Subjektiv

Možná nepříliš novátorský, standardních postupů (mluvící hlavy, ilustrační záběry) se držící, nicméně profesiónální a solidní dokument. Vrhá se na člověka silou efektních titulků a podmanivě kovově znějícím Hawkingovým "hlasem", který vyzařuje "technologičnost" doby a CERNské instituce lépe než co jiného. Nejde tedy o pohou povrchní vtahující atraktivizaci, ale vhodnou volbu výrazových prostředků. I titulky vyjadřují základy CERNského bytí - urychlování - a jejich doplnění technicistní hudbou je logickou a zároveň vhodnou volbou. Dokument se podařilo vzácně vyvážit: historický úvod, slavné osobnosti, CERNští vědci, lidé z ulice, technické detaily, záběry CERNu běžného (hostely, kanceláře či restaurace) i vrcholně technologického (magnety, urychlovače, počítačové clustery) a konečně i tolik mediálně známé obavy z černých děr a jiných nebezpečí. Té poslední snad mohlo být věnováno více prostoru... Přišlo mi, že smysl a provedení experimentů byl obyčejnému člověku vysvětlen poměrně srozumitelně a přesto si CERN ponechal pro laika množství tajemna, neboť nejspíš nebude vědět, co je to ten scintilátor a mí mezony, o kterých hovoří Karel Šafařík, nepozná, že se nedívá na budovu plnou úžasných "hejblátek", ale obyčejný levný hotýlek nebo jídelnu, ale snad to k CERNu patří, ta příchuť neznáma. Právě tady se nejlépe potvrdí slova A.C.Clarka: "dostatečně vyspělá technologie je pro určité lidí nerozlišitelná od magie." V případě CERNu bych to snad i omluvil. Rád jsem se znovu podíval na známá místa a ještě raděj na ta další, nenavštívená. Silné ****.

Takhle nějak by vypadal Pán Prstenů, kdyby si Peter Jackson řekl: "Tož pěkně to ten Tolkien napsal, ale já mám rád draky a on tam těch draků moc nemá. Mám rád jedno-, tří- i sedmihlavé draky, dám je tam. K pořádnému dobrodružství taky patří plavba přes oceán. Ten Lewisův mluvící lev taky není špatný. Feist pak má v Mágovi ty paralelní světy, to se mi moc líbilo, skoro tak, jako cestování stíny v Amberu. Chybět nesmí legendární meč, jako Excalibur, ale bude s ním bojovat Mijamoto Musaši. A všechny ty hlavní hrdiny tam dám taky, pro sichr: Zuzanku, Puga, Corwina, Merlina, Čuka i Geka." Dobrá, dobrá, uznávám, že Super Robot Taisen je mechárna, takže přesně tyto věci se v něm nevyskytují, zato však obsahuje asi půldruhého tisíce mechů, každý má jméno, každý má svého pilota, ten kolikrát má i dvě jména (rozuměj dvě "křestní" a dvě příjmení), každý ovládá nějakou speciální techniku, taktéž speciálně pojmenovanou, přičemž bojuje pro jednu (ale i dvě či tři) z asi pěti frakcí, z nichž se každá sestává z několika podfrakcí, institutů, jednotek, podjednotek, ministátečků, rot, čet, pluků nebo jiných shluků. Bordel. Někdo by mohl říci, že jde o komplexní svět, ale prdlačky. Všechno se to vrší bez ladu a skladu, postavy si vtrhávají do děje bez jakékoliv logiky, přehled o dění se nutně v té přehršli objektů a lidí ztrácí, hlavně díky nastupujícímu nezájmu. Řeší se tisíce dílčích osobních konfliktů, jež by asi měly být hluboce motivovanými antagonismy (a jinými ismy), z nedostatku času však mají rozměr švejkovského "zabili ste mi strýčka, tak tady máte přes držku." Cecky se dmou, mechy po sobě sekají a střílí, používají se zvláštní schopnosti, pateticky se volá a do toho hraje nějaká nostalgická neposlouchatelná osmdesátková j-díza. To už není seriál, ale defilé postav s mechy - vojenská přehlídka hrající si na děj. Což je ostatně dost pravděpodobné, poněvadž Super Robot Taisen se již jmenovalo několik kusů dávno před touhle haldou nevkusu. *, neboť některé nápady jsou použitelné - nikoliv však všechny najednou. Viděny díly 1-16.

