Subjektiv

I v japoštině znamená slovo "sen" nejen to, co se vám zdá ve spánku, ale také nějakou silnou touhovizi, chtěnou budoucnost. To zamrzí, neboť být tomu naopak, Yumekui Merry by jistě nevznikla nebo by alespoň netendovala k existenci na pomezí seriálu pro prostou zábavu, kde by se jí mohlo vcelku dařit, a mentorského naučení o životních pravdách, které všichni už dávno znají, ale ti starší jimi přesto musí ty mladší krmit. Řeč je o tom snění, které přichází i ve chvílích bdění - kluci přitom navštíví lecjaké podsukní a holky jistě myslí na vaření :) Jenže o takové přízemní pudy v Yumekui Merry nejde, spíš o celoživotní cíle! A to mladým dneska chybí, asi... Potřebují povzbudit od animáku, asi... Rychleji, výše, silněji! Trochu by mě zajímalo, co přesně a jak nám Merry nakonec sdělí, ale pramálo pochybuji o tom, že podobných mouder se vyvaruje. Ve zbylém čase by ale pořád mohlo jít o zábavu kdyby: 1) se všichni zajíkavě či hyperaktivně nezpovídali ze svých naprosto obyčejných snů, 2) šlo méně o oblečky, 3) nebyly by díly v plavkách, 4) záporáci měli solidní motivaci, 5) postavy více usilovaly o splnění svých cílů, 6) souboje nespoléhaly pouze na namachrované kecy soupěřů, jejich neobvyklý vzhled a bizarní prostředí, 7) opening nebyl nesourodým kompilátem odevšaď vykradených taktů (např. píseň Haunted od Disturbed - pár akordů postřehnete), 8) nešlo o kryptoharémovku, 9) styl příliš nectil přespříliš svazující a hlavně omrzelý kánon, 10) mnoho dalších důvodů. Silné **.

Anime subžánr "Slice of life" nemá náležitosti běžných dramat. Jako život sám není tvořen jednoznačně uzavřitelnými dramaty, nicméně i v něm lze vysledovat určité členění. Aby však nebyl prostou nudnou kopií života, jaký žijeme my sami, ale široce přístupným produktem, ozvlášťňuje se, tu šťastně, tu méně šťastně: může se odehrávat v netradičním prostředí (Aria), sázet na humor (svým způsobem Přátelé) nebo zkusit ne zcela tradičního hrdinu, jako to dělá Hóró Musuko. Zdejší klučina chtěl by být holčina. Hádám, že tohle téma není u prepubertálních hochů dostatečně filmově prozkoumáno, můžeme tedy skorem hovořit o originalitě a dokonce i možná o ambicích. A u nich se skončilo. Snad si touha být citlivý oběti běžně nežádá, tentokrát si ovšem přišla na své a oblékla seriál do hřejivoučké miloučkosti, která přitom všem ještě má tu drzost se tvářit, že zobrazuje život takový, jaký opravdu je. Všeobjímající láskyplnost s minimem kořenících konfliktů se vleče pod nánosem lyrizujících záběrů, které říkají kýči "milostivý pane otče". Tu opadávající sakurka (hezké a tradiční), tu semafórek nebo závory (hezké a hlavně každodenní), onde jakoby nezúčastněný záběr z dálky, vše dělá navoněné bahno brzdící již tak dost pomalý pohyb dění, jež spočívá v neustálém předávání a projevování těch nejniternějších citů, pocitů, stavů a pohybů srdéčka. A jak jsme pořád citliví, tak se někde mimo kolektiv povzdychává, uměřeně se rozněžňuje a dokonce "filozofuje" nad holčičí/klučičí podstatou, pokud tedy považujete za filozofování desetkrát s povzdechem položenou otázku: "Co vlastně dělá holku holkou?" Měl jsem chuť použít odpověď Dudea z filmu Big Lebowski. Ten pozitivní řepkový med má ale neobvyklou sklenici. Sice také neslibuje vysokou kulturu, alespoň je však jiná. Přesvětlené obrazy, jak přeexponovaná fotografie, do běla vyšisované barvy... Ujde. Takže... řezat pindíka či neřezat? Nevím, na sedmý díl však už nekoukat.

