Subjektiv

Pozor, přijde-li vám tento komentář vulgární a lascivní, tak se mi věrně podařilo odrazit v něm styl a námět téhle zvrhlosti... Jiří Schmitzer vyzývá svou vkusnou písní "Řekněte prdel" posluchače, aby řekli: "Prdel." Aoyagi Kanna je vyzývána svou sestrou, aby řekla, mimojiné: kunda, péro, penis, to je nádherné mít ho v zadku, pane, váš pták je tak tvrdý, šukej mě ještě, ještě, vystříkej se mi do pičky, tak takhle chutná pinďour. Nedělá to z nějakých perverzních důvodů, pouze chce ušetřit na produkci eroge, kterou má starost. Kanna však je slušná stydlivá holka a tak říká, mimojiné: ku..., pé..., pe..., to je nádherné mí..., pane, váš p..., šu..., vy..., tak takhle... A to byste neřekli, nakonec se ukáže, že ta erotika v ní je, že jde o nejnadrženější a sexuelně nejnadanější samici v širém kraji, ač jí zůstává ta roztomilá stydlivost. Kombinace musulmanské posedlosti panenstvím a znuděnou touhou pořád souložit a pokaždé jinak, která ani nenabízí to, co porno. Fujtajbl!

Ach jo, další harémová, stopově ecchi slátanina z nekonečné řady "kluk dostal na starost neobyčejnou holčinu, ta teď u něj bydlí, roztomile na něm visí, trochu to mezi nimi jiskří a zažívají jedno dobrodružství za druhým a ostatním holkám taky není lhostejný". Kéž by o ní šlo napsat víc. Viděny díly 1-6. No more. Slabé **.

Na začátku téhle objednanosti měl přijít pan Vajíčko a říct: "Reklama." Prací prášek, prostředek na nádobí, ani superauťák vám však vnucován nebude, úlohu konzumního krmiva obstará karetní hra Vanguard. Tak šetřete na kartičky, smradi, ať vaše peněženka rychle dosáhne jateční váhy! V mých dobách jsme byli systematicky okrádáni Čaroději z Pobřeží, co nám nutili přivolávat kostlivce bažinami, sokoly pláněmi, sopečné výbuchy horami, obří hady lesy a ostrovy uměly zajistit zapomnění. Doba se mění a karty s ní. Karetní hry se klonují a mutují, stejně tak i seriály. Znáte Hikaru no Go? Docela dobré, jeden klučina tam hraje go. Tady jeden klučina hraje Vanguard, zřejmě klon Yu-Gi-Oh, jak píše Zíza a Wikina. Je do té hry úplně udělaný. Pozvedává mu ego, superego i id. Nejdřív hraje s dobrým soupeřem, porazí ho, ale to se ten dobrý drže asi zpátky, pak poráží blbého, ale dostane na zadek od lepšího, pak ještě od dalšího, ale jistě se bude lepšit a lepšit... Zní to hrozně, ale v Hikaru no Go to fungovalo docela dobře. Problém je, že tady si někdo správně usmyslel, že spoustu lidí nějaká úplně cizí hra nebude bavit a tak je třeba dění oživit tím, že každý hráč je úplně jiný. Aby to poznal i pitomec, vybavili je rozdílnými vlastnostmi. Jeden se neustále planě vytahuje, další je netýkavka, jiný machruje, ale právem a zblázní se pitomě do jedné holčiny, další je navenek chladný... a neustále tyhle své vlastnosti prodávají v každé větě, v každém činu, až se to snést nedá. Hrám pak naprosto schází prvek napětí, na diváka se prostě valí sled vět: "Podporuji svého Flogála Wingálem, povyšuju rytíře na řitíře, čekuju trigra, útočím na tichýho Tomáše a mám 23000 a jeden demidž navíc." "Se bráním sličnou děvkou, čekuju obranýho trigra, 24000, je mi blaze." Vlastně jsem to nepopsal moc přesně, oni používají vykřičníky. Asi tolik: !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Taky furt a každej tah doprovází ilustrační obrázky příšer, co hupnou na jinou, jednou máchnou mečem či vypustí z tlamy plamen a protivník se buď s řevem rozprskne nebo nerozprskne. Taktika se občas kdesi v pozadí objeví (možná to v dalších dílech bude lepší), ovšem přemýšlení, taktizování, sestavování balíčků, vlastní srdce hry, tu tak úplně není.