Je to snad po spoustě let poprvé, co se anime od Takahira Ómoriho vkradly nepříjemné "ozdoby" povětšinou průměrných anime v takovém množství: uřvanost, levný humor a dokonce deformace. Je otázkou, zda je to hodno žánru, vždyť Kuragehime se tváří jako moderní romance (ano, popelkovská, jak píše mandelbrot - i ztraceného střevíčku se dočkáme), jež dbá na vnitřní život svých hrdinů a hodlá jej představit ve vší komplexnosti. Hovořím samozřejmě pouze o povaze 3, možná 4 význačnějších postav - ty ostatní jsou spíše jednou hypertrofovanou úchylkou (osazenstvo Amamizukanu, řidič, strýc), nebo šediví myšáci (kolega záporačky, otec pan veliký politik). Ti šediví příliš nevadí, ti první často otravují tím, jak se neustále, téměř vždy marně snaží člověka rozesmát. Nicméně, všechny ty vedleší postavy jsou přítomny jen okrajově a tak lze jejich načrtnutost omluvit. Ale co ty hlavní? Začnu s bratrem, zastydlým panicem. Inu, člověk své první sexuální zkušenosti může získat i v tomto, pro danou věc pozdním věku. Sám pár takových lidí znám a rozhodně jsou vším jiným, než ranně pubertálně se zajíkajícím hošíkem. Myšlenka, že člověk jen proto, že, s prominutím, nepíchá, zamrzne ve vztahu k ženám někde na prahu 13 let, je trapná. Kuragehime ji snad ani nepředkládá k uvěření, ono ji jenom dává k dispozici pro vyvolání pocitu mazlení se štěňátkem. V takových chvílích bych zvracel. A tahle karikatura lidství se svého problému začne zbavovat dík lásce, jež se zakládá a startuje na fyzické kráse Tsukimi a ničím jiným nemůže žít, protože nic jiného (až na drobnůstky) o ní není známo. Něžně dojímavé nebo tupě stereotypní a povrchní? A Tsukimi? Holčina zavřená s mrtvou máti do svého světa, bohatého leda tak na medúzy. Spekulovat o tom, co ji táhne k tomu chlapíkovi (prostě pocit, že on ji neublíží, páč je nevinný jak ona sama nebo nějaký jiný rádobyromantický lživý blábol) nehodlám, nepřišel bych na nic mě uspokojujícího, stejně jako nemohu pochopit, co ji vlastně spojuje s osazenstvem Amamizukanu (společné večeře a barák, nic jiného nevidím). Konečně nezaostává ani transvestita, jehož stihl Oidipovský komplex a celý jeho život určuje jeden pohled do maminčiny skříně. Záporačku patřičně zhodnotil mandelbrot a mě nezbývá než říci: "Slabé ***." Občas Kuragehime umí být citlivá, ale v základu do absurdních (a přesto nudných) výšin tlačí "anime uchopení" romantického žánru: osudové souznění, nevinnost protagonistů či traumata z minulosti. Viděny díly 1-10. Edit: Přinutili mě mrknout na díl poslední. Hodnocení zůstává.

Zápletka chatrně vykonstruovaná. Snad se někdo vsadil, že natočí film, který se cele bude odehrávat v telefonní budce a tak k tomu horkou jehlou ušil scénář. Vševědoucí psychopat v roli soudící Prozřetelnosti, které nečiní problém zabít nejspíš zcela nevinného člověka. Věřili byste tomu? Tak to se po vás možná ani nechce. Napjalo by vás to? Nu, mohlo by... +++++ Žel mně ty střídající se záběry na ulici, okna (kamera jakoby tápe), Farrella či další postavy (kamera jakoby zaměřuje), obrazy v obraze a proud bezvýznamných keců s nekolika klíčovými, leč nijak zvlášť inteligentně vymyšlenými sděleními k napětí nestačí. Spíš mě nudí svou okatou snahou ohromit mě, vnutit mi horečnaté tempo. Proto ty obrazy v obraze, proto to rychlé žvanění, proto ten zájem vedlejších postav o budku. Hlavně ať se pořád něco děje, jedno co. Schumacher mi, hádám, krom Volného pádu žádnou zábavu už asi nepřichystá. Slabé **.

