ipapuchalk

Úskalí dospívání v jedné průměrné americké středostavovské rodině na pozadí celoplanetární fylogeneze. Niternost se střídá s velkolepostí, dlouhý čas je najednou jen mžikem (a to nakonec včetně délky filmu). Nechápu však, proč si řada lidí nepřečte o čem film je nebo si nezjistí něco o režisérovi, vyhnuli by se tak velkému trápení. Vypravit se totiž na film jen kvůli Seanu Pennovi musí vyústit ve velké zklamání. Aspoň si nyní už dokážu představit, jaké rozčarování muselo čekat na diváky Tenké červené linie, kteří šli natěšení na plejádu hollywoodských herců. Copak už dneska nejsou diváci schopni si užít film, který se otrocky nedrží běžných vyprávěcích schémat? To musí mít všechno nějaký jasně čitelný, a pokud možno veselý či ironický, příběh? Nelze vyprávět jen s pomocí kamery a hudby? A je nutné, když mě něco mine, uchylovat se k (navíc nespravedlivému) osočování z náboženského fanatismu?

...ale hudební čísla za 5 *

Na debut nečekaně povedené a to jsem byl tentokrát hodně skeptický. Jenže bohužel tomu množství narážek za našimi hranicemi a pod mojí věkovou skupinou nikdo rozumět nebude (mladí Slováci na Pohodě v Trenčíně kouzlu jemného humoru nijak nepropadli).

Na české poměry nezvykle plastický a otevřený portrét osobnosti světového divadla. Nechápu proč se o tomhle dokumentu mluví tak málo, obzvlášť ve srovnání s některými medializovanými snímky průměrné úrovně z posledních let. V dokumentu plní kromě scénografie i životního a profesního příběhu důležitou roli hudba. V této rovině režisér občas tlačí víc na pilu než by bylo rozumné, ale na druhou stranu bez výrazné hudební složky se silný dokument už málokdy obejde (třeba Errol Morris). Dokument zodpoví řadu otázek, ovšem některé nové se během filmu vynoří. Po shlédnutí nejde opomenout především dvě, které v něm přímo zazní. Proč tak rychle zapomínáme a nevážíme si hodnot nedávno vytvořených, jejichž tvůrci nemohou jejich odkaz již dále rozvíjet, ale současně, může obstát velké dílo bez morálního základu?

Glastonbury je desetkrát větší fenomén než ten woodstockský. A dokument má taky lepší. Zřejmě proto že hudba je jen jednou částí načrtnuté mozaiky.

Teď už vím, kam pro inspiraci na ty své fantasmagorie Vorlíček chodil. Chtělo to trochu prostřihat.

Hezký soundtrack, exotické exteriéry, pěkná kamera, bizarní výtvarné objekty, ambiciózní scénář, ale také film, který mě nevtáhl do děje.

Takové žánrově nevyjasněné a chvílemi toporně pojaté drama.

Břitkost dialogů a společenská satira, kdysi jistě svěžího a ceněného scénáře, dnes neobstojí.

Tolik oceňovaný film a při tom nepřináší k životopisnému tématu nic nového. V čem je jiný třeba ve srovnání se čtyřicet let starým Billie zpívá blues? A právě proto se může, přes jistá kontroverzní témata v životě J.Cashe, vysílat v televizi ještě řadu let k snadnému zažití sobotních večeří.