"To je zase námět," řekl si otrávený Subjektiv při pročítání anotace na ANN. Harémem zaváněl, takovým, vedle kterého by i ten nejmocnější a nejbohatší obyvatel Topkaki vypadal jako nebohý břídil a muž, co nemá v podstatě žádné partnerky. Jak to vlastně bylo, nebylo? Ve světě ideí, někdě mezi kostýmkem od Versaceho a mechem Gungrbungrkemrogaigarem nachází se taková věcička, která má to nejlepší z obou - zvětší váš sexepíl a můžete s ní na maděru rozsekat kamarádky i nekamarádky. Taková věcička je jako sukně v tom smyslu, že ji mohou nosit jenom ženštiny, Skoti a hlavní hrdina, jehož pohlavní chromozóm Y s tím jako jediný z celého světa nedělá štráchy a symbioticky si s takovou věcičkou symbí. Musí ale chodit do té správné školy, aby symbil správně. A tam... opět správně... samé báby... Subjektiv má odvahu riskovat zdravý rozum, když ne život, a směle přijal tu výzvu. Po prvním díle jej dokonce napadlo, že ten strašlivý námět v sobě skrývá jistý potenciál. Vždyť by přece bylo zajímavé sledovat pána tvorstva, silnější polovičku, jak se (ne)vyrovnává se ztrátou své síly a moci. To ponížení, které musí chlap cítit, když mu může natřískat do tlamy dvánactiletá dívenka... Jenže... Subjektiv nepochyboval ani chvíli: "Ten moment se tam může objevit, ale bude to pocit z dílny nějakého záporáka, klaďas pro jistotu má mamoru komplex a bude určitě ten nej nej nej nejsilnější." A tak po šest dílů musel sledovat funění, zajíkání a všelijaké jiné projevy mužů a žen, kteří ještě nevíděli ani porno. Ale teď už nemusí. A nechce.

Vrrr! Vzali mi Mariko! Vrrr! Musím ji dostat ze spárů chlapíka s katanou! Vrrr! Nepovedlo se! Vrrr! Za ní! Vrrr! V cestě je jiný chlapík s katanou! Vrrr! Boj! Vrrrr! V cestě je obří namachrovaný ýbrsoldžr! Vrrrr! V cestě je znova ten jiný chlapík s katanou! Vrrr! Zase je tu ten ýbrsoldžr! Vrrrr! Máz! Vrrr! **

To je zase nesourodá směska. Vezmu jako SonGokussj, ale stručněji. Kazuya Kujo = Watson, Grevil de Blois = Lestrade, Victoria be Blois = Holmes. Bohužel má kolega pravdu v tom, že podoba je jen přibližná a zásadní rozdíl spočívá ve snížení věku i inteligenčního kvocientu oproti originálům. Seriál se ke svým vzorům hlásí - přijde mi, že spíše výsměšně k diváku než hrdě. Victoriina dýmka neříká, že jde o neřestnou dívku, která už v deseti letech kouří jak fabrika, označuje její geniální detektývnost. Ani Grevilův účes nám nic neříká o příslušnosti k Leningrad Cowboys, odráží jeho sebestřednou nablblost. Victoria se nudí, protože se nudil Holmes, Victoria dělá leckteré věci, protože je dělal Holmes. Víte, ona se výstřednost od geniálního detektiva čeká... Celý seriál se odehrává v době blízké té Holmesově, která je poněkud anachronicky stylizována do retroviktoriánského looku. Crystal Palace nad knihovnou, secesní skla a "Muchovy" plakáty v openingu, všechno se to nějak atraktivně motá kolem lámání staletí. Ale co se to vlastně děje v té fiktivní zemi na pomezí Francie a Itálie? Řeší se detektivní případy. Mno, řeší. Někdy máte pocit, že dedukce byla ukradena. Jindy si říkáte: "Proč se tváří, jaký je ta Viktorka génius, dyť já na to přišel taky." Nechybí myšlenky: "Podezřelé, tisíce vysvětlení se nabízí a ona vybrala to správné. To se dedukuje, když scénárista ví, jak to bylo!" A konečně se vám stane, že budete řvát: "Parchanti, tohle jste neřekli, neukázali a ona to věděla. Pátera Knoxe na vás!" A to by se v detektývkách, které sázejí na sílu dedukce, Poirotovskou šedou kůru mozkovou, stávat nemělo. Viděny díly 1-7. Slabé ***.