Po americké občanské válce probíhala poslední fáze událostí, které nakonec vedly k faktickému zničení původního způsobu života indiánů z Plání. Právě sem byl zasazen děj Tance s vlky. Jde o jednu z těch nejvýraznějších skvrn na historii USA a v 90. letech již nebylo možné tuto skutečnost popírat. V rámci stále módnějšího, tentokrát asi i oprávněného, sypání popelu na Západ Západem vznikl i tento film. Ačkoliv reviduje (byť se značným zpožděním) pohled na americkou historii, nečiní tak demytizačně, ale jednu pohádku nahrazuje jinou. Nečiní tak naštěstí zcela tupě vedením hranice mezi dobrem a zlem po rozhraní původního a přistěhovalého obyvatelstva, nicméně nenechává diváka ani chvíli na pochybách, kde leží jeho sympatie a kteráže společnost poskytuje svým členům spravedlnost, opravdovou svobodu, kde se rodí ty nejlepší lidské vlastnosti a skutečné lidské štěstí. Svým způsobem dokonce líčí indiánskou společnost jako tu naši současnou, ovšem bez jejích negativních vlastností. Nu což, je to krásná Utopia, v té prérii. Jenže tříhodinový film, který vám nedá víc než jakýsi neurčitý pocit, jak je ten život v týpí krásný a v kasárnách děsný, neustále prodává své kostýmy a scenérie jak z turistických pohlednic, ten už zase takový úžas nebudí. Je nicméně docela vkusný, neboť i ve chvíli, kdy zobrazuje milostnou lásku, činí tak poměrně civilním způsobem. Byť divák dopředu ví (a ví o ději dopředu mnohé - bohužel u filmu, kterému dění s krajinou vévodí), že tenhle cit se zrodí, tomu zrodu věří, ten zrod se děje postupně - žádný trapný první pohled. Silné ***.

Johnny Depp, toť dobrý herec, ale sám sebe herecky vésti nejspíš neumí a vtiskává si do tváře pramálo podob: především nevinné štěně a výraz "netrap se, jsem tragický, nesobecký hrdina a vůbec mi to neva, jen mi mrtvému bude smutno". Jeho role a konečně i postava, již hraje Marlon Brando, je natolik odtržená běžné populaci, ba realitě vůbec, že film jen těžko může naplňovat nároky kladené na film se sociální tématikou či psychologickou studii. V podstatě jde o (vánočního i křesťanského) Ježíška, neboť naděluje dětem hračky, dbá na rodinnou soudržnost a svou obětí vykupuje blízké. Ani tematizace oběti, očekávání konce a jeho ceny nebyla pojata příliš koncepčně. Všechny myšlenky k přežvykování film vyplivne v jednom jediném dialogu, načež následuje již jen loučení, o kterém pouze Depp ví, že je loučením. To máme dárky na rozloučenou, pomilování na rozloučenou, pohlazení na rozloučenou, zabitíčko na rozloučenou... To poslední je zajímavé alespoň tím, že jeden z důvodů k tomuto činu leží v potřebě trvale odstranit nebezpečí pro rodinu, neboť již brzo nebude, kdo by ji chránil a zároveň v možné ztrátě zábran, neboť již nebude být moci za onen čin na tomto světě souzen. Nereálnost celého dění jakoby si autoři uvědomovali a tak film doplnili a jakési "duchovní" a "mystické" láry-fáry, které nejsou ani atmosférické, ani hodné přepnutí mozku do polohy "on". *** za městečko (z)marnosti, které má naštěstí dosti prostoru a ten jeden relativně zajímavý okamžik.

Miranda stejně jako Paprika představuje sexualitu "vepřína", v níž se vyměšování spojuje se souloží, přičemž k souloži dochází pouze proto, že máte potřebu. Jako když se musíte vykakat. Není to ani vzrušující, ani příliš reálné. Brass umí vcelku líčit perverze, ne zcela zdravou sexualitu, jedince posedlé mocí, ovšem zcela selhává, má-li předvést plnohodnotnou postavu se zdravou povahou. Miranda a její milenci by takovými asi měli být a snad i proto je tento výtvor zřejmě jeho nejslabším filmem. Slabé **.

