen, si rozhodně zasluhuje pochvalu. Dění sledujeme téměř výhradně prostřednictvím hlavního hrdiny, který ovšem nemá zpočátku pražádné tušení o tom, co se chystá, čeho účastníkem se vlastně má za pár dní stát. Jeho informace jsou strašlivě kusé a nicneříkající, ale zároveň jsou vybrány tak, aby diváka navnadily a napjaly. K napětí přispívá i snaha o maximální věrnost, která tvůrcům velí třeba i detail v podobě nezkušeného mladíka, který rozhodně mocným kopem nevyrazí dveře a nakonec si musí zajít pro sekeru. Tam, kde přijde místo pro strach, tam vylučuje se jako krůpěje potu na čele, i na celém těle nebo přivodí hysterický záchvat. Černobílost filmového materiálu, neznalost divákova, věrohodnost, téma --> velice tíživý autentický zážitek z chování postav zahnaných životem do toho nejzazšího kouta. Vyčítat tomuto filmu předvídatelnost je absurdní - asi tak, jako vyčítat filmu např. Temný Rytíř, že je předvídatelný proto, že v něm Batman neumře a zlo bude poraženo - vlastně ne, je to ještě absurdnější, protože předvídatelnost 13 Tzameti je přeci jen nižší. Navíc jeho kouzlo nespočívá ani tak v ději (fabuli), jako v dění. Silné ****.

Jak už tak u mě bývá zvykem, dívám se i na tento film "dialekticky", filozof nechť se volbou slova neurazí. Teze - 13 je poměrně zručně natočený Saw-like thriller, který díky svému nápadu s hrou o 13 úkolech, může 13x diváka překvapit, 13x vystupňovat šílenství, 13x ho nechat zhluboka vydechnout a zase se nadechnout a držet. Má sice pár nejasných, až podezřelých mezer (jak je hra snímána? Jak Tong odhalila hru? Jak o ní vědí registrovaní diváci a nic neví policie?), leč dík spádu a všeobecnému zmaru v patách hlavního hrdiny Fuchita, koho by zajímaly. Antiteze - 13 - Rychločrtaná kritika dnešní společnosti, ve které vidina peněz zbavuje člověka důstojnosti, svědomí i svobody - penězi se kupuje nejen svoboda, ale i láska a štěstí, poměřuje se jimi úspěch - co nás brzdí v jejich získávání i užívaní, toho se zbavujeme - Fuchit začal to zabitou mouchou, a každým dalším úkolem odhodil kus lidství... SPOILER 1 - Čteno v tomto smyslu, má i závěrečné prohlášení organizátora celé hry: "Všichni činí vlastní rozhodnutí," "Bez obav, zákon jsme si koupili," a: "Já ho nezabil, to my všichni (společnost)," své logické místo a není na první pohled machrovským trapným tlacháním. KONEC SPOILERU 1. Ano, hádám, že dle tvůrců je společnost nastavena tak, aby jedinec v ní byl nucen jednat tvrdě, bez skrupulí a nemorálně. SPOILER 2 - Nakonec se stává tím, čím nikdy nechtěl být, čím z celé duše pohrdal, co nenáviděl (flashback "dětství a zlý otec"). Jen ti nahoře mají dost moci, aby si nikdy nemuseli špinit ruce přímo (vypulírovaný organizátor, který dle svých slov "nikoho k ničemu nenutí"). KONEC SPOILERU 2. Synteze - V podobě 13: Hry smrti přišel na plátna a obrazovky sympaticky napínavý thriller, který do sebe pojal i kritiku společnosti. V jejích myšlenkových "hlubinách" utopení nehrozí, ovšem v porovnání třeba se Saw lze zdejší sdělení považovat za o dost inteligentnější a v rámci žánru až (lehounce) zavánějící intelektuálstvím. Slabé ****.