Nevím zda-li to byl autorský záměr, aby se divák v rámci budování atmosféry seriálu o několika pekelných bytostech také cítil jako v pekle, ale hádám, že nikoli. Čistě teoreticky není pro komedii špatných námětů, pokud nejsme příliš upjatí a pietní. Prakticky však pozorujeme špatných komedií spoustu a troufám si říci, že primitivismem oplývá především... a teď najednou čteš wikipedii: "...Jedná se o žánr, který za svůj hlavní atribut zvolil humor (nejčastěji situační) či komiku, někdy i na úkor ostatních rozměrů díla jako je děj, zápletka, výprava a podobně...V grotesce (zvlášť v americkém typu grotesky známý i jako slapstick) se člověk může setkat s extrémním fyzickým násilím, převyšujícím běžné hodnoty skutečnosti. Tak například, nějaká postava je silně udeřena obrovskou pánví, nebo vběhne přímo do zdi, ale nic se jí nestane..." A tu někde leží zakopán pes. Rána pánví může být vtipná, ale ne věčně. Tady se věčně opakuje spousta vtipů, jež člověka nakonec ubijí spolehlivěji než právě ta pánev v reálném životě. Škoda, byly i chvilky, které mě bavily - šlo ovšem humor konverzační a poměrně kreativní - kupříkladu oznámení pekelné služebnice: "Teď tu s vámi budu bydlet," anebo oznámení Stěhovacího démona Alaindelona: "Teď tu s vámi bydlet." Filmaři, zase tu syntézu fakt, že humor je koření života (jejž film nějak odráží), koření je vzácné a "dobrého pomálu", nežerte! Po šesti dílech silné **.

Poctivý, tenhle seriál je především poctivý. Pár minut mu stačí, aby přiznal barvu, vyložil karty na stůl... a ukázal, že bude velmi špatný, doufající, že erekce divákova odkrví mozek natolik, až ztratí zbytky soudnosti, jež jistě bez trochy kyslíku a živin dodaných oběhovou soustavou v šedé kůře nemůže přežít. Můžete se tázat, proč se tak nestalo u mě, leč věřím, že velikostí mého údu ani krevním tlakem to nebude. Spíš otravné chování dam s poprsím, pozadím i popysčím vyvinutým k vrcholné dospělosti i křehké pubertě způsobilo ochabnutí v krajině bederní. Taková měkkost neneguje nutně pozitiva prožitku z díla uměleckého, u laciné implicitní pornografie však ztopoření představuje jediné možné analgetikum proti intelektuální, ba i prosté nudařské tortuře. Dovolím si trochu hnoje, který mi seriál vykydal do mysli, překydat sem, do komentáře. Rio - ženština vnadných tvarů, které jí přetékají přes oblečení - má dar. Celí paf z ní jsou nejen muži, ale vlhnou z ní i všechny rulety, výherní automaty, balíčky karet, pinbally a jiné hazardy. Když kráčí, nejenže jí hlasitě hopkají kozy, následuje ji také aura vítězství. Pokud si to ovšem v hazardu nechce někdo rozdat s ní. To pak má onen vyzyvatel smůlu. Na světě se rodí spousta sebevědomých lidí, takže se nějaký nadržený, rychle autory vymyšlený trumbera vždycky najde. Trouba je to pokaždé maličko jiný, aby se divák nenudil (nudí), pokaždé se soutěží v jiném druhu zápolení, aby se divák nenudil (nudí). Ideálně se žádá, aby šlo o disciplínu, v níž by Rio či nějaká její kolegyně, případně i soupeřka, mohly být oděny v nějaký útočně vyzývavý kus garderóby či dokonce být o oblečení postupně připravovány. A to se opravdu děje! Důsledně, po celých šest dílů, jež jsem vydržel. Taková důslednost se musí náležitě ocenit jednou hvězdikou... Konečně, ten seriál je přeci poctivý. Téměř odpad.

