Subjektiv

Uf, uf, takhle oblečené a stavěné chodit dívenky po světě, to by byl ráj... Jen mít v sobě trochu více důstojnosti, inteligence. Jako zábava však Sora Kake Girl nestojí za mnoho. V první půli neustále jistá kosmokolonie s dívenkami bojovala proti jiným, zlým kosmokoloniím. Chránit lidstvo před šmejdem z vesmíru a erekční nedostatečností, to byl jejich úkol. Též chovat se jako pětileté. Jak se s tím popasovaly, nevím, dotáhl jsem to jen do 12 dílu.

Mám mnohé sovětské válečné filmy rád, a to především pro jejich ochotu nahlédnout do duše vojáka hlouběji, ne pouze jako na hrdinu, geroje, který někoho miluje a doma na něj čeká rodina. Snad bezprostřednější zkušenost ruská národa s válkou napomáhá přesvědčivějšímu zobrazení, než se povětšinou děje na druhé straně Atlantiku (z ní raději nějaký ten Vietnam). Hořící sníh však proti těmto mým očekáváním plně rozhodně neobstál a nepřirozenému patosu se poddal. Což si opravdu filmaři myslí, že hrdinu filmový divák dokáže zahlédnout jen v tom, kdo je v každé situaci s hlavou vztyčenou na smrt, kdo předsmrtně blouzní po nábojích a medaile pro něj pramálo znamená, kdo vše koná bez jediného náznaku obav ve tváři, spíše s výrazem "jsem odhodlán"? Tito asi ano. A dále... Myslí si i to, že pochopení, jak je ta válka hrozná nám nejlépe zprostředkují tak, že vojáci v zákopech budou mudrovat o kráse mírových časů, že na to mají chuť a náladu po dvou letech prožitých bojů? A k tomu ještě ta scéna s Mužem a Ženou, kteří, posíleni láskou k sobě (a nevyslovené Straně), společně střílí z protitankového děla. Slabé ***.

Namixovat do sebe tři knihy (Fowless: Sběratel, Amado: Doňa Flor a její dva manželé a nejspíš ještě nějaká třetí) a doufat, že mi to projde, je buď odvaha nebo šílenství. Sběratel přichází na počátku, ovšem zbavený veškerého náhledu do postavy únosce, oproštěný vlastně téměř od všeho, krom touhy, či spíše snahy unesené dostat se do bezpečí. SPOILERY. Ta druhá kniha (pokud existuje) z bizarního prostředku filmu mi je neznámá. Do té doby normální žena se zamiluje do únosce, kterého sama zabila a neustále ho vídá ve svých haluškách, aby ji náhle ze šílenství vyléčil příchod přítele únosce, který si ji vezme za ženu, ačkoliv ví, že je to vražedkyně. Tím se film přehoupne ve svém závěru do Amadovy Doni Flor a jejích dvou manželů, ovšem bez toho, abychom ty dva manžele doopravdy poznali. KONEC SPOILERŮ. Předlohy tedy kvalitní, ale jejich jádro někdo vyvrhl a zůstal nám prachsprostý thriller s hrdinkou, která páchá nepochopitelné činy a prochází neuvěřitelnými proměnami, což nás vzhledem k tomu, že Flor, Miranda a nejspíš i ta pravděpodobná třetí jsou vzájemně úplně jiné osobnosti a zároveň každá z nich tak nepodobná osamělé a unavené Melanie, jen těžko překvapí.

Vrchnost žene prostý lid do války, z které bude prospěch zase jen ta vrchnost. Jak je zpupná, hloupá a necitelná. Humorem ji propíchneme. A taky lampasáky. A kartářky. A podrazáky. A uděláme si srandu i ze sebe. A nebudem se dělat hlubocí, když nejsme. Slabé ****.