Dost! Tyhle slátaniny přebírající strukturu hentai bez jeho "atrakcí" se mi definitivně přejedly. Nesmyslné postavy s nesmyslnými traumaty, co bojují s monstry a mezi sebou z nesmyslných důvodů a tedy hlavně proto, aby si mohly strhávat oblečky, drtit cecky a náhodně se dotýkat s červenáním na těch nejintimnějších místech ode mě zřejmě už nikdy nedostanou nic než odpad. Bez vtipu, bez logiky, bez hloubky.

Pozor, změna, přinášíme vám seriál s upírskou tématikou, leč nebude to tak úplně horor, ale spíše thriler. Zajímavé, že v dnešní době film o upírech automaticky evokuje hororový žánr. I Wiki říká, že se to často plete: "Horor úzce souvisí s thrillerem - za thriller je někdy považován horor, který neužívá v příběhu nadpřirozené prvky, jindy se za thriller považuje příběh, který narozdíl od hororu nemá vyvolat strach, ale napětí." Oba žánry se, pravda, v Shiki prolínají společně i "moralistním" a psychologickým dramatem, troufám si však říci, že thriller - napětí - má navrch, a to jak z hlediska stopáže, tak kvality. Pro mě je to jedině dobře, neboť napětí se mě při sledování filmů zmocňuje mnohem snáze než strach. Shiki je taková společenská hra - jedna strana hraje lidi, co vědí nebo chtějí vědět, druhá hraje upíry. Upíři mají svůj cíl, lidé mají svůj cíl a oba ty cíle jsou v naprosté kolizi. Hry mají svá pravidla. Upíři musí pít krev, nemohou na sluníčko, na svatá místečka, ale umí hypnotizovat a jsou na tom fyzicky dobře. Lidé jsou prostě lidé. Obě strany volí strategie pro dosažení svých cílů, drží v ruce své triumfy pro zvlášní příležitosti, taktizují, blufují... To je jedna rovina Shiki, nejlepší rovina... Ve hře taháte figurkami podle pravidel, nic víc, a těžko v tom vidět nějakou vadu. Nepřemýšlíte o tom, zda to střelce bolelo, když musel z šachovnice, nesoudíte věž za to, že nepomstila jezdce a necítíte radost pěšce, když v poslední řadě povýšil na dámu. Od seriálových protagonistů a antagonistů čekáte, že jim budete trochu rozumět, a když ne, tak i v tom neporozumění najdete něco známého a když ani to, tak v přemýšlení o onom neporozumění najdete nějaké sdělení a kdyby ani to, tak si aspoň neřeknete: "To zase někdo chtěl ukázat něco hlubokého a moudrého tak, aby to spolkl i teenager složený jen z hormonů." Většina postav se chová poměrně normálně, ale jsou tu věci, nad kterými zůstává rozum stát - SPOILER: doktor hystericky řve při smrti prvního pacienta, ale pak bez mrknutí kuchá vlastní ženu, i chytří vesničané vědí, že se děje něco moc divného, ale nechtějí se podívat na nic, co by mohlo vnést do záhady světlo, noví upíři se až příliš snadno obrací k nové "ideologii"... Úplně nejhorší je kněz, který pro výčitky svědomí z vlastního selhání zadělává na masakr a ještě se tváří, že on je ten nejmoudřejší. Kdyby on. Ten seriál se tak tváří. KONEC SPOILERU. Závěrečné moralizování o právu na život, ukázka vesničanů jako vraždících stvůr atd. Jak kdyby emař převypravoval program Humanistické aliance. Což je divné: podle touhy diváka lze Shiki totiž číst nejenom jako výzvu k vegetariánství, ale i k zastavení imigrace, než to dojde tak daleko, že ty přistěhovalce prostě budeme muset pozabíjet. A vůbec se nějak nebere v potaz, že vesničané chtějí prostě přežít. Kde je ohrožen život, je to s tím morálním odsuzováním složité. Přitom nemohu tvrdit, že by morální otázky do seriálu nepatřily - děj k nim přímo vybízí. BTW: Upíři sami potřebují, aby jejich stavy byly regulovány a když je někdo nekuchne nebo nevyhladoví, budou se furt množit. Jen jejich občasným vybitím lze přivést tento absurdní ekosystém ke stabilitě. :) Raději s hodnocením nakonec zůstanu u toho prostého thrilleru, ať si Shiki ty *** zaslouží, zpočátku i lepší.