Je-li jedinou aspirací hororového žánru být hrozný ve smyslu znechucení vyvolávající (nikoliv strach nahánějící), pak ten žánr zřejmě neladí s mým vkusem. Tento způsob filmové hrůzy nezdá se mi být dobrým. Postupné vyvražďování nevinných lidí šíleným maniakem, jenž se kromě svého vyvražďování a sexuální frustrace neprojevuje ničím jiným než svou analytickou myslí nepovažuji za vhodný námět pro film, pokud by tento aspoň velmi, ale opravdu velmi neotřele neexperimentoval se stylem. Noc s nabroušenou břitvou však experimentuje jen s mou trpělivostí. Již v úvodu velmi čitelně naznačí svou závěrečnou "šokantní" pointu, pak různými indiciemi diváka utvrzuje v tom, že na ni opravdu dojde a nakonec na ni opravdu dojde. Jistě, nebýt indicií, mohli bychom si říkat, že nás někdo podvedl, ovšem takhle se na nás spáchal zločin právě opačný... Vlastně jsou ty hrátky s indiciemi jedinou trochu zábavnou složkou filmu a dost možná i obsahují nejeden odkaz, leč nevím. Zdá se mi však pravděpodobné, že páni autoři někde viděli filmík, kde jakýsi vraždícíc maniak odhalí přítomnost oběti teplým topením a mokrým umyvadlem. Jupí, hned ukážeme, že i když na tohle oběť myslí, ani to nestačí! SPOILER - Tak si plivněme do rukou, každou nelogičnost omluvme tím, že jde o subjektivní pohled pomateného šílence, který rekonstruuje vnímání reality tak, aby to hovělo jeho lesbické sexuální frustraci. Každý ví, že takový šílenec vidí, jak pejsek, maminka, tatínek i bráška brání pravému sexuálnímu vyžití. KONEC SPOILERU. Možná bych se mohl rozmýšlet, zda-li je film homofobní nebo naopak hlásá sexuální otevřenost a upřímnost namísto šizení klína. Ale raději na to kašlu. Pokud je můj nej dojem: "Ty jo, vona si udělala kyj z ostnatýho drátu a kůlu," nepůjde asi o přelomové dílo. Krev příště chytřeji nebo zábavněji. Z hororů začíná na mě jít strach... ale některé mám přeci jen rád. Eidt: SPOILER - Nechám si vysvětlit, proč je pointa tak strašně nečekaná, když hlavní hrdinka je přítomna všem vraždám, je při nich nehybná a jindy přitom tak činorodá, když pohled její milované jasně ukazuje, že to jí se bojí, když jí alter ego "čte myšlenky" atd. atd. Dávat pozor!