Napětí, napětí, napětí, atraktivní téma a logika mnohdy skřípající víc než brzdící vlak. Že se vlakem "náhodou" veze světoznámý lékař, jeho bývalá žena, žena známého zbrojaře, Žid přeživší holocaust, pašerák drog a polda, co ho stíhá, to bych ještě snesl. Nedostatky zeměpisu, ve kterém má vlak vstoupit na území varšavské smlouvy na hranicích Polska, ačkoliv již několik set kilometrů musel projet Československem, budiž. Že na mapě hlavních evropských tahů je vyznačena jakási nepoužívaná železnice v Polsku se zchátralým mostem? Tím bych se netrápil. Že onen geniální doktor nechá napochodovat před člověka nakaženého smrtícím plicním morem padesát dalších lidí, včetně jím samým milované ženy? OK. Že v podstatě nepřátelský stát vpustí na své území vlak vezoucí smrt? V pohodě. Že plicní mor zmutuje tak, aby se dal za hodinku či dvě vyléčit kyslíkem? To už trochu hraničí s důvěrou v babské zaříkávání. Že se vagóny konstruují hermetické, tudíž v nich vydrží vstříknutý koncentrovaný kyslík (zřejmě pod tlakem, ehm), ale zároveň ho 100 lidí za celý den nevydýchá? To je běžná praxe. Že analytici uhodnou z tisíců míst v Ženevě, kam lze zamířit, že terorísta šel do toho onoho vláčku? Jsou to kluci šikovní. Že by zápaďáci nedokázali na pár dní někam zavřít tisíc lidí? To víte, oni věří na ta lidská práva. A tak dále a tak dále. Já bych to všechno přežil. Jednotlivě. I dvojitě. Ale to jsou desítky drobných i větších chybiček, které ve filmu, jenž hraje na notu "to by se klidně mohlo stát", nemají co dělat. Stejně jako dost laciná momentka s Židem, který se nechce vrátit do tábora, což je sice pochopitelné, ale v tomto filmu neplní než citovou vložku bez rozvinutější hloubky. Ještě že ti herci měli hodně tého charizmatu. A taky to napětí, to to zachraňuje.

Bim začíná opravdu dobře a mile jako příběh o starém, osamělém, rozjímavém spisovateli, kterému dělá společnost hlavně jeho nový pes Bim. Skoro celá první hodinka je plná melancholie, která se moudře snoubí s jakýmsi laskavým viděním světa starého pána, pána, co umí vtipně a chytře oglosovat kdejakou drobnůstku. Jenže když pod tíhou zdravotních problémů mizí do nemocnice, pes Bim, ač sympaťák, nedokáže bez něj zbytek tříhodinového filmu táhnout. Ono je sice dojemné, jak je smutný, že páníček zmizel, jak po něm marně pátrá, jak při tom pátrání strádá či potkává dobré lidi, ale takovéhle dojímání nezdá se být právě invenční a nedělá dobrý film. Říkám to přesto, že i na mě kus dojetí padl, což ovšem není nijak podivné, když uvážím, že člověk má z nějakého důvodu evolučně dáno, aby mu připadla roztomilá mláďata všelijakých druhů a pes je považován za savce, který si svou "juvenilnost" zachovává i v dospělosti, což mu zřejmě v soužití s člověkem ohromně pomáhá. Úplný závěr filmu už buď hraničí nebo spíš opravdu je těžko ospravedlnitelným citovým vydíráním. Dětem bych se to bál pustit, poněvadž by po takovém závěru řvali nejspíš celý týden (že by odsud pramenil Apachův odpad?).

Postavy Cassherna a Luny neobjevují se v audiovizuálním díle prvně a díky roku 2008 ani naposledy. Znalí např. odhalí v rusovlasé neosamici Ledu. Ať se Casshern ale zhmotní jakkoliv, vždy z toho vyjde úplně jiné dílo. Tentokrát je to vizuálně nabušená až přebušená oční kalorická bomba, která pod svým povrchem skrývá povrch. Ní poselství o tom, jak jsme my lidé krutí a plni nenávisti, jak se ta nenávist koncentruje v našich vládcích, jak naše sobectví je příčinou utrpení, které vládne na zemi, stejně tak upltňování kolektrivní viny, pociťování křivd, technologizace života a vůbec půlka naší povahy. Raději zahoďme nenávist, otevřeme své srdce lásce, žijme v harmonii, jináč bude pozdě. OK, OK, já hned zítra dám pusu Chupovi a on mně bod. Film si také vesele půjčuje symboliku z tisíců míst a těžko prohlédnout hlubší záměr, proč tak vlastně činí. Snad pro efekt. Příklad, kde to určitý význam nese - oživování "Tecuji" připomíná křtění a zároveň dává člověku pocit, že jeho otec (doktor Azuma) má se za boha. SPOILER - I v závěru ostatně doktor touží oživovat, tentokrát manželku. Tecuja mu v tom však "moudře" zabrání. Já mám na tohle trochu jiný názor. Smiření se se smrtí patří k moudrosti jen do té doby, dokud se smrtí nelze nic dělat. Je pošetilé bojovat proti ní, když to nejde. Je zrovna tak pošetilé proti ní nebojovat, když to jde. To říkám jen proto, abych ukázal, jak ona "myšlenková hloubka" ve skutečnosti zdaleka nejde tak hluboko, jak by mohla. KONEC SPOILERU.