Někdo chodí do kina na filmy a jiný na freak shows. Rain man patří těm druhým. Není totiž pravdou, jak se s oblibou tvrdí, že se Dustin Hoffman, dle mého nepochybně dobrý herec, doslova sžil s postavou autisty. Nikoliv, on pouze nadmíru přesvědčivě, možná i věrně předvedl ty aspekty autismu, které jsou divácky vděčné, atraktivní, šmudlínsky roztomilé (přístup k líbání) a estrádně senzační (početní a paměťové schopnosti). Tím nám ovšem nedal nic jiného, než návštěvu zoologické zahrady, v níž lvi pouze řvou a žerou krvavé flákoty, sloni jen troubí a stříkají vodu z chobotu, paviáni neustále ječí a všichni plameňáci stojí pořád na jedné noze. Svým výkonem si uzurpoval celý film pro sebe, čímž ho sice pozvedl řemeslně, jinak ale vůbec. Pokud jde o Toma Cruise a jeho kreaci, možná by bylo vhodné, právě tak jako se Hoffman zavřel mezi autisty, zavřít jej mezi normální lidi. Pak by snad nepůsobil tak křečovitě jako prkenný mistr světa diskoték. Možná mu ale křivdím, vždyť scénář mu nabízí jen trapnou proměnu z penězi posedlého povrchňáka v milujícího, nesobeckého bratra, a to vše pouze proto, že si vzpomněl, že mu kdosi kdysi zpíval jakousi písničku.

8 dílů jsem sledoval, kterak hlupák Kjósuke ohýbá svůj hřbet a koná jeden zoufalý čin za druhým, aby opět a znovu vytáhl z krize svou milovanou sestřičku, která si beztak nezaslouží nic jiného, než aby jí někdo tu její sbírku eroge a anime podpálil. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale přeci jen děj trpí schematičností, která vždy spočívá v "Kjósuke pomáhá Kirině". Krom toho se až příliš objevuje motiv postupného sžívání se okolí s Kirininým hobby, které jde o počátečního "nenenenene" k toleranci. Krom toho jsou ústřední postavy poměrně nezajímavé, definované hlavně pouze nepříliš se vyvíjejícím se vztahem k sobě, v případě Kirino pak ještě jejím koníčkem. Humor, kterým se navíc dosi šetří, nechává člověka spíše chladným. Kdo zná anime trochu více, jistě bude schopen vyjmenovat několik titulů, které otaku komunitu představují zábavněji, chytřeji a informovaneji, za všechny třebas Otaku no video nebo Genshiken. V žánru "slice of life" pak existuje kvalitnějších dílek ještě více. Slabé ***. Poznámka na závěr: jestli je takováto yennova sestra, vůbec mu to nezávidím. Jak to může sakra vydržet?

Amistad není, jak hrdě hlásá obal DVD, pravdivý příběh, ale retardovaný film založený na historické události. Debilizační momenty nesou zřetelný rukopis Spielbergův, jeho řeč je jasná jak slabikář, který chvílemi nechává číst strýčka Jedličku. Pateticky sděluje etické poznatky, které dnes ovládají i prvňáčci. Úporně servíruje dětský pohled na svět i v takovém dospělém tématu, jakým případ Amistad nepochybně je. Jak ztvární motto "Dobří lidé si rozumí"? No nechá obě postavy žvanit v jazyce, který ten druhý neovládá a přece jim dá si porozumět. Srdce jihne. A co vývoj pana obhájce? Jasně, střih mezi Freemanem a jím při shánění důkazů na lodi. Freeman prožívá utrpení bratří, obhájce jen dělá svou práci (trapné je, že divák už předem ví, že ten chlapík si černochy zamiluje). Spielberg nás chce neustále dojímat při navození nablblých úsměvů - učení se africkým jazykům, povinná slzopudka u soudního sporu, kdy se obhájci dovolávají potřeby sdělit "What is their story" či konverze ke křesťanství po prohlídce ilustrované Bible, řev v soudní síni "Give us free" provázení hudbou evokující Boží milost - všechno jeden spielbmoment za druhým, zřejmý, srozumitelný a extrémně zjednodušující (a tím pokřivující). Dokonce i jinak poměrně přesvědčivě úděsné výjevy z otrokářské lodi v závěru sprznil zdviháním jakéhosi děcka k nebesům za svitu blesků (asi se bůh hněval nad tím hnusem otrokářským, jak jináč). Snad tím chtěl říct, že se člověk rodí svobodný. Nebo by měl. Jen k té důkazní části soudního sporu nemám zvláštních výtek, to je poctivé řemeslo... Závěrem mě napadá ještě malá poznámka. Spielberg prý řekl něco v tom smyslu, že když se dá myšlenka filmu vyjádit pár slovy, nejspíš to bude dobrý film. Jiný, mně mnohem bližší režisér na otázky, jakou "message" jeho film nese, odpověděl, že kdyby chtěl posílat "message", napíše SMS a netočí film. Amistad je dvouapůlhodinová esemeska.