Když se anime odchýlí od anime kánonu, málokdy to opomenu zmínit v komentáři. Leckdy jde jen o kresbu, ale často jiný vzhled indikuje i poněkud osobitější obsah. V případě Katanagatari jsme někde na půli cesty - zápletka naznačuje příliš jasně, že každý díl má své povinné části. Seriál má 12 dílů, Shichika má za úkol získat 12 mečů, které mají 12 majitelů a v tomto úkolu mu konkuruje 12 nindžů. Takže si dáme dohromady jedna a jedna: "V každém díle bude poražen jeden protivník, uzmut jeden meč a zabit jeden nindža. Nuda. Ledaže by protivníci a nindžové byli zábavní a oku lahodíc by bojovali." Vidíte první díl, sestavíte tuhle hypotézu, vidíte druhý díl, hypotéze začínáte věřit, vidíte třetí díl, hypotézu označíte za zákon, vidíte čtvrtý díl a ejhle - divácká očekávání jsou rozcupována na maděru, přičemž je na divákovi spáchán tak úžasný podraz, že se tolerantní divák musí smát své touze vidět to a ono. Jde právě o takový vtip, jaký nabízejí Monty Pythoni v závěru Cyklistické výpravy, jenže tady ho naprosto nečekáte. Nemohu to nazvat jinak než rozkladem principů šónen anime. Těch "rozkladných momentů" se tu nachází víc, nicméně ne dost. Souboje se vyvedly pravděpodobně ze všeho nejlépe. Jsou plny vysvětlování použitých chvatů a technik, neb šónen žánr rád nabízí nejenom vypracovaná těla, pohyby, sílu a rychlost, ale i prohnanou mysl a tu nám pouhý obraz zprostředkuje jen obtížně. Zvykl jsem si a mám to i vcelku rád. Psychologie postav je hrubá, má povětšinou jen jeden aspekt, na kterém občas tato postava křečovitě trvá, jindy ho překoná v okamžiku smrti, případně je příliš zjevně určen k postupnému vývoji (od mečovitosti k lidskosti). Někdy je cílem tohoto povahového líčení morální či životní poučení, jindy útok na slzné váčky. Nakonec jsem si nejvíc oblíbil nindžy, kteří mě paradoxně zpočátku strašně štvali. Od scénáristy to byl zajímavý tah, protože zjevně přehodnocení divákových sympatií chladně prokalkuloval a dosáhl ho svým způsobem primitivními prostředky. Musím proto ocenit, že to i před onu primitivnost zabralo, jenže se zároveň ptát, jestli ta samá mysl vyplodila otravné žárlivé scény mezi Shichikou a Togame, jejich slovní přestřelky a lechtivé vtípky (pravda, pro anime nadstandardní), jež musí každý díl aspoň 15 minut prznit.

Fuck! Jsou nenasytné, sprosté, promiskuitní (jedna určitě), zvrhlé, neuznávají "dobré mravy", ale chrání Daten City před pekelným šmejdem. Shit! Jestli věříte katolické církvi, že andělé patří k bezpohlavním bytostem, asi se vám nebude líbit, jak často si Kalhotka nechá vymetat komín. Bitch! Zda-li si myslíte, že anděl nemá tělesné potřeby, vyjádříte nad cukrovým obžerstvím Punčošky zhusení. Ale ony vám na to serou! Hiroyuki Imaishi navazuje na své zběsile uspěchané jízdy Dead Leaves a Tengen Toppa Gurren Lagann, hlavně tedy na tu první. Pro někoho zřejmě až nesnesitelného tempa dosahuje nejen rychlým střihem (byť nijak závratně), ale prostě a jednoduše tím, že události mají samy o sobě bleskový průběh, objekty i postavy se míhají sem a tam, stejně tak "pohled kamery", animace kašle na plynulost a pohyby se dějí "skokem". Takhle nějak mnohdy vypadají videoklipy a není asi náhodou, že seriál má výrazný hudební doprovod... Vlastně lze v Kalhotce a Punčošce nalézt hned několik naprosto zjevných klipových sekvencí (dokonce jednu zřejmě s odkazem na klip Pearl Jam - Do the Evolution). Kresba působí odfláknutě, je v ní však spousta hravosti, hrubiánství, rošťáctví, lehkomyslnosti, necudnosti a žravosti, jinak řečeno souzní s povahou protagonistek. Vše prostupuje neúcta ke stereotypům, parodické odkazy střílí vtipem na všechny strany, ušetřena není 2001: Vesmírná odysea, Návrat do budoucnosti, transformace z žánru mahó šódžó, ba dokonce ani obrazy Leonarda da Vinciho a samotná Bible. Fuck you motherfuckers and fatherfuckers! Prostě vykurvená, vykašlaná, vyzvracená, vysmrkaná, vysraná, vypocená, vychrchlaná, vykrkaná, vyprděná, vyžraná, vykýchaná, zakrvácená sranda bez zábran.

