Tosim

Tenhle film spadá do ranku "rodinných," lehce nelogických, svým tématem neurážejících (možná kromě americké střední třídy) komedií, u kterých se opravdu (a to nejen díky Goldie) pobavíte.

Ne, že by pointa nebyla logická či na ni nebyl divák v průběhu děje decentně upozorňován vodítky, jen mi zkrátka připadla, hlavně vzhledem k prostředí, kde se film odehrává, hodně fádní. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že ze začátku byla atmosféra snímku docela temná. Škoda. Ale i tak 70%.

Dvojce filmu Clerks se dá (třeba i vzhledem ke stejnému hodnocení zde a na IMDB), vytknout v podstatě totéž. Některé scénky jsou geniální, některé trošku vyšumí, ve prospěch tohoto dílu však mluví malinko sevřenější příběh.

Tak. Konečně vím, co je to "dělat sněhuláka." A to jsem tady dneska vůbec neměl bejt.

Dost nekonvenční, odvážné a lehce vulgární i na francouzskou komedii, většinu stopáže si totiž divák klade otázku, jaký je to vlastně vztah mezi Betty a Liz. Jinak film zmatený není, i přes to veselé křepčení a pobíhání je všechno promyšlené, jen prostě během stopáže není čas nad tím hloubat. A ve výsledku je to vlastně snímek o rodinných hodnotách ;-) A rozhodně to lepší z komedií s Pierre Richardem, které k nám přišly později. Navíc, některé fórky jsou fakt vycizelované. JEŠTĚ NEJSEM TAK STARÝ, ABYCH SI NEDOPŘÁL HOŘČICI. ALE UŽ NEMÁM PÁREK.

Pokud je tohle pohled do duše českých "feministek," tak tedy potěš koště. Nebo to jsou opravdu všechny úspěšné ženy u nás tak krátkozraké? Čím je výjmečná ta Bára Nesvadbová, kromě toho, že je to dcera naší sci-fi legendy a měla za manžela jednoho z ministrů a plnila tak stránky nejrůznějších bulvárů? U mě totiž ten nejzákladnější fakt, totiž to, že dialogy zní, jako kdyby je napsal dvanáctiletý člověk, přebíjí všechno ostatní. Ano, občas se našel nějaký ten povedený záběr, zejména historické Prahy, ale WTF, to fakt nestačí. Metoda "teď to natřeme všem chlapům" (jo pardon všem ne - viz věta "Já vím, kdo je to Elfriede Jelinek"), je vysoce trapná a jenom potvrzuje, že ony stereotypy, proti kterým ženy tak často (ne)úspěšně bojují, jsou v nich samotných zakořeněny více než pevně. Stačí se jen podívat, že třeba Irena Obermannová je jednou ze scénáristek Ordinace v růžové zahradě. Tolik potřebný nadhled neexistuje, nebo se válí někde v hloubi jakési špinavé žumpy a vy ho musíte rozšifrovat. Jediný decentní herecký výkon předvedl Miroslav Etzler a to je taky kromě tří, čtyř záběrů kamery snad další, osamocený klad!

Tak tohle bylo v podstatě zklamání. Jerzy Stuhr nejčastěji vyprávěl o konkrétních postavách, díky kterým si pak divák mohl udělat obrázek např. o celkovém společenském ovzduší, ale tady na to jde úplně obráceně, kritizuje vše, co se mu na dnešním Polsku nelíbí a dělá to velice naivně a kostrbatě. Je to jen náčrtek s absencí něčeho hlubšího a vybavuje se mi jen slovo "plakát." Nevadí mi, že jsem se nesmál, nelíbilo se mi, že postavy nejsou vícerozměrné a i logika vyprávění o nich strašně selhávala. Občas vás zamrazilo, zvlášť přitom, když vám došlo, kam to dnes v Polsku směřuje (zjednodušený pohled na složité jevy) a tenhle snímek na to dojel taky.

Film začíná docela poklidně a postupně ve všem přidává na gradaci a ke konci (zavěšení) je opravdu nervydrásající. Snímek IMHO pěkně vystihl problematiku Afriky, střídajícch se diktátorů, kteří zabíjejí desetitisíce lidí a taky jednoho člověka zvenčí a všechny ty paradoxy kolem a bylo mi upřímně jedno, zda je to vymyšlené (příběh konkrétních postav ke skutečným a jejich reáliím), či ne. 90%.

Mé pocity při sledování filmu oscilovaly mezi třemi a pěti hvězdičkami, film zůstal ve všech záměrech tak na půl cesty, každopádně jistou hloubku má, takže je jasné, že kdyby takhle vypadali všichni ti "konkurenční" klučičí Raťafáci, vypálil bych jim bez váhání 80%. Moje výtky se týkají (hlavně ze začátku) poněkud nepřehledného scénáře a mužských postav, které byly všechny nesympatické (mačo, násilník, trouba), až na jednu čestnou výjímku, onoho čtrnáctiletého bratra, který však vypouštěl z úst věty, vlastní spíše o mnoho let staršímu jedinci. Trošku nevyrovnané, dámy, což?

V tomhle mistrovském kousku s netradičním výchozím námětem Woody Allen dokazuje, jak tenká je hranice poznání, sebeuvědomění a sebeklamu a jak se překvapivě odráží v našich instinktech, pocitech a chování.