Komentář obsahuje SPOILERY. Rudé oči a chlupatá ruka, to jsou ty pravé formy mimozemské energie, která umí skrz oči vycucnout paměť, vyleštit mozek, uvařit oči a hýbat mrtvolama. I když jak kterýma, nejlepšejší jsou 2 000 000 let staré, v těch to jde jedna báseň, ale čerstvé prostřílené, ty musí hned opustit, jináč by bylo po Energii. Ale šlo by to číst i symbolicky - vždyť z Rasputinovského ďáblachtivého popa, evolucionisty, emzáka, bakterioložky a atamana Savalase lze seskládat tolik významů, kolik si zamaneme. Jeden hůř obhajitelný než druhý. Slabé **.

Když jsem si poprvé četl, těsně před pádem minulého režimu, o Rusko-Japonské válce, byla označována oblíbenou nálepkou "typická imperialistická válka". Většina ideologií se však na války dívá různě a tak není divu, že tento film zhledává tuto válku z japonské strany jako obranou a snaží se o tom přesvědčit i diváka. Rovněž se nelze zbavit dojmu, že Japonsko, či podstatná část jeho obyvatelstva, se v roce 1980 stále cítilo pokořeno porážkou v druhé světové válce a tak tímto filmem uteklo k okamžiku největšího vítězství svých moderních vojenských dějin. Ať už se výše psané stalo filmu záměrně či nikoliv, na výsledku se to rozhodně podepsalo, hlavně v první půli filmu. Na druhou stranu si však nelze nepovšimnout, jakou že bitvu si to režisér Toshio Masuda ke zpracování vybral. Dobývání téměř dokonale opevněného přístavu Port Arthur japonskou armádou si vyžádalo v mnoha frontálních útocích obrovskou daň na životech vojáků a jakoby předznamenalo zákopové boje první světové války, se vší frustrací z nemožnosti postoupit byť jen o píď, významem kulometu, předobrazem opotřebovávací války. Tu v mnoha jednotlivostech je velebena chrabrost a až fanatická oddanost japonských vojáků, tam, na druhé straně, zase kriticky zodbrazována neschopnost zásobovačů, ale i velení přijít s inovativní taktikou či nápadem, jak nehybnou situaci řešit, ba tlak námořnictva, které vyžaduje zničení ruské tichomořské flotily v Port Arthutu kotvící. To všechno jakoby spíše než oslavě národa mělo sloužit holdu prostým vojákům, kteří statečně bojovali v druhé světové válce, ale jež o vítězství "něco" připravilo. Přesto, až na vzácné výjimky nelze scény, jež se věnují bojům a vůbec životu v zákopech označit z filmu za ty nejzdařilejší. Statická kamera neustále zabírající běžící a záhy padající vojáky (bohužel stran herců umírají jak kluci, co si hrají na vojáky) ve stále skoro stejných střídajících se záběrech přiblíží sice statičnost fronty a po jisté době na diváka ona frustrace dopadne, ale... Zdařilé nejsou ani scény z druhé strany fronty, ve které všichni Rusové působí nevěrohodně a křečovitě. V bojových scénách tvoří výjimku pád do pasti zvané kaponiéra či pití vodky s nepřítelem. Film nechává ty opravdu odporné činy páchat pouze ruské vojáky (a politiky), i když mu nelze upřít, že tak činí pouze výjimečně a dokáže uznat i hrdinství protistrany a kolikrát až do díla vstupuje duch mezinárodního přátelství, žel značně naivního. Frontové části filmů ne zcela šťastným způsobem vévodí postava poručíka Takeshi Kogy, který prodělá ve válce jednu podstatnou a