Nuda se prý v komentářích neříká, ale jak se mám bavit, když dva klučinové vymýšlí, kreslí, píšou mangy, které mají relativně zajímavé zápletky, ale ty se nejspíše zvrhávají v tupá melodramata? Sci-fi melodrama, akční melodrama, suprhrdinské melodrama... manga umí být zjevně pěkně melodramatická. Pravda, těžko po těch klučinech chtít něco jiného, když melodramaticky myslí, melodramaticky žijí, snad i melodramaticky jedí a spí, ba celý svět kol nich hraje podle pravidel melodramatu. A navíc se to melodrama pohybuje po jedjiné stereotypní koleji "budem kreslit mangu, budem dobrý, sbalíme holku, co chcem". Copak na tom, že těm chlapcům uvěřím jejich touhy, když mě tak nutí do přiblblých úsměvů nad krásou ne tak úplně pravdivého života? Nic, šedý průměr, po deseti dílech absolutní nezájem. Velmi slabé ***.

Enigmatické seriály, které se tváří, že stojí pouze na očním cukroví v podobě jakýchsi soubojů a jiných atraktivních prvků, ale ve skutečnosti se také poměrně chytře a snad i převelice postmoderně zabývají záležitostmi úplně jinými, mívám, zadaří-li se, vážně moc rád. Může jít o povahu života a smrti (Casshern Sins), dospívání (Revolutionary Girl Utena, Melody of Oblivion), lidskou povahu obecněji (Bokurano) nebo třebas lidské tužby, sny a s tím spojené morální otázky (Berserk). Star Driver snad též patří do této kategorie, konkrétně povahově-dospívacího "subžánru", jenomže se nezadařilo, přičemž v sobě tenhle seriál nechal od svých předchůdců, nejspíše Uteny a Melody of Oblivion, otisknout příliš mnoho stop, které ovšem v jeho kontextu nemají tu původní sílu. Ritualizované souboje různých antagonistů s protagonistou opět představují vyvrcholení dosavadních životů a traumat těchto "záporáků" skrze nějž docházejí k jakési katarzi, smíření, odpuštění či vyrovnání. Utena i MoO však nabízejí atraktivnější svět, plný symbolů či vizuálních metafor (lze-li to tak říci) a především mnohonásobně lépe zvládnuté odhalování povah a formování osobnosti. To opět platí co do atraktivnosti, přesvědčivosti a hlavně plynulosti. Tady je to kolikrát nic, nic, nic, nic, opustila mě maminka, nic, nic, nic, nic, vytvořila jsem si iluzi, nic, nic, nic, nic, nic, umím s tím žít. Postavy povětšinou otravují vzduch, tváří se, že žijí reálné životy, ale ve skutečnosti jsou primitivně seskládány jak hrubá lego stavba z oblíbených anime prvků. Star Driver ani nemá kouzlo tajemna, jediný mystický prvek jsou obří "mechy", Cybody či Cybuddy, který navíc pramálo odráží povahu pilota. Souboje nabízejí jedinou trochu zajímavou věc: rej barev. Kradlo se kradlo, ale bohatství nevzniklo... Kradly se karetní symboly, kradl se styl setkání Monster Union, kradla se píseň předcházející boji, kradlo se oblečení "zlé" organizace (opět Monster Union z MoO), kradl se celý smysl seriálu... Seriál je mi po 16 dílech ukradený. Edit 9.12.2011: Tedy... přísně vzato se nekradlo, pouze scénář Utenina scénáristy dostal do rukou nevhodný tým, případně ten měl špatný "den".