Hodnoceno po šesti dílech. Tak si nejdřív shrneme, o čem to je, abychom se pak mohli podívat, co se nám na to (ne)líbí. Ayumu to má blbý, poněvadž byl propíchnut katanou a to tak, že chcíp. Jelikož byl ale děsně sympatický mlčenlivé nekromancerce Eucliwood Hellscythe (Yuu), tak to jeho umírání nevzalo tak špatný konec, zezombíkovatěl. Pak se z něj také stala Masó šódžo, magická dívenka s motorovou pilou, kterou rozřezává zlá Megalo monstra. Městem pak nechodí Mikuláš, ale sériový vrah, jenž má na svědomí právě Ayumua. Ten tomu ale hodlá přijít na kloub a řádění zastavit... Nejlepší je na Kore wa zombie desu ka? ta spousta vtipů. Tedy... některé vtipy z té spousty. Člověk si ale spíše bohužel vybaví ty opakující se: jedna dívenka o Ayumuovi pořád mluví jako o muším exkrementu, jiná se neustále stává nahou, Ayumu získává lepší schopnosti při transformaci do dívčího oblečku... Jednou vcelku vtipné, po třetí neskutečně nudné. Ani sepsání postav nepřetéká novotami: traumata z minulosti, touhy po moci, tsunderáctví, kuuderáctví... Mírné osvěžení v tom, že "středobod" zdejšího harému není typický slušňák (což tyhle středobody bývají), ale na nahou dívku se s chutí podívá, když má možnost, nenaplňuje mě až takovým úžasem, abych šel nad silné **.

Čistě konzumní komedie stojí a padají s tím, jak dokáží člověka pohnout ke smíchu. Po šesti dílech soudím, že Onii-chan si v tom ohledu vede podprůměrně, ale nijak katastrofálně. Nesmí vás ovšem pobuřovat loliconství, sisconství, broconství, shotaconství, tsunderáctví, pantsushoty a tak... Jak si taky jinak užít seriál o dívence, která touží především po tom, aby ji o to připravil její bráška, že? Aha, také vás nesmí rozčilovat vykrádání tisíckrát vykradeného! Takže když nebudete předpojatí...

8 dílů, 8 dílů a co se v nich stalo? Nic. Samá expozice. Představování postav a vztahů mezi nimi na úrovni, kterou běžně vykazují umírněnější samozvaní guru lásky, tolerance a meditace. Člověk by si řekl, že samá expozice, to už zavání experimentem. Kdepak, i před tuhle odchylku jde o vcelku běžnou anime kravinu s pohlednými chlapáky, jež se vzdala toho, co bývá v (dobrých) anime seriálech běžně tím nejsilnějším - příběhu a do detailu propracovaného světa - a ponechala si jen parodii na psychologii. Když se budete dívat déle, třebas si začnete myslet, že slovo "přátelství" zní podobně jako "3,4-methylendioxy-N-methylamfetamin". MDMA.