pochopitelnou proměnu, jež však je vyučována jako pro prvňáčky. Za prvé se z hrdého bojovníka za vlast stane vzpurným elementem, který vidí, jak se kolem něj plýtvá životy. Za druhé se z rusofila, obdivovatele Tolstého a Turgeněva, stává rusofob, který by je nejraději všechny povraždil. Určitou sílu jeho postavy spatřuji pouze ve scéně setkání s generálem Nogim a v symbolickém vzdání se (SPOILER - pálení snoubenčiných vlasů - KONEC SPOILERU) všech tužeb a povinností, krom touhy přežít. Lovestory v předvečer války, skrz kterou nám je představen, je tuctová a pro potřeby dalšího dění zbytečně dlouhá (film má přes tři hodiny!). Druhé ohnisko filmu neleží na frontě, ale ve velitelském štábu. Tady lze jako ústřední postavu identifikovat vrchního velitele operace Naresuke Nogiho, ztvárněného asi nejlépe hrajícím hercem v tomto filmu, Tatsuyou Nakadaiem. Je to portrét starého, ale dosud statečného, rozhodného muže, který se k vojákům chová otcovsky a laskavě. Do moderní války se však nehodí a časem to bolestně pozná. SPOILER - Laskavostí nezíská si srdce vojáků, které tak nesmyslně poslal přímo proti dělům a kulometům. Deprese z vlastní neschopnosti, umocněná příchodem jeho nevyžádaného poradce, který pár přesuny jednotek dosáhne záhy cíle bojového plánu, ho láme. Ten jeho pohled v závěru bitvy nádherně říká: "Cože? Tak jednoduché to bylo? Zaplaťbůh, že už je konec..." A finální audience u císaře je zaručeně silnou tečkou za celým filmem. KONEC SPOILERŮ. Vcelku je Port Arthur filmem s momenty výtečnými i mizernými, používá postupy dramatu, klasického válečného filmu i postupů dokumentaristických (dobové fotografie, úryvky z projevů, snaha o přesnou rekonstrukci...). Čas od času navzdory této snaze herci upadají do polohy patosu až hysterie, která, nebýt v japonském jazyce, jenž jakoby se více k tomuto způsobu vyjadřování hodil než ten náš, působila by dozajista směšně. Kontrast k ní tvoří uměřený Nakadai. Mísí se tu přehnaný patriotismus s jeho opatrnou demontáží. (Dobré + špatné)/2 = průměrné? Tak jednoduché to asi není, ale hvězdičky vyřknu. Silné ***.

Cartouche nebyl schopen přinést mnoho originálního a tak těží z minulosti. V první půli především ze zdařilého Fanfána Tulipána, kteréhož je napůl variace a napůl kopie, ovšem bez jeho lehkonohého humoru, který je proti vrchnosti mnohem přesněji zacílen. V druhé vstupuje Cartouche do role Robina Hooda se vším, co k tomu patří, krom síly mýtu, již si s sebou anglický zbojník nosí. Naopak vydechuje atmosféru vyhřezlou zřejmě z nějakého budovatelského filmu, pravda, bez řečí o budování. Ovšem svoboda, ta musí být, a rovnost jakbysmet a jak lépe je symbolizovat než nasadit, i přes existenci překrásné novomanželky, do hlavy Cartouchovy touhu obcovat s královskou dcerou. Ale za nevěru to prosím nepovažujme, vždyť Venuši, narozdíl od Fanfánovy Adélky, která, stalkerka jedna, ani nebyla jeho ženou a Fanfánovými zálety trpěla, to nijak zvlášť nebolí. Cartouchova sexrevolucionářka před sexříjnem prská ve skutečnosti jen naoko, vždyť je ráda jaký je ten její chlapák chlapák. Jen úplný závěr vytrhl mě z lhostejnosti a za něj třetí hvězda. Slabé ***.